Z amerických ulic na frontu: Legendární samopal Thompson M1 (2)
Jedním z prvních a současně nejznámějších samopalů světa se stal americký Thompson. Do Velké války zasáhnout nestihl, za druhého globálního konfliktu už se ale dočkal masového rozšíření
Efektivita Blishova závěrového systému v samopalu Thompson byla sporná, navíc šlo vzhledem ke značné váze závěru o zbytečně složité řešení. Přispělo nicméně k udržení kadence na přijatelné úrovni asi 700 ran za minutu a tím i k lepší ovladatelnosti zbraně. Zásobování střelivem měl na starost buď schránkový zásobník na 20 ran, nebo bubnový typ s kapacitou 50 nábojů.
Předchozí část: Z amerických ulic na frontu: Legendární samopal Thompson M1 (1)
Pro civilisty i armádu
John Thompson dělal vše, aby pro své dítko našel nové zákazníky, jenže sebeodvážnější předváděcí akce nechávaly vojáky chladnými. Neuspěla ani originální prezentace pro letectvo, při níž konstruktér nechal zabudovat 28 samopalů mířících směrem dolů do podlahy letadla. Když to nešlo u ozbrojených sil, zkoušel Thompson štěstí jinde. Další policejní útvary lákal speciálními náboji s brokovou střelou, které měly ochráncům pořádku „dovolit v závažných situacích a při nepokojích zasahovat co nejhumánnějším způsobem“.
Inzeráty v tisku zase popisovaly automat jako „pravý nástroj pro ochranu velkých objektů, rančů a plantáží“. Reklama využívala fakt, že tehdejší legislativa nebyla na samopaly připravena – automaty se mohly prodávat v obchodech se sportovními potřebami či nářadím, nebo dokonce na základě poštovní objednávky.
Mariňáci v čele
Nakonec si roku 1928 thompsony přece jen nakoupila americká námořní pěchota a vyzbrojila jimi expediční sbor směřující do Nikaraguy. Šlo o provedení M1928 A1, od něhož si záhy čtyři stovky exemplářů objednala též kavalerie. Automaty putovaly do rukou osádek obrněných vozidel, v jejichž stísněných prostorách byly dlouhé pušky neohrabané. Stále se ale jednalo o malé zakázky a ozbrojené síly váhaly, zda samopal přijmout oficiálně. Proto kolují nejasnosti, kdy se tak vlastně stalo – objevují se letopočty 1928, 1932 i 1938.
Jisté je, že už před posledně jmenovaným rokem US Army nakoupila minimálně několik stovek automatů. Impuls k tomuto kroku zřejmě vzešel od zmíněných mariňáků, kteří si thompson oblíbili při bojích v Guatemale. Jejich příklad následovalo námořnictvo, jež zavedlo verzi s dřevěným předpažbím místo přední pistolové rukojeti, a pozadu nezůstala ani pobřežní stráž. Velké množství samopalů dodaly Spojené státy roku 1939 i válčící Velké Británii.
Zlevnění výroby
Právě začátek války v Evropě znamenal pro Auto-Ordnance Company příliv velkých kontraktů. Jako první se ozvala francouzská vláda a objednala 3 750 kusů M1928. Britští představitelé po ztrátě obrovského množství výzbroje u Dunkerku požádali o dodání tolika exemplářů, kolik jen bude možné.
Thompsonův podnik však nestíhal vyrábět, a tak produkci licenčně přepustil společnosti Savage Arms. Britové kupovali kromě starších verzí i model M1928 A2, kde přední pistolový grip nahradilo klasické dřevěné předpažbí. Z hlavně zmizela kruhová žebra, pažba byla na rozdíl od starších provedení uchycena k pouzdru závěru napevno bez možnosti demontáže. Nepříliš spolehlivý bubnový zásobník ustoupil třicetirannému schránkovému.
Tentýž model dostávali i vojáci strýčka Sama, nicméně vysoká cena se armádě začala brzo zajídat. Vyvstala tedy potřeba razantního zjednodušení konstrukce, jež by produkci zlevnilo i urychlilo. Inženýři Savage Arms bez uzardění hodili Blishův systém přes palubu a roku 1942 se automaty začaly dodávat s čistě přímočarým dynamickým závěrem jako Thompson M1.
Upravená zbraň se vyznačovala podstatně těžším závorníkem nebo napínací klikou závěru přesunutou ze hřbetu pouzdra na pravou stranu. Přední pistolový grip udělal místo předpažbí, zmizela úsťová brzda a mířidla doznala zeštíhlení. Také americká armáda se definitivně vzdala bubnových zásobníků – při nočních hlídkách se ukázaly jako příliš hlučné, protože v nich střelivo klouzalo zepředu dozadu a naopak.
Dokončení: Z amerických ulic na frontu: Legendární samopal Thompson M1 (3)
Později zbraň obdržela pevný zápalník na čele závorníku, čímž se samostatný úderník stal nadbytečným. Takto upravená verze nesla název Thompson M1A1. Finanční úspora po popsaných změnách byla značná. Zatímco v roce 1939 zaplatil Washington za každý kus 239 dolarů, koncem války šlo jen o 45 dolarů, a to včetně náhradních dílů, zásobníku a sady na čištění.
