Vojevůdce Stalin (4): Jak diktátorovy rozkazy ovlivnily vývoj války?

Nejen v Německu, ale i v Sovětském svazu velel ozbrojeným silám samotný diktátor. Josif Stalin zprvu vedl svá vojska nekompetentně a jeho chyby stály život desetitisíce mužů. Ve druhé polovině války se jeho schopnosti výrazně zlepšily.

Zlepšení Stalinových schopností zaznamenal mimo jiné maršál Alexandr Vasilevskij – sám velmi schopný vojevůdce a kritik mnoha diktátorových rozhodnutí z první fáze války: „Po Stalingradu a Kursku se Stalin povznesl do výše strategického velení. Již uvažoval v kategoriích moderního vedení války a vyznal se v otázkách přípravy i realizace operací.“

Lepším velitelem

Výsledkem byl návrh povýšit Stalina za „bezpříkladné úspěchy vojsk na frontách“ do šarže generalissima. Šlo o iniciativu nižších velitelů, kterou nejvyšší velení podpořilo. Diktátor ovšem vycítil, že by šlo o předčasný krok, neboť situace stále zůstávala tíživá a nepřítel silný. Proto zatím přijal „pouze“ maršálskou hodnost. Ve druhé polovině roku 1943 uskutečnila Rudá armáda operace na Ukrajině či Krymu a v listopadu osvobodila Kyjev. Během prvních pěti měsíců následujícího roku zatlačili rudoarmějci nepřítele na západ v severním i jižním sektoru bojiště.

Němci se úporně bránili zejména ve středu fronty, kam v létě Stalin nasměroval mamutí operaci Bagration. Po vítězství nechal přichystat opulentní propagandistickou akci – 17. července pochodovalo centrem Moskvy 57 000 německých zajatců včetně nejvyšších šarží. Kvečeru Sověti zajatce odvezli do táborů, zatímco dlažbu od „špíny“ symbolicky umyly kropicí vozy.

Síla Rudé armády mezitím přesáhla jedenáct milionů osob a její sebevědomí rostlo. Pro Stalina zůstávalo prvořadým úkolem vedení vojsk a upevňování osobní moci. I když se svými veliteli už vcelku vycházel, u nejlepších z nich se obával přílišné koncentrace moci. Proto v listopadu 1944 ustavil svým zástupcem na lidovém komisariátu obrany Nikolaje Bulganina. Dosavadní člen armádní rady několika frontů získal kompetence pro jednání s generály a měl tvořit „protizávaží“ ambicióznímu zástupci vrchního velitele maršálu Žukovovi. 

Hitlerův pokořitel

Po dobytí Berlína a německé kapitulaci stanul Stalin na vrcholu moci. Na vítězné přehlídce, konané 24. června 1945 v Moskvě, se nechal velebit jako největší vojevůdce všech dob. O tři dny později konečně přijal titul generalissima – coby „ocenění výjimečných zásluh ve Velké vlastenecké válce“.

Zároveň byl dekorován Řádem vítězství a Zlatou hvězdou hrdiny SSSR. Následovala smršť oslavných filmů, románů, her i oper, jež měly zakrýt skutečnost, že Stalinem nařízené čistky v důstojnickém sboru i diletantské vedení armády v první části konfliktu přivedly SSSR na okraj propasti. Podle většiny historiků se vývoj bojů na východě obrátil v sovětský prospěch až poté, co Stalin uvolnil ruce svým generálům.

Velitelé v nemilosti

Přesto si po porážce Německa dokázal slávu přivlastnit a v době míru postupně eliminoval moc někdejších polních velitelů. Jako příklad může posloužit osud obou pokořitelů Berlína. Nejprve se v nemilosti ocitl populární maršál Žukov, jehož žárlivý diktátor na jaře 1946 sesadil z funkce hlavního velitele pozemních vojsk a přidělil mu podřadnou pozici šéfa Oděského vojenského okruhu. Žukovův post obsadil maršál Ivan Koněv, jenže i on se roku 1951 musel stáhnout do ústraní coby velitel Příkarpatského vojenského okruhu.

TIP: Georgij Konstantinovič Žukov: Maršál, který porazil Hitlera

Stalin vytěžil z triumfu Rudé armády též politický kapitál. Při setkáních s představiteli Washingtonu a Londýna se projevily nejen diktátorovy vyjednávací schopnosti, ale i skutečná síla, kterou nyní Sovětský svaz – hlavní strůjce porážky nacismu – na mezinárodní scéně představoval. Díky výkonnosti průmyslu, neústupnosti vojáků i narůstajícím schopnostem generálů tak Josif Stalin završil válku jako nejdekorovanější ze všech vítězů.