V zákopech i na zámcích: Každodennost britských generálů za Velké války (1)

Podíváme-li se na počátky kariéry většiny generálů Jeho Veličenstva, podobaly se sobě jako vejce vejci. Až na výjimky pocházeli ze šlechtických kruhů, rodin s vojenskou či námořní tradicí nebo vyšších vrstev jiného druhu. Po absolvování veřejných či soukromých škol vstoupili kolem dvacátého roku věku coby kadeti do armády, kde pak sloužili u rozličných pluků pěchoty, dělostřelectva a kavalerie, tvořených profesionálními vojáky z povolání. Většinu předválečné služby pak strávili jako správci zámořských držav impéria nebo coby potlačovatelé vzpour v koloniích.

Odcizeni od vlastních mužů

Jakmile se nad Evropou stáhla válečná mračna, stanuli v čele podstatně rozsáhlejších svazků. Často si pak počínali způsobem, který znali z civilního života – s povýšeností typickou pro jejich společenskou vrstvu. „Třídní“ systém ve viktoriánském stylu se v armádě projevoval silněji než v civilní společnosti – jedna skupina mužů měla velet těm druhým, od nichž se očekávala bezbřehá poslušnost.

Pokud lze britským důstojníkům něco vyčíst, pak je to častá odcizenost od vojáků daná touto společenskou propastí. Platila přímá úměrnost – čím vyšší šarže, tím větší odloučenost a rezervovanost, a tak muži v zákopech zpravidla ani neznali jména svých štábních důstojníků. Během války se rozšířilo rčení, že statečné britské vojáky vedou do bitev nekompetentní generálové, zbaběle ukrytí v bezpečí zámků.

Řezníci na Sommě

Pro takové velitele se vžilo posměšné označení „châteaux generals“ neboli zámečtí generálové, dokonce se mluvilo o „lvech vedených osly“ nebo „řeznících na Sommě“. Pomluvy šířili zejména němečtí důstojníci, aby navýšili svou vlastní autoritu. Vedle vilémovské propagandy však takový názor zastávali i historikové včetně těch britských – zejména na přelomu 20. a 30. let, kdy válečné hrůzy ještě zůstávaly v čerstvé paměti.

Mnoho knih vykreslovalo krvavé střety jako nesmyslné a jejich protagonisty – generály – coby zbytečné existence. Statistiky královských ozbrojených sil shazují mýty o zbabělosti ze stolu. V armádě Velké Británie a jejích dominií padlo nebo zemřelo z nebojových příčin 78 důstojníků v hodnosti od brigádního generála výše. Dalších 146 utrpělo zranění, bylo zasaženo plynem nebo putovalo do zajateckých táborů.

French u Loose

Tyto ztráty jsou až překvapivě vysoké vzhledem k oficiální doktríně, která u důstojníků s generálskou šarží (velícím svazku o velikosti brigády a výše) nepředpokládala přítomnost v první linii. Byli považováni za příliš cenné, než aby se riskovala jejich ztráta. Přesto se mnozí přímo na frontu z vlastních pohnutek vypravovali – často i ve chvílích, kdy jejich přítomnost nejenže nebyla k užitku, ale naopak vedení bitvy uškodila.

Příkladem může být jednání polního maršála Johna Frenche při bitvě u Loose, který 24. září 1915 v předvečer střetu opustil velitelství v Saint-Omer a vydal se na předsunuté stanoviště poblíž Lillers. Tím výrazně omezil svůj vliv na další průběh bojů, protože neměl přímé telefonické spojení se štábem 1. armády v Hinges. French si s sebou na frontu navíc vzal jen pár podřízených a většinu aparátu nechal v Saint-Omer.

Pokračování: V zákopech i na zámcích: Každodennost britských generálů za Velké války (2)

Když se bitva nazítří dostala do kritické fáze, nacházel se daleko od míst, kde ho bylo nejvíce zapotřebí. Sám situaci vnímal jinak: „Viděl jsem mrtvé, umírající a těžce raněné všude kolem. Tito nebozí muži nesli svou bolest statečně a někteří mi věnovali uznalý úsměv.“