Vlkodavové na Sibiři: 27. pěší pluk US Army v boji proti ruským bolševikům (2)

Na přelomu let 1918 a 1919 zajišťovali američtí „Vlkodavové“ ostrahu železnice a zajateckých táborů, ale muži sloužící na odlehlejších stanicích magistrály se potýkali s celou řadou problémů kvůli přívalům sněhu. Ubytovací a hygienické poměry se v jednotlivých posádkách značně lišily – například v garnizoně 1. praporu se mezi baráky běžně procházela divoká zvěř včetně tygrů.

Předchozí část: Vlkodavové na Sibiři: 27. pěší pluk US Army v boji proti ruským bolševikům (1)

Většinu času mužstvo věnovalo výstavbě a opravám infrastruktury včetně vybavení zajateckých táborů. O korektních vztazích „vlkodavů“ s bývalými rakousko-uherskými vojáky svědčí fakt, že na jaře 1919 asi tisíc zajatců z tábora ve Spasskoje požádalo o možnost sloužit u 27. pluku bez nároku na žold, aby Američanům oplatili jejich pomoc. 

Vzpurný ataman 

Navzdory důrazu na apolitičnost se 3. prapor v Chabarovsku dostal do konfliktu s kozáky atamana Ivana Kalmykova. Teprve sedmadvacetiletý důstojník se na jaře 1918 stal předákem ussurijských kozáků a s finanční i materiální japonskou podporou rychle upevnil svou moc. Jeho muži se osvědčili jako spolehliví spojenci v ussurijské kampani, záhy se ale začali vymykat kontrole.

Kalmykovovy brutální praktiky vůči opozici dohodové vojáky šokovaly a v polovině listopadu 1918 několik kozáckých žen intervenovalo u „vlkodavů“ za své zatčené manžely. Oficiální protesty Američanů vůči atamanově postupu však nic nezmohly a napětí vyvrcholilo v lednu 1919, kdy 400 dezertérů z Kalmykovovy armády vyhledalo ochranu na štábu 27. pluku. Když Američané odmítli vydat zběhy atamanovi k potrestání, došlo k prudkému ochlazení vztahů mezi Gravesovou misí na jedné a kozáky i Japonci na druhé straně.

Situace se částečně uklidnila poté, co 27. pluk předal Japoncům zabavenou výstroj a výzbroj dezertérů. S příchodem jara 1919 a pozvolnou konsolidací poměrů v Evropě velmoci oživily plány na zabezpečení provozu na transsibiřské magistrále pro potřeby evakuace osob i materiálu, stejně jako pro zásobování bojujících jednotek. V polovině dubna došlo k rozdělení trati na sektory spravované jednotlivými armádami, konkrétně americkou, japonskou, ruskou, čínskou a československou. Gravesova silná slova, že hodlá zpřístupnit magistrálu všem uživatelům bez rozdílu (tedy i bolševikům), vyvolala nesouhlasnou reakci Kolčakovy samozvané všeruské vlády v Omsku. 

Proti bolševikům

Snaha o neutralitu byla předem odsouzena k neúspěchu. V červnu 1919 došlo k incidentu na stanici Krajevski, kde stovka rudoarmějců obklíčila a odzbrojila americký strážní oddíl. O pár dní později došlo k dalšímu tvrdému střetu mezi hlídkou poručíka Riche se skupinou bolševiků. Američan si dobře uvědomoval, že jeho muži nemají příliš munice, a tak nechal útočníky přiblížit se na 200 m.

Poté Richovi vojáci zahájili intenzivní palbu a rudoarmějce odrazili. Další podobné incidenty na sebe nenechaly dlouho čekat. Potíže ovšem působili i lokální vůdci bílých. Například v Imanu v srpnu 1919 kozáci uvěznili několik amerických vojáků, kteří se nemohli prokázat tištěnými pasy. Na pomoc internovaným vyrazilo 150 „vlkodavů“, kteří po bleskovém přepadu obsadili město.

Během překvapivé akce padly pouze tři výstřely. Dva omylem vypálili nováčci, třetí zabil koně civilisty, kterého střelec chybně považoval za kozáka. Přítomná japonská posádka rozmluvila Rusům protiútok, ale záhy se ukázalo, že bílí jednoho ze zajatců stihli převézt z města. Američané zareagovali tím, že vzali několik rukojmích, které o pár dní vyměnili za uvězněného spolubojovníka. Incident už tak špatné vztahy AEF s bělogvardějci ještě zhoršil.

Cesta domů 

I přesto pokračovala finanční a materiální pomoc protibolševickým silám, ale i v této oblasti narůstaly problémy. V říjnu 1919 americká vláda vypravila transport 45 000 pušek pro Kolčakovu armádu. Posádka vlaku vezoucího zbraně z Vladivostoku se musela kromě špatného stavu trati i přepravní techniky potýkat také s obstrukcemi ze strany místních bělogvardějců. Ti si nárokovali část nákladu pro své soukromé armády, ale k otevřenému střetu tentokrát nedošlo.

TIP: Revoluční dobrovolná vojska: Jaké byly osudy československých legií v Rusku?

Na přelomu let 1919 a 1920 v USA kulminoval politický tlak na stažení AEF. Po půldruhém roce vojenské přítomnosti na Sibiři zůstávala konsolidace poměrů v Rusku stále v nedohlednu. Intervence stála mnoho peněz, krom toho klesala morálka vojáků, zatímco nespokojenost mezi jejich rodinami rostla. V poslední den roku 1919 generálmajor Graves obdržel rozkaz zahájit přípravy na evakuaci. Stahování strážních jednotek z magistrály začalo již 8. ledna příštího roku a v polovině měsíce odplul první transport „vlkodavů“ na Filipíny. Na cestě je doprovázelo i mládě medvěda, které následně vojáci darovali zoologické zahradě v Manile. Ruská kapitola historie pluku se tak počátkem roku 1920 uzavřela.