Vyšší šance na přežití: Operační turnusy stíhačů RAF (3)

Morálka byla u stíhací složky RAF převážně dobrá a někteří letci hledali možnosti, jak svůj „obvyklý“ operační turnus prodloužit. Jeden ze silných motivů představovala snaha zůstat ve známém kolektivu spolubojovníků, potřeba osvědčit se, či v případě stíhacích es dále hromadit sestřely. Bojových akcí se například také zúčastňovali dobrovolně někteří důstojníci mimo operační zařazení – třeba velitelé letišť. 

Veteráni i nováčci

V jihovýchodní Asii, tedy na velmi vzdáleném válčišti se ztíženou možností rotace personálu, se mohli piloti po skončení prvního turnusu dobrovolně přihlásit do druhého, nebo jim mohl být druhý turnus nařízen, pokud k tomu existovaly zvláštní důvody (pilot ovšem předtím musel projít patřičnou lékařskou prohlídkou).

V druhé polovině války fungoval turnusový systém velmi dobře. Zajistil stíhací složce RAF na britských ostrovech i v zámoří u operačních perutí vysokou kvalitu personálu. U všech sloužili vedle přiměřeného počtu nováčků také veteráni plnící druhý a někdy i třetí turnus. Tito muži vedli křídla, perutě, letky a často i roje, přičemž představovali skutečný tmel daných jednotek. 

Situace u nepřítele 

Klady i zápory turnusového systému přijatého RAF (a podle britského vzoru také americkým armádním letectvem) jsou často předmětem diskusí a celý koncept je často porovnáván s německým pohledem na věc, který turnusový řád neznal. U Luftwaffe stíhací piloti v zásadě sloužili v první linii, dokud nebyli zabiti, zraněni, či se nezhroutili. Na straně jedné to umožňovalo hromadit bojové úspěchy relativně malé skupině elitních pilotů (takzvaní Experten), kteří díky dlouhému nasazení postupně získali unikátní zkušenosti.

Tendence nasazovat při klesajících zdrojích právě tuto úzkou skupinu pilotů pak u Luftwaffe zvyšovala nerovnováhu, neboť mnoho průměrných či začínajících pilotů si v některých fázích bojového nasazení své jednotky téměř operačně nezalétalo. Extrémní podoby tato tendence nabyla kvůli nedostatku pohonných hmot na severoafrickém bojišti: celkem logicky tam opakovaně startovali do akcí nejzkušenější piloti, představující možnost nejefektivnějšího využití omezených zdrojů.

Nůžky se otevírají

Tak se prohlubovala nevyrovnanost personálu stíhacích útvarů ještě v době, kdy Jagdwaffe na první pohled dominovala a své protivníky ve stíhačkových střetech většinou porážela. Změna bojové situace v druhé polovině války, zejména nepřetržitá kampaň amerických strategických bombardérů, pak zastihla Luftwaffe nepřipravenou. Omezená rotace kádrů (Experten byli příliš nepostradatelní na to, aby je bylo možno uvolnit pro práci instruktorů) společně s malou předvídavostí velení prohlubovaly nesoulad mezi potřebami Jagdwaffe a možnostmi výcvikových a doplňovacích jednotek.

V okamžiku, kdy si Němci po příchodu Američanů na evropské vzdušné bojiště naplno problém uvědomili a pokusili se o nápravu množstevním rozšířením výcviku, museli současně jeho délku a intenzitu zkrátit kvůli rostoucímu nedostatku pohonných hmot. A tak v roce 1944 stála proti převaze spojeneckých vzdušných sil Jagdwaffe tvořená vedle stále se zmenšující elity „expertů“ létajících někdy doslova od září 1939, především početnými zástupy nedocvičených mladých pilotů, neschopných obstát v nesmírně tvrdých vzdušných střetech bez skutečně katastrofálních ztrát. 

Jasný cíl 

Britové dokázali do stejné doby postavit, co se práce s lidmi týče, lépe vybalancované vzdušné síly, s výhodnějším poměrem mezi zkušenými letci a nováčky. A to právě díky přijetí turnusového systému a využití bojově zkušených operačních letců během klidového období k výcviku u operačních výcvikových jednotek. Ne každý z nich byl samozřejmě dobrým leteckým učitelem, často však představovali inspirující vzory schopné nováčkům poskytnout informace a návyky z první ruky.

TIP: Individuální výkony německých pilotů: Husarské kousky stíhačů Jagdwaffe

Patrně největší nevýhoda turnusů spočívala v tom, že časově omezené bojové angažmá neumožňovalo jednotlivcům (tedy především stíhacím esům) dosahovat tak vysokých skóre, jaká byla běžná u jejich protivníků. Toto negativum ovšem více než vyrovnávaly klady. Turnusový systém poskytoval pilotům RAF jasný výhled a cíl. Jeho délka byla stanovena tak, aby jej dokázali splnit i průměrní letci, a celý koncept měl pozitivní dopad na psychiku pilotů, šetřil jejich síly, zkvalitňoval výcvik a ve svém důsledku poskytl RAF výhodu ve velkém množství ostřílených pilotů schopných při akcích dobré spolupráce.