Vojáci v sukních? Ženy v Izraelských obranných silách (2)
V Izraeli je od samého počátku základní vojenská služba povinná nejen pro muže, ale i pro ženy. IOS v průběhu bezmála 70 let své existence ženy důkladně integrovaly a postupně jim otvírají i specializace do nedávné doby ještě určené výhradně pro muže
I když branný zákon původně nezakazoval ženám působit v bojových jednotkách, v roce 1951 jej zákonodárci rozšířili o dodatek, jenž dívkám tuto službu zapovídal. Důvod pro toto rozhodnutí představovala reálná hrozba nejen úmrtí, ale též upadnutí do zajetí. Panovaly zde oprávněné obavy, že zajatým ženám hrozí ze strany nepřátel sexuální násilí a týrání. Tuto hrozbu ještě umocnil fakt, že Izraelské obranné síly bojovaly téměř výhradně s muslimskými státy, kde je společenská pozice ženy objektivně horší než v západních zemích.
Předchozí část: Vojáci v sukních? Ženy v Izraelských obranných silách (1)
Letkyně i soudkyně
V průběhu dalších desetiletí se postupně ženám otevíraly další armádní specializace, mimo jiné i ty bojové. Například v roce 1951 se rodačka z Tel Avivu Yael Rom stala vůbec první izraelskou vojenskou letkyní. Další průkopnici představovala právnička Hava Inbar, která se v roce 1969 stala soudkyní u vojenského soudu v Haifě a zároveň první vojenskou soudkyní na světě. „Nevím, jestli chci celý svůj život pracovat jako armádní soudkyně,“ řekla v rozhovoru, „ale jsem ráda, že jsem se jí stala. Dokazuje to, že IOS otevírají dveře do téměř všech specializací pro voj áky-ženy.“
Za jomkipurské války a později v 70. a 80. letech pronikaly ženy do armádních struktur stále více. V roce 1986 první izraelská vojákyně z povolání (Amira Dotan) získala hodnost brigádního generála. Zrovnoprávňování postupovalo i v následujících letech – od roku 1994 mohou být ženy oficiálně cvičeny i jako pilotky a navigátorky u vojenského letectva.
Přelom znamenal dodatek k zákonu o vojenské službě z roku 2000, který ustavuje, že ženy mají právo sloužit v jakékoli specializaci jako muži, pokud jsou tedy k tomu fyzicky i psychicky způsobilí. Vojákyně se tak začaly objevovat u pěchoty, dělostřelectva a tankových jednotek. Zvláště proslulým je pěší prapor Caracal, v jehož řadách slouží vedle sebe jak muži, tak ženy.
Ne ženám v uniformě!
I přes oficiální linii velení IOS, která bezvýhradně podporuje stále větší zapojení žen do armádních struktur, se objevují i opačné názory, a to i v samotném Izraeli. Již v roce 1950 vznesli vysocí církevní představitelé první oficiální námitky proti službě žen v armádě. V červnu 2014 vyšla studie plukovníka pěchoty Razy Sagiho založená na třináctiletém výzkumu přítomnosti žen v armádě.
Hlavním poselstvím knihy je autorovo přesvědčení, že pokus o rovnoprávnost žen a mužů v ozbrojených silách skončil velkým neúspěchem. Studie nese název Lochamot Betzahal, což je hebrejská slovní hříčka – Ženy-vojáci v IOS nebo Ženy bojující s IOS.
Více zraněných?
Raza Sagi poukazuje na fakt, že vysoký počet žen, které sloužily v bojových jednotkách, utrpěl v průběhu služby vážná tělesná zranění, jako například stresové zlomeniny či pokles dělohy. Přestože se různé nehody stávají i mužům, případy zraněných žen jsou podle Sagiho mnohem častější a stejně tak je větší i závažnost zranění. S tím jde pak ruku v ruce skutečnost, že některé jednotky jsou tím pádem vážně ohroženy na své bojeschopnosti.
Zranění, o kterých se v knize píše, se udála na cvičišti, a ne ve skutečné bitvě, kde autor předpokládá ještě větší procento zranění žen. „Idea, že neexistují rozdíly mezi ženami a muži v armádě, je naprosto směšná. Toto už bylo vyvráceno ve všech vojscích světa.“ Sagi ve své knize rovněž vyslovuje názor, že snaha o co největší zapojení žen do armádních struktur je velký omyl.
