Z Dieppe až na Okinawu: Jak probíhaly invazní operace za 2. světové války
V Evropě i Tichomoří se za druhé světové války uskutečnily desítky vylodění. Některých se účastnilo pár tisíc vojáků, do jiných se zapojily celé armády. Které invaze rozhodovaly o výsledku globálního konfliktu?
Odražený nájezd
- Dieppe 1942
V polovině roku 1942 nevypadala situace pro západní Spojence nijak růžově. Sovětský vůdce Stalin navíc stále intenzivněji tlačil na představitele USA a Británie, aby ulehčili východní frontě invazí do západní Evropy. Pro Churchilla a Roosevelta však zůstala primárním cílem již připravovaná invaze do severní Afriky. Přesto se oba státníci v červnu 1942 ve Washingtonu dohodli, že podniknou na západoevropském pobřeží alespoň časově omezenou operaci. Tak se zrodila de facto první vyloďovací akce Spojenců za druhé světové války. Vojáci měli za cíl provést průzkum bojem a získat zkušenosti s výsadkem namířeným proti opevněnému přístavu, které se budou hodit při pozdější velké invazi. A také měla tato akce ukázat Stalinovi, že Západ pro otevření druhé fronty alespoň něco dělá.
Protože na přípravu operace Jubilee (jak byl výpad na francouzské pobřeží nazýván) dostali vojáci málo času a účastnily se jí omezené síly, spíše než o vylodění se hovoří o nájezdu. Cílem se stalo město Dieppe, o kterém se předpokládalo, že v něm není umístěna příliš kvalitní posádka. Navíc nad plážemi měla roztáhnout ochranný deštník RAF. Hlavní výhodou asi 6 000 vojáků se měl stát moment překvapení. S takto rozdanými kartami připlula invazní flotila 19. srpna 1942 po třetí hodině ráno k Dieppe. Zpočátku šlo vše hladce, ale potom levé křídlo flotily náhodou narazilo na německé čluny. Následná přestřelka zburcovala jednotky Wehrmachtu, které okamžitě zahájily palbu.
Pobřežní baterie i Luftwaffe zasáhly proti vetřelcům s brutální silou. Po devíti hodinách pekla se přeživší vojáci stáhli a odpluli. Zahynulo více než 1 100 mužů, přes 2 100 jich padlo do zajetí. Většina tanků byla buď zničena, nebo padla do rukou Wehrmachtu. Tři desítky vyloďovacích člunů Němci potopili, RAF odepsala stovku letadel. Němci ztratili jen 300 mužů a 40 letounů. Přes katastrofální výsledek nebyl nájezd zbytečný – spojenečtí velitelé zkušenosti z Dieppe využili o dva roky později v Normandii. Potřeba mnohem pečlivějšího plánování, nutnost oslabení obrany palbou lodních děl a bombardováním, vybavení jednotek větším množstvím specializovaných plavidel i obrněné techniky – to vše stihli Spojenci do 6. června 1944 uvést do praxe. Vojáci padlí u Dieppe tak zachránili život mnoha svým následovníkům v den D.
Zažehnutá spojenecká pochodeň
- Severní Afrika 1942
Pokud bylo Dieppe pouhým nájezdem, operace Torch (pochodeň) z 8.–16. listopadu téhož roku představovala skutečnou invazi. Anglo-americké jednotky pod velením tehdy ještě nepříliš známého generála Dwighta Eisenhowera dostaly za úkol rozhodnut vleklé boje v severní Africe a definitivně se tu vypořádat se silami Osy.
První velká obojživelná operace konfliktu přinesla spoustu problémů. Už jen rozsah akce neměl v dějinách válek obdoby: plánovači vyčlenili tři stovky vojenských lodí, ještě větší počet transportních plavidel a přes 100 000 vojáků. Koordinace těchto sil, jejich zásobování, ale i snaha o utajení přesunů a konečných míst vylodění před nepřítelem zaměstnávaly stovky důstojníků. Za hlavní cíle zvolilo velení přístavy Oran, Casablanca a Alžír. Měly se stát výchozím místem pro obsazení Maroka, Alžírska a Tuniska. Pro snadnější koordinaci byla i flotila rozdělena na tři části. Západní operační svaz s 35 000 vojáky vyplul až z USA a zamířil ke Casablance. Střední operační svaz připlul od britských břehů a vylodil u Oranu 39 000 mužů. Všech 33 000 vojáků z Východního operačního svazu dostalo na starost Alžír.
Velkou neznámou, která mohla výsledek vylodění dramaticky ovlivnit, představoval postoj francouzských vichistických jednotek v severní Africe. Budou s invazními silami bojovat, nebo je přivítají jako osvoboditele? Padlo rozhodnutí zahájit vyjednávání s představiteli vichistického režimu a získat je na svou stranu. Iniciativy se chopili Američané, protože Britům mnoho Francouzů stále nemohlo odpustit potopení své flotily v Mers-el-Kébiru v roce 1940. Nikdo ale přesně nevěděl, na koho se obrátit. Kdo z Francouzů má takový vliv, aby přesvědčil vichistické vojáky ke složení zbraní? Americká diplomacie vsadila na generála Henriho Girauda, avšak ukázalo se, že nemá u vojska žádnou autoritu. V Africe tak vypukly těžké boje, které zastavila až dohoda Spojenců s admirálem Françoisem Darlanem, druhým mužem vichistického režimu. Jednotky Afrikakorpsu v odporu samozřejmě pokračovaly.
Po vojenské stránce vylodění splnilo své cíle – Alžír Spojenci obsadili ihned, Oran získali v noci po ztrátě dvou torpédoborců. Nejtěžší boje se odehrály u Casablanky, kde Spojenci čelili francouzským lodím a německým ponorkám i letectvu. Přes úspěch invaze dokázali Němci na frontu rychle přisunout posily a obratně využívat rozepří mezi britskými a americkými důstojníky. Válka v severní Africe tak skončila ne po šesti týdnech od vylodění, jak Eisenhower doufal, ale po šesti měsících – v květnu 1943.
Mariňáci proti samurajům
- Guadalcanal 1942
V roce 1942 začaly vyloďovací operace také na pacifickém válčišti. Po zničení jádra flotily japonských letadlových lodí v červnové bitvě u Midway se spojenecké velení rozhodlo pro první rozsáhlejší ofenzivní akci. Při hledání vhodného místa pro úvodní vylodění se americký prst na mapě zapíchl do Guadalcanalu v Šalamounových ostrovech. Důvod byl jednoduchý: Japonci potřebovali Spojence napadat letecky a po Midway se jim nedostávalo letadlových lodí. Proto na Guadalcanalu začali budovat letiště, z něhož chtěli útočit na nepřátelské zásobovací trasy. Americká rozvědka se o letišti dozvěděla v červenci a okamžitě začaly přípravy na vylodění. Operace dostala název Watchtower a – slovy jednoho z účastníků – proslula „tím, že v ní chybělo snad vše, co si dokážete představit“.
Úkol obsadit letiště na ostrově dostala 1. divize námořní pěchoty pod velením generála Alexandra Vandegrifta. Koncem července se jednotka o síle 16 000 mužů přemístila na Fidži, odkud vyrazila ke Guadalcanalu na palubách 75 válečných a transportních lodí. Jejím cílem se stal také blízký ostrůvek Tulagi.
Vylodění, při kterém Američané improvizovali na každém kroku, začalo 7. srpna 1942. Na Tulagi mariňáci narazili na tuhý odpor 1 500 Japonců, který zlomili až dalšího dne. Na Guadalcanalu naopak rychle rozprášili dvě tisícovky vojáků a stavebních dělníků a obsadili nedokončené letiště. Pomocí ukořistěné techniky dráhu dobudovali a pojmenovali Henderson Field – na počest námořního pilota sestřeleného u Midway.
Japonci se okamžitě začali pokoušet dobýt letiště zpět a vysílali na ostrov posily na rychlých torpédoborcích. V krvavých bojích Vandegriftovi námořní pěšáci odráželi jeden útok za druhým. Přes utrpěné ztráty americká posádka na Guadalcanalu díky posilám rostla a koncem roku čítala 50 000 mužů. Definitivně byly pokusy Japonců o znovudobytí ostrova zlomeny v listopadu, začátkem února 1943 jejich jednotky ostrov opustily.
Můstek do Evropy
- Sicílie 1943
Na konferenci v Casablance v lednu 1943 se kromě státníků sešli i důstojníci generálních štábů Velké Británie a USA, aby prodiskutovali otázku dalších operací proti Ose. Britové chtěli využít předpokládaného brzkého vítězství v severní Africe k invazi na Apeninský poloostrov, Američané prosazovali plán invaze přes průliv La Manche do Francie. Obě strany se shodovaly, že po završení afrického tažení nemohou spojenecká vojska zůstat v nečinnosti a musí dojít k jejich dalšímu rychlému nasazení. Nakonec plánovačům zůstaly na stole dvě možnosti. První varianta – útok na Sicílii – by uspíšila kapitulaci Itálie a znemožnila silám Osy útočit na spojenecké konvoje mezi Sicílií a Tuniskem. Druhá možnost – obsazení Sardinie a Korsiky – by zajistila základny pro invazi do pevninské Itálie nebo jižní Francie. Nakonec se v Casablance rozhodli pro Sicílii. Vrchním velitelem operace s názvem Husky se stal generál Eisenhower, který se osvědčil již při vylodění v Africe jako výborný stratég.
Plány invaze se během jara několikrát změnily v reakci na aktuální situaci v Africe. Finální podoba počítala s vyloděním 7. americké armády generála George Pattona na jihu ostrova a 8. britské armády pod velením generála Bernarda Montgomeryho na východním pobřeží. Začátek akce byl stanoven na 10. července 1943. Už v noci na onen den přistáli na Sicílii parašutisté, kteří měli zajistit některé významné cíle. Výsadkáři i pěšáci zpočátku narazili pouze na slabý odpor. Italové totiž sice vylodění očekávali, ale své nejlepší jednotky rozmístili na západě ostrova. Po proražení prvních linií obrany se tak Američané setkali s vážnějším odporem až druhého dne u Gely, kde se jim postavila do cesty německá tanková divize Hermann Göring. Situaci vyřešila vzdušná podpora a palba námořních děl. Spojenci postupovali rychle a během dvou týdnů obsadili téměř celou Sicílii. Pomáhala jim i nízká morálka italských jednotek, které často místo boje raději kapitulovaly, a obrana tak zůstala na nepočetných německých silách.
Bohužel i tentokrát výsledek operace ovlivnila řevnivost mezi Američany a Brity – zejména roztržka mezi Pattonem a Montgomerym, kdy oba chtěli jako první obsadit město Messina, a ne pouze krýt postup svého spojence. Dne 17. srpna Američané město obsadili a odpor nepřítele definitivně skončil. Zpomalení postupu v posledních dnech však umožnilo evakuaci mnoha jednotek Wehrmachtu do Itálie. I tak Spojenci dosáhli hlavního cíle operace: získat odrazový můstek pro invazi na pevninu.
Úder na špičku boty
- Itálie 1943
Po obsazení Sicílie se jako logický krok jevil „skok“ do Itálie, který hodlal Eisenhower učinit tak rychle, jak to jen půjde, a přípravy na překročení Messinské úžiny probíhaly dnem i nocí. Jejich intenzitu popsal válečný zpravodaj: „Deset dnů proudilo ohromné množství vojáků a aut do míst na pobřeží, odkud měly vyplout invazní lodi. Jenom ten, kdo si dovede představit desetinásobný předválečný pouliční provoz v Londýně, si může udělat představu, jak to vypadalo na sicilských cestách.“
Invaze začala na špičce italské boty v prostoru města Reggio di Calabria v noci na 3. září 1943. Spojenci poučení z předchozích vylodění nejprve nechali úřadovat bombardéry a dělostřelectvo, teprve poté se ve 4:30 britské a kanadské jednotky 8. armády vylodily. Přestože invazní síly téměř nenarazily na odpor a okamžitě se vydaly na sever, jejich postup byl kvůli náročnému terénu a nepřátelským léčkám pomalejší, než se očekávalo.
Když pak Itálie 8. září kapitulovala, stály proti Spojencům „pouze“ německé jednotky. Těm se však podařilo odzbrojit italské pozemní síly a zabránit jejich přechodu na stranu Britů a Američanů. Aby Spojenci posílili své pozice na poloostrově, zahájili 9. září druhou fázi vylodění – u Salerna začali z lodí vyskakovat na břeh vojáci 5. armády generála Marka Clarka. Relativně malý počet mužů – pouhých pět divizí – Spojenci kompenzovali vzdušnou nadvládou, kdy letectvo likvidovalo nepřátelské pokusy o protiútoky. Navíc 9. září vpluly do tarentského přístavu britské válečné lodě a vysadily 1. paradesantní divizi. Riskantní akce (přístav byl zaminován a chyběly informace, zda posádky italských lodí dodrží kapitulaci) se vyplatila a Spojenci se v Itálii uchytili na třetím strategickém místě.
Poslední britská porážka
- Kos a Leros 1943
Spojencům se i přes značné úspěchy v Itálii nepodařilo na podzim 1943 obsadit strategicky důležité souostroví Dodekanésos ve východním Středomoří. Dne 15. září 1943 se Britové vylodili na ostrově Kos, odkud mohli podniknout útok na silně opevněný Rhodos. Souostroví, jež patřilo od roku 1912 Itálii, představovalo potenciální základnu pro útoky na rumunské ropné zdroje i přístupovou trasu do jihovýchodní Evropy. A navíc – kdo kontroloval tuto oblast, mohl vyvíjet tlak na Turecko, aby vstoupilo do války na jeho straně.
Spojenci však operaci špatně naplánovali a podcenili lokální leteckou převahu Luftwaffe. Němci se rychle vzpamatovali, vzápětí začali ostrov bombardovat a ve dnech 3.–4. října se na Kosu vylodily německé jednotky (operace Lední medvěd), které jej rychle opanovaly. Následně zajaly asi 1 400 britských a přes 3 000 italských vojáků. Navíc exemplárně popravili několik italských důstojníků včetně velitele ostrova, kteří se odmítali podřídit německému velení. Ještě větší boje se vedly o ostrov Leros, které trvaly bezmála dva měsíce – od konce září do 16. listopadu 1943. O dva dny později se Britové z Dodekanénských ostrovů stáhli se ztrátami několika tisíc zajatých, zraněných a mrtvých mužů.
Do posledního muže
- Pacifik 1943–45
V Tichomoří Spojenci po vítězství na Guadalcanalu v roce 1942 nelenili a zahájili ofenzivu, při které začali uplatňovat tzv. taktiku žabích skoků: nepostupovali při dobývání japonských držav z ostrova na ostrov, ale některá místa přeskakovali. Spoléhali na to, že izolované a vyhladovělé japonské jednotky na „přeskočených“ ostrovech později snadno porazí.
Šalamounovy ostrovy, Mariany, Palau
Vylodění začalo 2. ledna 1943 u Buny na Nové Guineji. Se skutečnými žabími skoky však Spojenci začali teprve v červnu na Šalamounových ostrovech invazí na Novou Georgii. Dne 15. srpna pokračovali vyloděním na ostrově Vella Lavella a začátkem listopadu na Bougainville. Vzhledem k rozloze tichomořského válčiště nelze na malém prostoru vypočítat všechny obojživelné operace, které Američané do konce války uskutečnili. Mezi ty nejvýznamnější se zařadila operace Forager, jejímž cílem se stalo obsazení souostroví Mariany a Palau. Ze zdejších letišť Spojenci plánovali vysílat těžké bombardéry B-29 na cíle v Japonsku. Po několikadenním bombardování nepřátelských pozic se 15. června 1944 na Saipanu vylodila 2. a 4. divize námořní pěchoty. Následovaly další výsadky, zejména o ostrůvek Peleliu se strhly krvavé boje, které předznamenaly budoucí těžké ztráty mariňáků. Dobytí ostrova stálo USA 1 800 padlých a 8 000 zraněných či nezvěstných – strategická hodnota tohoto kusu země přitom byla více než pochybná.
Iwodžima, Okinawa
Vysokým počtem padlých se vyznačovaly i další invazní operace v Tichomoří. Japonské posádky se na ostrovech dobře opevnily, často vytvořily systém podzemních bunkrů, které nedokázalo zničit ani bombardování. Odhodlání obklíčených vojáků nevzdat se a raději před smrtí zabít co nejvíce Američanů navyšovalo počty mrtvých a zraněných do děsivých čísel.
Symbolem krutosti války v Pacifiku se stala invaze na Iwodžimu zahájená 16. února 1945. Generál Tadamiči Kuribajaši proměnil ostrov v obrovskou pevnost. Navzdory zdrcující materiální i početní převaze Spojenců trvala bitva o strategicky významné místo více než měsíc. Američany stála téměř 7 000 mrtvých a 20 000 zraněných, z 21 000 obránců nepřežil skoro nikdo. Se stejným fanatismem bránili Japonci i Okinawu, jejíž napadení 1. dubna představovalo nejen největší obojživelnou operaci v Pacifiku, ale znamenalo i začátek útoku na samotné Japonsko. Dobytí ostrova stálo USA 12 000 mrtvých a asi 38 000 zraněných.
TIP: Boj o výšiny za druhé světové války: Císařští obránci sopky Suribači
Těžké ztráty způsobené pozemními jednotkami odmítajícími kapitulaci zvýšily u amerického velení obavy, jakou cenu si vyžádá invaze na mateřské ostrovy. Hovořilo se o ztrátě až milionu mužů. Tyto úvahy výrazně přispěly k rozhodnutí použít atomové bomby. Největší plánovaná invaze války – vylodění v Japonsku – se tak nakonec nikdy neuskutečnila.
