Vánoce chudé i rozmarné: Jak slavili vánoční svátky naši předkové?

Etnografka Eva Večerková v knize Evropské Vánoce uvádí, že nejstarší zprávu o štědrovečerních dárcích najdeme v Kalendáři Šimona Partlicia z počátku 17. století. Píše, že rodiče obdarovávají své děti dárky, o nichž se říká, že jsou od Krista Pána. Na českém venkově se pak tento zvyk více rozšířil v 19. století. Dárky se ale zároveň dostávaly od Mikuláše. Na Plzeňsku si děti pojišťovaly nadílku tím, že na okno ukládaly drobnosti pro Ježíškovo oslátko. V Babičce Boženy Němcové se vypráví, že Jezulátku pomáhají s dárky andělíčkové. Jedním z nich je i vánoční stromek.

Poválečný nedostatek 

Dárky a vánoční ozdoby se v prvních letech po velké válce scvrkly na nejnutnější praktické věci. Obyčejná pasta na zuby, kousek mýdla, nebo konzerva dokázaly udělat v počátcích první republiky spoustu radosti. Mnohem častěji se objevovaly figurky z chleba – a to jak na stromečku místo skleněných ozdob, tak jako drobné dárečky. I takové nábojnice a kousky staniolu uměly stromek alespoň zdálky proměnit blýskavým vánočním kouzlem.

Na hory za sněhem začali na vánoční svátky jezdit lidé už za první republiky. Hodně zafungovala propagace Klubu českých turistů, horské chaty rostly jako houby po dešti. Z měst se také vypravovaly speciální autokary. A už tehdy se objevovaly reklamy, které přesvědčovaly našince, že si mají koupit nejnovější sportovní výbavu a oblečení – třebas speciální pumpky, v nichž lyžují i správní Norové.

Sváteční šneci 

Sváteční dny měly za první republiky svá pevná pravidla – alespoň v bohatších rodinách, kde si luxusnější úkrok od každodennosti mohli dovolit. Na Štědrý den samozřejmě lidé normálně chodili do práce, leda by připadl na neděli. Odpoledne se tak procházeli a součástí jejich vycházek bývala i návštěva restaurací a lahůdkářství. Za módní platilo dát si šneky. Splňovali totiž dvě zásadní podmínky: šlo o postní jídlo a zároveň i snobskou záležitost. A to i přesto, že původně se šnečí maso vyskytovalo hlavně na jídelníčku venkovské chudiny, kam jej řadí ještě i Magdaléna Dobromila Rettigová. Jenže ve městech se na šneky dívali jinak – a inspirovali se francouzskou kuchyní. 

Kniha Rybí kuchyně, kuchařka od majitele proslulé rybí restaurace na Václavském náměstí Jindřicha Vaňhy, uvádí hned šestnáct receptů! Mohli jste si tedy pochutnat na šnecích na burgundský způsob, á la Dijonnaise, ála Chablisienne nebo třeba na hlemýždí bryndě (salát s nasekanými hlemýždi, vejci, cibulí a křenem) či na hlemýždích koblížcích á la Vigneronne.

Vánoce pro potřebné 

Vánoční strom republiky coby charitativní sbírku vymyslel Rudolf Těsnohlídek roku 1924 – v kasičce pod stromečkem se vybíralo na stavbu dětského domova. Spisovatele k tomu inspirovala vlastní příhoda ze zimy 1919, kdy nalezl s přáteli v lese u Bílovic nad Svitavou odložené děvčátko. Myšlenky se brzy chopila i další československá města a v dalších letech už veřejné vánoční stromy vyrůstaly po celé republice. Peníze putovaly na sirotky a děti v nouzi.

V roce 1933 u nás vrcholila hospodářská krize a 700 tisíc lidí nemělo práci. To samozřejmě znamenalo, že dalších 300 tisíc dětí čekají velmi smutné Vánoce. V novinách se objevovaly příběhy a prosby lidí, kteří neměli ani na nejskromnější sváteční hostinu a stát pořádal mimořádné vánoční akce, na kterých vyplácel speciální vánoční příspěvky nezaměstnaným i jejich dětem. 

Další velká krize přišla po Mnichovu v předvánočním čase na konci roku 1938. Ze zabraných Sudet proudilo velké množství českých občanů, kteří narychlo hledali jak práci, tak ubytování. Celé rodiny spaly po sokolovnách, ve školách a odstavených vagonech. Církve i Červený kříž pořádaly štědrovečerní večeře, na solidaritu ve svých projevech apeloval i prezident Beneš.

Protektorát 

Ve Třetí říši se už v roce 1938 na školách zakazovalo slavit narozeniny Ježíše Krista. Jak katolická, tak evangelická církev byla pro nacisty konkurencí – vytloukali ji starogermánskými pohanskými tradicemi. Proto se 21. prosince slavil svátek slunovratu. Po vypuknutí války se zase Štědrý den, tedy 24. prosinec propagoval jako svátek padlých hrdinů. Vánoční světýlka se měly rozsvěcovat za zemřelé. Známou německou koledu dokonce přetextovali coby poctu vůdci: „Tichá noc, svatá noc, všude je klid, všude je jas. Jen kancléř k boji odhodlán, nad Německem dnem i nocí bdí sám, stále jen myslí na nás, stále jen myslí na nás.“

Žádná bolševická vymyšlenost 

Děda Mráz či také Děda zima či Sněhový démon patřil od počátku k slovanské mytologii – přinášel totiž zimní počasí. O Vánocích se mu proto obětovala kaše nebo kyselo. Ke konci 19. století si už ale v Rusku získal velkou oblibu jako milá figurka. Stalinovo vedení nejprve Dědu Mráze zakázalo – dokonce ho roku 1928 prohlásili za kulaka a pomahače kněžourů. Později se jim ale hodil k tomu, aby vystrnadil ze vánočního piedestalu Ježíška. 

Také oslavy s dárečky byly přesunuty blíže k Novému roku. K nám ho importovala jičínská pobočka Svazu československo-sovětského přátelství v roce 1950. Časem se z pásma, v němž děda Mráz vyrážel z Čukotky, stala propagandistická cesta – než do Čech symbolicky dorazil, navštívil Stalina, stavby mládeže nebo se poklonil nabalzamovanému Leninovi v Kremlu.