Historická perlička: Sirotek z mordu u Koryčan nalezl otce až v dospělosti
V lesích u Koryčan na jižní Moravě došlo kdysi ke krvavé loupežné vraždě. Nenasytní zabijáci ukončili spoustu lidských životů a díky šťastné náhodě přežilo jen dítě, které nakonec nalezlo své štěstí. Poslyšte příběh dobrého poustevníka, který mu nezištně pomohl, jak o tom vypráví místní pověst
Lapků a mordýřů byste našli ve 14. století v českých a moravských lesích nepočítaně. A nebylo to jen proto, že král Jan Lucemburský raději rajsoval po světě, než aby doma řádně hospodařil a neřádstvo mordýřské hubil. Obživa se prostě tehdy špatně hledala, a tak si ji mnozí chlapi brali železem.
Přeživší sirotek
Nedaleko Koryčan tak jednoho kalného rána nalezli místní převržený vůz a kolem něj několik mrtvých. Už od pohledu šlo o loupežné přepadení a div byl, že mrtvým zůstaly šaty. Truhla byla vyrabovaná a koně pryč. Když lidé přišli blíže a popatřili na ono vlčí dílo, všiml si kdosi, že v náruči chladnoucího ženského těla se cosi hnulo. To malý chlapec křečovitě svíral matčinu ruku netuše, co se to s jeho světem stalo.
Když začali nakládat mrtvé na vůz a chystali se je odvézt do Koryčan, kde měli ulehnout k poslednímu odpočinku, zjevil se z lesa vousatý prostovlasý muž, který se jen ztěžka opíral o berli zdobenou křížem. Zaražení místní tak poznali, že to není zapomenutý lapka, ale místní poustevník Ivan, kterého z lesů přivedl nebývalý rozruch na cestě. Vida, co se přihodilo, rozhodl se o nebohého sirotka postarat. Vzal ho k sobě do trosek kláštera na svatoklimentské hoře, kde každou neděli kázal a od toho dne se také ptal, zda se někdo z věřících, kteří se před oltářem týden co týden scházeli, nedoslechl něco o chlapcových rodičích.
Příspěvek markraběte
Jednou na kázání přišel prý sám markrabě Jan Jindřich, mladší bratr nového krále Karla IV. Nedávno koupil blízký hrad Cimburk a chtěl poznat jeho okolí a lid. Když se dozvěděl, jaký osud potkal nebohého sirotka a viděl, v jak zuboženém stavu je klášter, rozhodl se, že to tak nenechá. Mladého Cyrila, jak poustevník svého chráněnce pojmenoval, poslal do Brna učit se na kněze a klášter na svatoklimentské hoře dal do správy augustiniánů, kteří jej z markraběcích peněz nechali opravit. Poustevník Ivan v něm měl dostat pokojík, ale nelenil a raději se vypravil na pouť po širé Moravě. Kam přišel, všude vyprávěl příběh o tom mordu strašlivém, co se udál u Koryčan. Živil naději, že nalezne Cyrilova otce, když matka zahynula.
Šťastný osud
Jednoho dne přibyl Ivan na hrad Světlov, kde byl tehdy pánem jakýsi Dětřich. Když Ivan započal svůj příběh, seběhla se kolem něj čeleď a jeden ze zbrojnošů, šedivý a zjizvený po chvíli vykřikl: „To se muselo stát tehdy, když jsme byli s panem Dětřichem v Litvě! Král Jan tam pomáhal německým rytířům proti pohanům. K Světlovu se tehdy blížili Uhři Matěje Trenčanského a pánův otec poslal jeho ženu s malým k příbuzným do Rajhradu. Tam však nikdy nedorazili, jako by se po nich slehla zem…“
TIP: Hrady, ze kterých mrazí: Tři historická sídla opředená krvavou historií
Hned jak se Dětřich doslechl o příběhu, který vyprávěl starý poustevník, vypravil se na cestu. Na Svatoklimentskou horu dorazil s nešporami a již se smrákalo, když zabušil na bránu. Bratr, který zrovna držel stráž, jej dovedl za mladým knězem, který před časem přibyl z Brna, aby ve zdejším klášteře kázal. Dětřich nevěřil svým očím, když poprvé po letech uviděl svého syna, nyní mladého muže. Když mu však ten ukázal zlatý křížek, který jako zázrakem loupežníci nesebrali a poustevník mu jej předal jako jediné dědictví po matce, věděl, že to je on...
