Vendeta po česku: Příběh loupeživého rytíře Mikuláše z Potštejna

Mikuláš z Potštejna pocházel z urozené rodiny Drslaviců, která původně sídlila v západních Čechách nedaleko Plzně. Synové Půty z Křimic ovšem někdy na přelomu 13. a 14. století přesídlili do východních Čech a usadili se v malebném údolí Divoké Orlice. Zde si vystavěli mohutný hrad Potštejn a brzy ovládli řadu dalších statků. Půta, stejnojmenný syn Půty z Křimic, se nakonec na Plzeňsko opět vrátil, zatímco jeho bratr Procek ve zdejším úrodném kraji vybudoval bohaté dominium. 

Spor o dřevo 

Jedním z hradů stavěných pány z Potštejna při dosud jen řídce obydleném východním pomezí Čech byly Litice ležící nedaleko rodového sídla. Ty Půta někdy okolo roku 1304 směnil, hrad se stal královským zbožím a odtud putoval do rukou mocného pražského a kutnohorského měšťana Peregrina Puše. A tehdy začaly problémy. 

Puš zbohatl díky investicím ve stříbronosné Kutné Hoře, a mohl si tak dovolit věci pro měšťany dosud nemyslitelné. Například vlastnit hrad. Patřil tak k typickým zbohatlíkům, kterým tato doba nebývale přála. 

Svůj vliv však měli i vybraní čeští šlechtici, kteří tyli z nestability královské moci. Mnozí z nich se začlenili do suity kolem prvního muže království Jindřicha z Lipé a přesně k takovým patřil i nám již známý Procek. Ten se stal svrchovaným pánem rozlehlého území, k němuž v té době kromě Potštejna patřila například Choceň nebo Kostelec nad Orlicí. Každá mince však má dvě strany. S růstem moci Jindřicha z Lipé a jeho blízkých se ruku v ruce vzmáhala nenávist vůči těmto vyvoleným. V čele této „protifrakce“ se pohyboval kromě jiných i vlivný soused Peregrin Puš. Připočítáme- li k tomu Peregrinovo časté nerespektování hranice mezi potštejnským a litickým panstvím a jeho smělou těžbu dřeva ze sousedních lesů, není divu, že byl konflikt brzy na světě. 

Oko za oko 

Vládnoucí Jindřich Korutanský na Prockovy stížnosti zřejmě nijak nereagoval. Jeho vláda v Čechách se stejně chýlila ke svému smutnému konci a v roce 1310 usedl na český panovnický stolec Jan Lucemburský. Krátce po jeho korunovaci se sešel český sněm, na němž se Procek z Potštejna kriticky vymezil vůči měšťanům, kteří si stále častěji a svévolněji přivlastňovali práva dosud určená výhradně panskému stavu. Jeho plamenná řeč nezůstala bez odezvy. Orátor byl krátce po svém vystoupení zavražděn. 

Čí ruka spáchala ohavný zločin, se neví, veškerá podezření ovšem mířila k Peregrinu Pušovi. Ke slovu se tedy dostal Prockův syn Mikuláš, který ze zločinu obvinil skupinu pražských měšťanů v čele s Peregrinem. K zahájení procesu mu však chyběly důkazy, a proto se rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou a zbohatlíka prostě zabil. Za to se dostal do vězení, které ovšem v té době sloužilo jen jako zadržovací vazba, a nikoli jako samostatný trest. 

Řetěz osobních vendet 

Mikulášovi příznivci mezitím vyhlásili Peregrinovcům otevřenou válku a spor se den ode dne vyhrocoval. Mladému Janovi Lucemburskému tak nezbylo nic jiného než urychleně svěřit proces do rukou osob, jejichž slovo mělo v Čechách skutečný význam. Arbitry případu se tak stali jeho nejbližší rádci, mezi nimi i slavný Bertold z Henneberka. 

Na základě jejich rozsudku byl bouřlivák odsouzen k vykonání kajícné pouti do Říma, dále musel nechat sloužit za zemřelého Peregrina třicet tisíc mší, zaplatit vdově Anetě 1 500 hřiven stříbra a v neposlední řadě dát vystavět oltář v Týnském kostele na Starém Městě pražském. Na kajícnost však nedošlo. Potštejnský pán se po nějaké době odebral na své panství, kde pobýval dalších dvacet let. Z představitele zemské elity se postupně stal loupeživým rytířem. 

Poslední boj 

Jeho troufalost neunikla očím českého panovníka, respektive jeho syna, markraběte Karla. Jak pozdější český král a římský císař Karel IV. uvedl ve svém životopise, „téhož léta jsem přijel k Vysokému Mýtu a zbořil jsem hrad Choceň a četné hrady pána z Potštejna, neboť jsem toho času vedl válku s tímto pánem; později však došlo ke smíru“. Mikuláš měl pro tentokrát tedy štěstí, jenže se stejně nepolepšil, a tak markrabě opět přispěchal i se svou družinou. 

TIP: Středověk a jeho opilci: Nejvíc chutnalo pivo studentům! 

Vita Caroli shrnuje vše podstatné do pouhých dvou vět. „Odtud jsem táhl obléhat hrad Potštejn, poněvadž povstal proti mně i králi českému a protože z něho bylo pácháno mnoho loupeží. A ačkoliv byl považován za nedobytný, přece jsem ho v devíti týdnech dobyl, věž s pánem, majetníkem hradu, jsem strhl k zemi a také hradby i všechen hrad jsem srovnal se zemí.“ Karel nechal sídlo podkopat a odpálit a říká se, že když padla poslední věž, skončil i život loupeživého rytíře Mikuláše, který měl tendence brát právo do vlastních rukou…