Poselství Nicholase Wintona: I jeden člověk může změnit mnoho

Po Hitlerově nástupu k moci začaly Evropu zaplavovat uprchlíci. Nešlo to samozřejmě naráz. Vlny židovské emigrace vyvolal bojkot židovských obchodů v roce 1933, o dva roky později takzvané Norimberské zákony a následně Křišťálová noc v roce 1938. Do pohybu se dalo dohromady kolem půl milionu Židů. Německo a Rakousko opouštěli také političtí odpůrci nastupujícího režimu. Celkem asi 40 tisíc lidí. Část ze všech těchto ohrožených skupin mířila do Československa. Na konci třicátých let už ale všichni chápali, že i zde je nebezpečno. Pokud chtěli přežít, museli dál. 

Nutno podotknout, že uprchlící si nebyli před státní mocí rovní. Politická uskupení mívala zahraniční konta nebo bratrské strany, které soudruhům pomáhaly. Slavným umělcům, o jejichž osud se zajímal celý svět, se rovněž vedlo jinak než bezejmenným židovským rodinám s dětmi. Pomoc přitom vázla. Nebyl totiž ani mezinárodní politický konsensus, jak s uprchlíky nakládat. 

Dohody existovaly, ale většinou je podepsalo jen pár států a zbylá většina k nim nepřistoupila. Když se začaly vydávat cestovní doklady pro „lidi odnikud“, vznikal problém s jejich mezinárodní platností. V cizí zemi se žadatelé o pomoc často pohybovali na hranici legality. Někdy končili ve vězení nebo je čekal nucený návrat do vlasti, která se k nim už dříve obrátila zády. Vládla bezvýchodnost a absurdita, kterou ve svém díle popsal například spisovatel Erich Maria Remarque.

Emigranti

Mezi emigranty v Československu bychom našli mezinárodně proslulé osobnosti, které se těšily lepšímu zacházení než ostatní. I nejvyšší místa se v jejich případě angažovala. Spisovatelé Thomas a Henrich Mannové obdrželi československé občanství. Malíř Oskar Kokoschka se po svém odchodu z Vídně v roce 1934 dokonce stýkal s prezidentem Masarykem, kterého v Lánech i portrétoval. Celkově se však situace obyčejných emigrantů spíš zhoršovala. Kromě politické eskalace hrála roli ekonomická krize. Emigrantů přibývalo, ale finanční pomoc klesala. Různé soukromě organizované komitéty nestačily.

Zatímco v roce 1937 uprchlík dostával asi 15 korun na den, o rok později už to často nebyla ani třetina. Za práci načerno hrozilo vyhoštění. Ti, kteří na našem území pobývali nelegálně, měli jen malou naději, že se dostanou do bezpečné třetí země. Kromě toho například homosexuálům hrozil trest nejen v hitlerovském Německu, ale i u nás. Většina nešťastníků tak nakonec zůstala v pasti, z níž nemohli ven. A po obsazení Československa se jejich osud zpečetil.

Lyžař

V této situaci se na scéně objevil muž známý do té doby spíš svým obchodním partnerům. Finančník Nicholas Winton trávil zimní dovolenou v Alpách. Jako člověk, který procestoval Evropu, měl ale dobré povědomí o tom, co se děje. Nemusel se spoléhat jen na noviny nebo rozhlasové zpravodajství. Navštěvoval své židovské přátele žijící v Hitlerově Německu a viděl, jak se jejich situace prudce měnila. Z někdejších vážených občanů se kvůli rasovým zákonům stávali lidé nejnižší kategorie.

Když mu do Švýcarska z Prahy zavolal přítel a zděšeně vyprávěl, co se tam děje, zareagoval Winton překvapivě. Jistě si mohl říct, že on sám nic nezmění. Snadnější by bylo poslat vyšší částku nějaké organizaci, která se situací uprchlíků zabývala. On však místo toho nechal lyžování a odjel do Prahy.

Bez dokladů

Winton si vysloužil přezdívku „druhý Schindler“. Právem. Odvezl vlakem do Británie celkem 669 nejen židovských dětí! Cesta na západ přitom mívala dramatičtější pozadí, než by se na první pohled zdálo. Kvůli nedostatku času nebyli v době odjezdu z Prahy k dispozici víza. Ke kontrole se předkládala falza. Kupodivu to nikdo neprokoukl. Když děti převezli přes La Manche, doklady už se mezitím podařilo vyřídit a do Británie vstupovaly legálně.

Tu největší otrlost však musel zachránce podstoupit na samém začátku své bohulibé mise. Kdyby s úřady a institucemi jednal jako osamocený jednotlivec, asi by mnoho nezmohl. Jeho urgence směřující na humanitární organizace také nezabíraly. Nebylo ale na co čekat, a tak se zařídil po svém. Obstaral si papír s hlavičkou Britského výboru pro uprchlíky v Československu. A připsal na něj název „Dětská sekce“. Co na tom, že ve skutečnosti nic takového neexistovalo? Korespondenci si nechával posílat na svou adresu. Fungovalo to dobře, dokonce i poté, co to prasklo. Výbor mu dal požehnání, aby pokračoval. Podvod pomohl dobré věci.

Neodjeli

První Wintonův vlak odjel těsně před vznikem protektorátu 14. března 1939. Poslední, osmý, stál připraven na nástupišti 1. září téhož roku. Mělo jít o jeden z největších transportů, ale právě ten den wehrmacht překročil polské hranice. Válka zastavila i Wintonovy vlaky. Na stovky dětí, které se toho dne sbalily k odjezdu, čekala nakonec smrt za ostnatým drátem.

Dnes se případ takzvaných Wintonových dětí těší poměrně široké známosti. Často se připomíná také zachráncova skromnost. Vždyť na jeho činy se takřka zapomnělo a mediálně ožily až po padesáti letech. Až do televizní medializace na konci osmdesátých let zůstával Wintonův ojedinělý čin opomíjen. Sám o svých zásluhách mlčel. Patrně nejen ze skromnosti, ale i po zkušenostech, které učinil v době, kdy v Británii v roce 1939 zveřejňoval fotky dětí a hledal náhradní rodiny, které by jim poskytly domov. Kupodivu se totiž nesetkával s díky, ale i s kritikou. A to kvůli náboženství. Židovské děti většinou přicházely do křesťanských rodin. Winton zachraňoval životy, ale podle ortodoxních věřících stála víra výš.

Nasazen

Téměř nikde se bohužel nepřipomínají válečné osudy samotného Wintona. Už když Hitler vstoupil do Francie, zapojil se jako zdravotník Červeného kříže. Zažil útoky německých letadel a atmosféru, která snad nejvíc připomíná Švejka: muži, kteří tehdy jezdili se sanitou, nedostali podle Wintonových vzpomínek vůbec žádné zdravotnické školení.

Winton už před válkou propadl aviatice. Proto se hlásil k letectvu. Nicméně jeho oční vada mu nedovolila stát se bojovým pilotem. Přesto své zkušenosti uplatnil a jako letecký instruktor připravoval mladé odhodlané muže na noční létání. Nejprve doma v Anglii, poté v roce 1944 ve Francii. Dotáhl to až na poručíka.

Zlaté cihly

Těžko hledat podobně emotivní příběh, jaký se v roce 1939 udál na pražských peronech. Po skončení války se však Winton zapojil do akce, která svým významem nijak nezaostává. Němci v koncentračních táborech celé roky okrádali miliony vězňů o šperky nebo zlaté zuby. Vznikl tak poklad děsivého původu a nezměrné hodnoty. Wintonovo svědectví hovoří asi o milionu snubních prstýnků.

Poválečná doba v mnohém připomínala chaos z roku 1939. Jen místo statisíců migrantů teď domov hledali osvobození vězni. Přežít tábory smrti, to bylo málo pravděpodobné štěstí. Podobně mizivé procento vězňů však v roce 1945 našlo svou rodinu nebo alespoň domov. Všichni tito lidé potřebovali pomoc. Kde na ni ale vzít? Drahé kovy, které Němci nashromáždili, původně patřily právě těmto lidem bez domova. Použít bohatství v jejich prospěch se zdálo jako alespoň částečná náprava neodčinitelných křivd.

TIP: Otroci třetí říše: Co se dělo v pobočných koncentračních táborech?

Winton stál před problémem, jak cennosti nacházející se v americké okupační zóně shromáždit, odvézt je z Německa a především zajistit jejich výhodný prodej. To zní jednoduše, ale profesionál se zkušenostmi z burzovních obchodů jako Nicholas Winton dobře věděl, že cena není tabulkově daná a mohla se podle okolností mnohonásobně lišit. Kromě toho musel mít Winton tak říkajíc žaludek na to, aby dal někdejší rodinné šperky roztavit na zlaté cihly. Jedině tak totiž mohl takové množství zobchodovat. Uspěl a kýžené americké dolary získal. Na účet určený pro humanitární pomoc přibyla milionová částka. Ale důležitost transakce tkvěla tentokrát i v něčem jiném než v penězích.