Ve vesmíru jsme dosud s jistotou pozorovali dva typy černých děr: Hvězdné černé díry coby výsledek vývoje velmi hmotných stálic, jež v závěru své existence gravitačně zkolabují až do singularity, a černé veledíry, tvořící jádra obřích galaxií. Uvedené typy dělí rozdíl několika řádů v hmotnostech. Vědci proto uvažují také o tzv. intermediálních černých dírách, které by mohly být například důsledkem spojování hvězdných černých děr v centrech kulových hvězdokup.
TIP: Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů
Každopádně, je-li černá díra zcela osamocena, nemáme možnost se o její existenci dozvědět. Teprve pokud se stane součástí systému – přinejmenším dvojhvězdy – „zviditelní“ se gravitačním působením na souputníka nebo tím, že z něj získává látku. Materiál pak spiráluje na černou díru a v důsledku zákona zachování momentu hybnosti vytváří akreční disk. Podobná situace nastává i v jádrech galaxií. Akreční disk tudíž u černé díry vznikne, jen pokud je v jejím gravitačním dosahu k dispozici odpovídající množství plynu.
