Vzkříšeni na poslední chvíli: Zvířata, o která jsme málem přišli
O tom, že působením člověka se v současnosti mnoho druhů organismů ocitá na pokraji vyhynutí, asi dnes už málokdo pochybuje. V některých případech se postižené druhy na poslední chvíli téměř zázračně zachránily, nebo alespoň žije naděje na jejich oživení – ať už díky zásahu lidí, nebo z jiných důvodů
Naděje jen z laboratoře
Nosorožec tuponosý severní (Ceratotherium simum cottoni) stojí na samotném pokraji vyhubení. V současnosti žijí v keňské rezervaci Ol Pejeta již jen dvě samice (Nájin a Fatu) odchované v Zoologické zahradě ve Dvoře Králové. Poslední samec Súdán byl utracen v roce 2018, a tak jediná šance na záchranu druhu spočívá snad jen v moderních metodách genetického inženýrství. Je smutné, že nesmyslné vybíjení nosorožců kvůli jejich rohům pro tradiční čínskou medicínu vedlo až k situaci, kdy jsou jedinou šancí druhu pokročilé laboratorní metody, známé například z filmu Jurský park. Jejich genetický materiál je pro tento účel opatrován v laboratořích.
Podobně byl téměř vyhuben také nosorožec dvourohý (Diceros bicornis), jehož populace v posledních 60 letech poklesla o neuvěřitelných 96 procent! V současnosti žije v celé Africe asi jen 5 500 jedinců tohoto druhu. (foto: Shutterstock)
Hledání ztraceného rodiče
Když se řekne „kriticky ohrožený druh“, většinou si vybavíme velké savce nebo ptáky. Také mnozí „odolně vyhlížející“ plazi ovšem čelí bezprostřední hrozbě vyhubení. Jedním z nich je i želva abingdonská (Chelonoidis abingdonii), která měla podle původních domněnek v roce 2007 zcela vyhynout s posledním známým zástupcem zvaným George, jenž žil na Galapágách na ostrově Pinta. Jenže se udála nečekaná věc – zoologové objevili na jiném galapážském ostrově Isabela osm hybridních jedinců, jejichž jedním rodičem byl právě zástupce želvy abingdonské. To znamená, že živý exemplář této možná vyhynulé želvy se snad stále ukrývá na ostrově Isabela v dvoutisícové populaci dalších želv. V současnosti už známe 17 hybridů (genetických potomků této želvy) a další nejspíš ještě budou objeveni.
Batagur kachuga je druh silně ohrožené říční želvy z jihovýchodní Asie, kdysi hojné i na územích Nepálu a Bangladéše. Znečišťování a nevhodná úprava řek však vedla k jejich vyhynutí na mnoha místech a dnes je populace posledních asi 500 jedinců izolována v indické řece Čambal. (foto: Shutterstock)
Se škraboškou jen za mřížemi
S papouškem arou škraboškovým (Cyanopsitta spixii) se dnes setkáte už jen v zoologických zahradách nebo v jiných umělých chovech. Ve volné přírodě prakticky vyhynul. Objevují se sice občasné zprávy o jeho údajném pozorování v brazilské přírodě, ty jsou ale velmi vzácné a obvykle neověřené. Důvodem zmizení tohoto druhu z volné přírody bylo rozsáhlé odlesňování, které znamenalo zničení přirozených biotopů, konkrétně galeriových lesů, v nichž často hnízdil. V současnosti jsou podnikány pokusy o založení přírodních rezervací v místech jeho údajného posledního výskytu. Chovatelé se také snaží rozmnožit papoušky v zajetí, k roku 2018 bylo zaznamenáno již 158 žijících jedinců v různých chovech.
Papoušky nejvíce ohrožuje jejich vlastní inteligence a krása, která lahodí i lidskému oku. Odedávna jsou zabíjeni a chytáni kvůli pestrému zbarvení, své inteligenci i schopnostem napodobovat zvuky. Dříve byli na některých místech dokonce hubeni jako škodná (například papoušek mniší v Argentině). (foto: Shutterstock)
Poslední šavlovité rohy
Přímorožec šavlorohý (Oryx dammah) je příbuzným antilop, který přečkal dvě velké rány – dezertifikaci svých původních oblastí výskytu v severní Africe a později i příchod evropských trofejních lovců. Jeho dlouhé šavlovitě zahnuté rohy byly ceněnou trofejí a nesmyslné zabíjení vedlo k situaci, kdy se tento dříve hojný druh ocitl na pokraji úplného vyhynutí. K roku 2000 ve volné přírodě prakticky vymizel a přežil pouze jako druh chovaný v zajetí. Programy pro rozmnožení populace přímorožců byly naštěstí úspěšné a na několika místech světa jsou chovány jejich životaschopné populace. Není však jisté, zda se podaří splnit cíle reintrodukčních programů a přímorožci budou někde znovu vypuštěni do svého původního prostředí. Největší počet jedinců tohoto druhu dnes nalezneme v Tunisku, Senegalu, Maroku a USA.
Saola (Pseudoryx nghetinhensis) byla objevena teprve roku 1992. Tento druh je samotářský a člověka se straní. V současnosti proto ani není jisté, zda v oblasti na pomezí Vietnamu a Laosu, kde byl tento záhadný zástupce turovitých sudokopytníků objeven, ještě nějací jedinci žijí. Je možné, že saola vyhyne dřív, než ji stihneme lépe poznat. (foto: Shutterstock)
Šelma z Dálného východu
Levhart mandžuský (Panthera pardus orientalis) je silně ohrožený poddruh velké kočkovité šelmy, který přežívá na izolovaných územích Ruské federace a Číny. Chybělo velmi málo, abychom jej dnes již označili za vyhynulého – na vině je pytláctví a nesmyslný lov, ničení přirozeného prostředí, industrializace na částech jeho původního rozšíření i příbuzenské křížení, vynucené nízkým počtem jedinců. Úplnému vyhubení tohoto levharta se naštěstí podařilo zabránit úspěšným chovným programem, kdy se během pouhého desetiletí zvýšil počet těchto šelem z 19 až 26 posledních kusů téměř na stovku. Jejich návrat do přírody však není snadný, protože se ukazuje, že mláďata odchovaná v zajetí si jen velmi nesnadno obstarávají v divočině potravu.
Ve stále menších zalesněných oblastech Malajsie a Thajska dosud přežívá malá populace tygra malajského (Panthera tigris malayensis), čítající kolem 300 jedinců. Jsou silně ohroženi lovem kvůli masu a tradiční čínské medicíně a jako obvykle také ničením jejich přirozeného prostředí. (foto: Shutterstock)
