Vynálezce rakety: Těžké začátky Američana Roberta Goddarda (2.)

Zatímco Rusové měli svého Ciolkovského a Němci von Brauna, v Americe byl průkopníkem raketového létání Robert Goddard. Snil o tom, že pošle člověka na Měsíc

10.07.2016 - Karel Pacner



Raketového konstruktéra jsme v první částí článku opustili ve chvíli, kdy si v roce 1914 po prodělané tuberkulóze patentoval Raketový aparát.

Po uzdravení v září 1914 nastoupil na Clarkově univerzitě jako asistent na katedře fyziky. Za pomoci dvou studentů se pustil do řešení některých praktických problémů konstrukce raket: nejprve zdokonalil kapalinový motor, potom hledal nejvhodnější rozměry, stavební materiály, rozložení hmoty, …

Jako docent dostával Goddard ročně už 1 500 dolarů. Některé laboratorní pokusy dělal v rámci svého univerzitního úvazku, přesto však pociťoval, že práce přesahuje jeho finanční možnosti. Proto požádal o pomoc Smithsonův institut ve Washingtonu, instituci vlastnící některé laboratoře a observatoře, jež podporovala rozvoj vědy. Začátkem ledna 1917 dostal první dotaci na raketové studie – první z pěti slíbených šeků na tisíc dolarů.

Vstup Spojených států do první světové války v dubnu 1917 však změnil Goddardovy plány – mladý vědec odjel do kalifornské Pasadeny pracovat pro armádu. V září 1918 předvedl důstojníkům dva nové typy prachových signálních raket. Za měsíc odevzdal vojákům prachovou bojovou raketu. Střela se později stala vzorem pro bazuku – postrach tanků ve druhé světové válce.

„Měsíční muž“ z Massachusetts

Po podepsání příměří se Goddard vrátil na univerzitu ve Worcesteru a začal pracovat na studii, v níž shrnul veškeré své dosavadní zkušenosti a teoretické závěry. Obsáhlá práce nazvaná Metoda dosahování mimořádných výšek vyšla ve druhém čísle 71. ročníku Smithsonian Miscellaneous Collections; celkem 1 750 výtisků odborného věstníku pak rozeslali v prosinci 1919 podle obvyklého adresáře. Bulletin přitom dostávala i redakce New York Times, a 12. ledna 1920 tak deník na titulní stránce otiskl senzační článek nazvaný „Věří, že raketou dosáhne Měsíce“. Neznámý profesor fyziky ze zapadlého amerického města se rázem ocitl ve středu pozornosti domácího i zahraničního tisku. Reportéry pochopitelně nejvíce fascinovala možnost, o níž se autor vědecké studie zmínil pouze v náznaku – let na Měsíc. „Měsíční muž“ ze státu Massachusetts měl už takovou raketu stavět.

Docent s hluboce zakořeněným odporem k reklamě nesl novinářskou kampaň těžce. Nakonec mu nezbylo než zaslat tisku upozornění, že uveřejnil pouze teoretickou studii a že příprava na praktické vypuštění rakety s přístroji nebude ani snadná ani laciná. Zároveň vyzval veřejnost ke sbírce, která by vynesla 50 až 100 tisíc dolarů na jeho pokusy. O jeho články začaly usilovat přední vědecké časopisy a na Clarkově univerzitě ho zvolili řádným profesorem fyziky.

„Poletíme na Měsíc!“

V letech 1920–1923 pracoval Goddard znovu pro armádu: pomáhal při vývoji bojových raket na tuhé pohonné látky. Později se opět pustil do kapalinových raket. Navíc mu přibyly povinnosti – byl jmenován ředitelem univerzitních fyzikálních laboratoří. A 21. června 1924 se oženil s Esther Christine Kiskovou, sekretářkou rektora. Před prázdninami se pak jeho jméno znovu ocitlo na prvních stránkách tisku. Rektor Clarkovy univerzity chtěl propagovat svou školu a oznámil novinářům, že Goddard dokončil model zcela nové rakety, přičemž ji chce v létě vypustit nedaleko Worcesteru. „O této raketě se tvrdí, že jakmile bude postavena ve větších rozměrech, mohla by zasáhnout Měsíc,“ končil svou zprávu New York Herald Tribune. Ve skutečnosti však Goddard do té doby vyvinul pouze malý kapalinový raketový motor se slabounkým tahem.

Do Worcesteru se scházely přihlášky zájemců: „Poletíme na Měsíc!“ Snad právě tenhle velký rozruch způsobil, že se vynálezce uzavřel ještě více do sebe a o postupu svých prací přestal informovat i odbornou veřejnost. Začátkem prosince 1925 se mu vydařila statická zkouška raketového motoru v laboratoři a také několik dalších pokusů proběhlo úspěšně. Goddard mohl uvažovat o prvním startu. Teta Effie mu nabídla pozemek u svého statku v Auburnu…

Černý pátek

V listopadu 1929 navštívil Goddarda ve Worcesteru plukovník Charles A. Lindbergh, pilot, který jako první přeletěl Atlantik. Potom získal další mecenáše – bratry Guggenheimovy. Na jaře 1930 vznikla Americká meziplanetární společnost a hned jej zvolila čestným členem. Pomohli mu i vojáci, kteří nabídli raketovému týmu nové výhodné místo – ranč Mescalero v oblasti střelnice Roswell ve státě Nové Mexiko. V červnu 1930 se tam všichni přestěhovali. Koncem prosince téhož roku vypustil Goddard v poušti novou raketu, už čtvrtý typ. Monstrum měřící přes tři metry dosáhlo výšky 600 m a rychlosti 800 km/h. Raketa se ovšem mírně kolébala, proto ji její tvůrce vybavil gyroskopem a na zadní část instaloval čtyři stabilizační křidélka. Vylepšený model pak vypustil 19. dubna 1932. 

Černý pátek na newyorské burze na podzim 1929 bohužel zasáhl i zapadlý ranč a v červnu 1932 museli raketoví odborníci přerušit práci kvůli nedostatku peněz. Nadace Guggenheimových naštěstí brzy obnovila příspěvky.

Zarputilý tajnůstkář

Od srpna 1934 série statických zkoušek pokračovala a 8. března 1935 pak překonala jedna raketa poprvé rychlost zvuku. Za největší úspěch považoval Goddard vypuštění více než 4,5 m dlouhé a 38 kg těžké Nelly – 31. května dosáhla výšky 2 285 m. Podařilo se mu totiž zdokonalit stabilizaci rakety pomocí setrvačníků a řídicích ploch.

Avšak jeho modely i motory zaostávaly za prací konstruktérů Starého světa. Také tamní výzkum se totiž kryl pod pláštíkem tajemství, v tomto případě tajemství vojenského. Nejtěžší roswellská raketa vážila v roce 1941 pouze 340 kg, naproti tomu v německém Peenemünde odstartovala už o čtyři roky dřív von Braunova A-3 o hmotnosti 750 kg. Profesor z Worcesteru však i nadále pečlivě chránil své know-how a odmítal rozšířit stálou skupinu spolupracovníků. Jeho tajnůstkářství a nechuť k širší spolupráci se ovšem staly bumerangem: Goddard nepochopil svůj význam a ve jménu hledání nových technických řešení, která žárlivě střežil před ostatními, ochudil sebe, své kolegy i společnost. Poslední raketu vypustil 8. května 1941 – ve srovnání s existujícími německými typy šlo o trpaslíka o délce pouhých 7 m. Zaznamenal tak 48. start, z toho 17. úspěšný.

Těsně před druhou světovou válkou se geniální konstruktér několikrát marně snažil vzbudit podstatnější zájem o svou práci u armády. Vojáci změnili názor teprve v létě 1941, a Goddard tak mohl začít pro Úřad námořního letectva vyvíjet pomocný motor s regulovatelným tahem, určený pro start letadel. Později ho jmenovali ředitelem výzkumu námořního letectva ve městě Annapolis ve státě Maryland.

Ukradené patenty?

V červnu 1944 spadla jedna von Braunova zkušební raketa A-4/V-2 na území neutrálního, nicméně Spojencům přátelsky nakloněného Švédska. Angličtí a američtí odborníci dostali možnost ji prozkoumat. Ve srovnání s Goddardovým posledním typem dosahovala dvojnásobné délky, vážila šedesátkrát tolik a překonávala vzdálenost 300 km. Ve svém článku z prosince 1944 americký profesor dotčeně napsal, že se všechny její základní charakteristiky shodují s jeho raketami z 30. let. Jedinou výjimku představovalo palivo: Němci použili etylalkohol, zatímco on setrval u benzinu. Později dokonce sepsal seznam svých patentů, které nepřítel na V-2 využil. Šlo však o nepodložené argumenty – jeho patenty v Peenemünde neznali. Němečtí konstruktéři zkrátka využili všech dostupných znalostí ze zbytku světa, a to na nejvyšší úrovni. Americká armáda se rozhodla zahájit obdobný program pod označením projekt Hermes a Goddarda jmenovala jeho vědeckým poradcem.

V červnu 1945 prožil profesor svůj poslední slavný den – Clarkova univerzita mu udělila čestný doktorát. Vzápětí se musel podrobit v baltimorské nemocnici operaci jícnu. Zemřel několik dnů po zákroku, 10. srpna. Odešel tak muž, jenž poskytl světu řadu matematických důkazů, že člověk může přervat okovy zemské přitažlivosti, a který zkonstruoval první kapalinovou raketu. Bohužel jen nedokázal překročit stín své vlastní velikosti. 

Témata

raketa
  • Zdroj textu

    Tajemství vesmíru 3/2014

  • Zdroj fotografií

    NASA, Wikipedie


Další články v sekci