Východočeský Barrandien: Krajina starého kamení v Železných horách

Jméno slavného francouzského přírodovědce Joachima Barranda, který v 19. století zasvětil velkou část života výzkumu zkamenělin a středočeských geologických útvarů, u nás nese řada míst. Zřejmě nejznámější je pražská čtvrť Barrandov s velkým sídlištěm a filmovým a televizním studiem. Působivé Barrandovské skály lemují levý břeh Vltavy a přes přilehlý Barrandovský most vede jedna z nejfrekventovanějších silničních komunikací v celém Česku.

Název Barrandien se pak už více než sto let používá pro geologicky velice hodnotnou a zároveň turisticky atraktivní oblast naší vlasti. Vyplňuje území přibližně od Prahy, přes Berounsko, Křivoklátsko, až do Pošumaví. Výjimečná je zejména tím, že se v ní zachoval celý soubor dávných hornin – včetně starohor a starších prvohor.

Půvab za nelákavou kulisou

Oblast Barrandienu má u nás jen jednu alespoň částečně srovnatelnou obdobu. Jakýmsi „východočeským Barrandienem“ s podobnou geologickou stavbou a výskytem téměř shodných hornin, je severozápadní část Železných hor. Tomuto území, zvolna se zvedajícímu od polabských rovin, dominují komíny Chvaletické elektrárny. 

Scenérie oblasti není na první pohled zrovna lákavá a možná jen málokdo z těch, kdo projíždějí po přilehlém železničním koridoru z Prahy do Pardubic, tuší, že hned za areálem elektrárny (postavené na místě někdejších pyritového dolů) začíná rozlehlá lesní krajina se spoustou přírodních zajímavostí i malebných zákoutí. K mnohým směřují značené trasy a už úsměvné názvy někdejších zdejších obcí a osad – třeba Sovolusky, Brloh, Pelechov, Seník nebo Pelíšek – možná navodí příjemnou atmosféru přírodní krajiny. V roce 2012 se toto území stalo jednou z hlavních součástí Národního geoparku Železné hory. 

Tvrdé skály s čertovským jménem

Severní práh Železných hor lemuje nesouvislý pás návrší a skalek, které tu a tam vykukují z lesních porostů nebo remízků. Proto se některým říkalo „čumíky“. Tvoří je tzv. lipoltické křemence, což je velice tvrdá a tedy i odolná křemenná hornina prvohorního (ordovického) stáří. Pojmenování dostala podle obce Lipoltice, které dominuje nejen kostelík s valy a příkopy někdejšího opevnění, ale také zalesněný hřeben Lipoltické neboli Čertovy skály.

Inspirací k „čertovskému“ pojmenování se kdysi staly i některé další křemencové skály v okolí. Například u Přelouče je přes usedlost Škudly dostupná Čertova skalka neboli Čertovka, opředená zkazkami o čertově trůnu, či zkamenělém pluhu svatého Ivana. Dva křemencové skalní „hrádky“ vystupují i nedaleko Chrudimi a Slatiňan. V sousedství nezvykle řešené rozhledny Báry ční zbytek odlámaného Čertova hrádku, od kterého to po naučné Lesní cestě Podhůra není daleko ke Kočičímu hrádku s miniaturní imitací pohádkového hradu. 

Bezedná jáma a štít pruského krále

Tvrdé křemenné horniny byly na mnoha místech lámány jako kámen k údržbě cest a některé se hodily i pro výrobu mlýnských kamenů. Zejména pro blízké okolí Horních Raškovic u Heřmanova Městce je typická spousta „jam“ – dávno opuštěných a většinou už zatopených lomů. Tomu nejtajemnějšímu, do kterého lze nahlédnout z turistické cesty k rozhledně Barborka, se říká Bezedná jáma. Kdysi za líté bouře prý pod jeho temnou hladinou zmizel krutý správce choltického panství i s kočárem… 

Další pozoruhodné pověsti se vztahují i k osamělému a proto nápadnému křemennému balvanu, který dal pojmenování obci Bílý Kámen nad strmým svahem Železných hor. Podle jedné zkazky prý na něm poobědval vojevůdce Jan Žižka při svém „chrudimském“ tažení roku 1423, podle jiného podání prý tento balvan během války o rakouské dědictví v roce 1742 zachránil pruského krále Fridricha II. před střepinami z dělostřeleckého granátu… 

Svědkové zalednění, nebo mořských sesuvů?

Z nejstaršího období prvohor (kambria) pocházejí senické droby, což jsou horniny z „rozvětvené rodiny“ pískovců. V údolí pod vesničkou Seník tvoří několik skalek a ve vrstvách těchto i dalších mořských usazenin byly na některých místech nalezeny vzácné zkameněliny, včetně trilobitů. Ještě staršími horninami jsou litošické slepence, pojmenované podle obce Litošice, na jejíž náves byl jeden „ukázkový“ balvan převezen a opatřen informační tabulkou. 

Někteří odborníci soudí, že tyto pradávné slepence, „poskládané“ z úlomků rozličných hornin, jsou pozůstatkem ledovcových nánosů, svědčících o zalednění této krajiny na sklonku starohor. Podle jiných názorů však jde o uloženiny rozsáhlých sesuvů na mořském dně. Nepochybně mořského původu jsou pak mladší (silurské a devonské) vápence v lůně Železných hor. Daly pojmenování místu někdejší těžby – obci Vápenný Podol. Nyní je o ně „postaráno“ v rozsáhlém velkolomu Prachovice. Jsou obdobou „barrandienských“ vápenců z Českého krasu a také zde v nich voda vymodelovala miniaturní kras, včetně několika menších, veřejnosti nepřístupných jeskyní, které jsou významným zimovištěm netopýrů. 

Polštářová láva a mořská pobřeží

K velmi starým horninám Železných hor patří též sopečné vyvřeliny, které dosvědčují, že i zdejší krajinou kdysi zmítaly aktivní vulkány. Průkazné stopy po jejich činnosti najdeme například v chráněné přírodní památce Skalka u Sovolusk. Slovo „skalka“ se zde vztahuje ke zbytku malého lomu, jehož stěna je pěknou ukázkou tzv. polštářové lávy z tmavé starohorní vyvřeliny spilitu. Připomíná drobné polštářky či bochánky, které jsou důkazem rychlého ochlazení a utuhnutí lávy, vyvěrající přímo na mořském dně. Dnes toto nevelké a v remízku skryté „sopečné“ návrší vytváří ostrůvek nikoliv v moři, ale uprostřed pole v dosahu silnice spojující Sovolusky a Urbanice. 

Svědectvím mladší mořské záplavy na území naší vlasti je pak několik ukázek „mořského pobřeží“ při severním prahu Železných hor. Také v tomto případě jde o umělé odkryvy, na kterých je dobře vidět, jak se během mořské záplavy ve svrchní křídě ukládaly na skalnatém pobřeží z dávných křemenců vrstvy pískovců a dalších usazených hornin. Asi nejnázornější i nejdostupnější je přírodní památka Na skalách u Rabštejnské Lhoty na Chrudimsku. U obce Brloh na Přeloučsku se zase v horní části někdejšího křemencového lomu dochovala vrstva tzv. příbojových slepenců s velkými valouny.

Velmi tvrdé poležení

Turisticky přitažlivé jsou i rozličné „kamenné hříčky“ ve chvaletické žule. Pojmenování této vyvřeliny svědčí o blízkosti dýmajícím objektů Chvaletické elektrárny, ale zdejší skalky jsou už součástí zcela poklidného a příjemného lesního prostředí. 

TIP: Poledník, Polední kameny nebo Polední hora: Poznejte sluneční hodiny našich hor

Asi nejpůsobivější seskupení vytvářejí pitoreskní Obří postele, dostupné po turistické trase z obce Zdechovice. Jde o nevelkou vyvýšeninu, téměř bezezbytku pokrytou oblými žulovými bloky a balvany, z nichž některé při patřičné dávce obrazotvornosti připomínají mohutné peřiny či matrace. Největší „duchna“ na vrcholku je kolem šesti metrů dlouhá, ale ani ta nemá nic společného s odpočinkem pomyslných pohádkových obrů. Stejně tak jako další žulové útvary v okolí, je i ona výsledkem dlouhodobých zvětrávacích procesů.