Ústecké ptačí eldorádo: Základem nynější zoo se stal pohádkový Lumpepark

Mariánská skála v centru Ústí nad Labem byla od nepaměti oblíbeným útočištěm ptáků i dalších živočichů. Počátkem 20. století se ale dostávala do stále většího sevření průmyslové zástavby a hrozil její zánik. Tomu se roku 1908 rozhodl zabránit ústecký velkoobchodník Heinrich Lumpe. Rozsáhlý pozemek v Krásném Březně od města koupil a založil na něm první ptačí rezervaci ve střední Evropě. Po druhé světové válce na jeho dílo navázala místní zoologická zahrada, jejíž jádro dnes tvoří právě někdejší Lumpepark. 

Od koloniálu k velkoobchodu 

Heinrich Lumpe se narodil 16. února 1859 v Doubici u Krásné Lípy jako šesté z dvanácti dětí místního hospodáře a obchodníka se dřevem Friedricha Lumpeho a jeho ženy Heleny, rozené Grohmannové. Rodina byla slušně finančně zajištěna, takže mohla pomáhat sociálně slabším. To byl dobrý základ pro pozdější Lumpeho sociální a mecenášské cítění. Dětství prožité v Českém Švýcarsku spolu s výchovou otce i místních učitelů pak podnítilo jeho zájem o přírodu a její ochranu. 

Vystudoval měšťanskou školu v Krásné Lípě a nastoupil do učení v obchodě s koloniálním zbožím Josefa Nitsche v Děčíně. Po jeho smrti pokračoval u strýce Ignaze, který měl obchod s koloniálním zbožím a železářství v Ústí nad Labem. Zde také složil učňovské zkoušky a získal první zkušenosti s vedením obchodu. Roku 1881 odešel na zkušenou do velkoobchodu se železářským zbožím C. P. Hannemann v německém Halle. Po třech letech se vrátil do Ústí a roku 1886 se zapojil do vedení strýcova koloniálu, který změnil název na Lumpe und Neffe (Lumpe a synovec). Za dalších devět let pak celý obchod převzal, zrušil koloniální část a soustředil se už pouze na železářské zboží. Mezitím se roku 1894 oženil s Marií Lippertovou, dcerou známého učence a politika Julia Lipperta. Svazek to byl šťastný, kvůli zdravotním problémům manželky ovšem bezdětný. 

Firma s názvem Ig. Lumpes Neffe (Ignaze Lumpeho synovec) zachytila potřeby rozrůstajícího se průmyslu i dopravy a rychle si získala věhlas doma i v zahraničí. Někdejší koloniál se postupně změnil na velkoobchod a původní prostory mu brzy přestávaly stačit. Lumpe proto nechal v letech 1906 až 1907 vybudovat nový třípodlažní dům s velkoryse pojatou prodejnou a sklady v Dlouhé ulici, kam následně firmu přestěhoval. Stavba patřila k nejvýstavnějším ve městě, a především svými velkými prosklenými výkladci inspirovala další ústecké podnikatele. 

Vodovod na Sněžku 

Neméně významnou oblastí Lumpeho podnikání bylo vodohospodářství. Rychle se rozvíjející Ústí nad Labem s velkým podílem průmyslové výroby mělo nedostatek pitné vody. Lumpe využil znalostí přírody a na své náklady zmapoval pramenné oblasti v okolí. Zaměřil se zejména na oblast Kundratic a Tlučně, kde často pobýval. V červnu 1908 pak založil specializovanou firmu na výstavbu vodních děl Nordböhmische Wasserbaugesellschaft (Severočeská společnost pro vodní stavby), ve které soustředil zkušené odborníky a techniky. Roku 1911 ji převedl na akciovou společnost a stal se jejím prezidentem. 

Jednou z nejvýznamnějších zakázek byla výstavba vodovodu na vrchol Sněžky, kterou si objednal hrabě Rudolf Czernin-Morzin. Rostoucí turistický ruch na přelomu 19. a 20. století totiž otevřel otázku, jak zajistit dopravu pitné vody na nejvyšší vrchol země. Zpočátku ji vynášelo 12 nosičů ze Zlatého pramene, v zimě se pak rozpouštěl sníh. Ani jedna z těchto možností ale nebyla ideální. Lumpeho firma na stavbě vodovodu pracovala od září 1912 do ledna 1913. Využila přitom jednoduchý princip. Voda z Rudného potoka byla jímána do tří nádrží a z výšky 150 metrů pouštěna do Peltonovy turbíny. S tou bylo spojeno čerpadlo, které ji hnalo do nádrže v podkroví České boudy. Tímto způsobem se dařilo dopravit na Sněžku dva až čtyři tisíce litrů vody denně. 

Roku 1913 pak Lumpe přijal také zakázku, na které mu obzvlášť záleželo – výstavbu vodovodu pro Ústí nad Labem o délce bezmála 11 kilometrů s rezervoárem a vodárnou na Větruši. I tento projekt byl úspěšný, přinesl ale velké vícenáklady. Ty firmu vyčerpaly natolik, že roku 1916 musela ohlásit bankrot. Lumpe z toho byl zdrcen, a přestože společnost později činnost obnovila, on už se na jejím chodu nepodílel. 

Budování rezervace 

Po krachu Wasserbaugesellschaftu Lumpe soustředil svůj zájem na ochranu přírody, především ptactva. První pokusy prováděl na zahradě své kundratické vily, kam instaloval nespočet budek, krmítek a pítek. Roku 1908 se mu pak naskytla šance realizovat své sny ve větším měřítku. Od města koupil přibližně tři hektary pozemků na pomezí Mariánské skály a Krásného Března, na kterých začal budovat ptačí rezervaci, takzvaný Lumpepark. 

Území na skalnatém úbočí bylo na první pohled nehostinné, novému účelu ale posloužilo velmi dobře. Lumpe začal tím, že po celém areálu rozvedl vodu z Mariánského pramene a vybudoval zde rybníček i malou přehradu, která měla chránit prudké svahy před splavováním zeminy. Dále nechal postavit několik kamenných zídek a mostků přes rokle a holá místa dal osázet řadou květin, stromů a keřů. Celý pozemek následně oplotil a instaloval zde různé zábrany a pasti proti vniknutí koček a dalších šelem. 

Práce vrcholily mezi lety 1913 a 1914, kdy v areálu vyrostly nejatraktivnější stavby: Jindřichův hrádek (Heinrichsburg) a umělá jeskyně (grotta). Na jejich vybudování si Lumpe nechal z německého Durynska přivézt 20 vagonů tufu, speciální horniny vzniklé stlačením sopečného popela. Jeho nalepením na železobetonovou konstrukci se podařilo vytvořit vskutku pohádkové dílo, inspirované příběhem o žabím princi. Hrádek ale nebyl jen líbivou atrakcí, v jeho stěnách totiž nechal majitel vyhloubit i 160 dutin pro hnízdění ptáků. Celé budování Lumpeparku podnikatel konzultoval s renomovanými odborníky. S koncepcí mu pomáhal profesor Jiří Janda, který stál později u vzniku pražské zoo. Plány na úpravu jednotlivých částí probíral s přírodopiscem Josefem Kořenským a na parkových úpravách spolupracoval s krajinářským dokumentaristou Rudolfem Jenatschkem. 

Šíření osvěty 

Vstoupit do parku mohli dlouho jen speciálně pozvaní lidé. Široká veřejnost měla první příležitost prohlédnout si Lumpeho dílo teprve začátkem října 1914, kdy zde podnikatel v reakci na vypuknutí první světové války uspořádal dobročinnou akci pro Červený kříž. Trvale zpřístupnit rezervaci se podařilo až na přelomu let 1920 a 1921. Park byl kromě zimního klidu a jarního hnízdění otevřen celoročně a zájem o jeho návštěvu byl značný. Lumpe návštěvníky osobně provázel a trpělivě jim vysvětloval důležitost ochrany ptactva. Pro děti pak připravil i řadu dalších atrakcí, například obří plastiku Krakonoše nebo perníkovou chaloupku s vodotryskem a postavičkami Jeníčka a Mařenky. 

Zvolená strategie se vyplácela, hned roku 1921 navštívilo areál 22 škol s více než tisíci žáky. Ptákům a jejich životu bylo v parku podřízeno vše. Nebyly zde žádné voliéry ani klece a opeřenci létali volně mezi stovkami rozvěšených budek. Park obývali dobrovolně kvůli klidu a přikrmování, což s oblibou obstarával sám majitel. Zvonil zvonečkem a z kapsy vytahoval moučné červy, které mu ptáci zobali přímo z ruky. 

Lumpe chtěl původně udržet v parku i stěhovavé druhy, aby je ochránil před možným uhynutím při dlouhém letu do jižních krajin. Brzy ovšem poznal, že řád přírody změnit nelze. Zaměřil se proto na šíření osvěty. Zřídil a financoval vlastní tiskové oddělení, které psalo články o ochraně ptactva pro tuzemská i zahraniční média. Později natočil také dva přírodopisné filmy a hojně využíval i rozhlas. Roční návštěvnost parku se díky tomu koncem dvacátých let blížila 50 tisícům lidí. 

Otec evropského ptactva 

Roku 1930 se Lumpe podílel na kampani za zákaz lovu zpěvného ptactva ve všech evropských zemích. Jeho stěžejním cílem bylo získat podpis Itálie, kde byl lov ptáků velmi rozšířený. Ujal se tedy role amatérského diplomata a začal jednat. Do Ústí pozval vysokého hodnostáře Vatikánu, kardinála Bonaventuru Cerrettiho, který se po návštěvě rezervace přimluvil u papeže, aby prohlásil vatikánské zahrady za hájemství ptactva. Lumpe šel ale ještě dál. Italskému diktátorovi Benitu Mussolinimu slíbil deset vagonů prvotřídního kararského mramoru, který chtěl původně využít při stavbě parku, když přijme zákon na ochranu ptactva v Itálii. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Roku 1931 Mussolini skutečně podepsal zákon, podle kterého hrozily za lov či odchyt ptáků v některých italských provinciích vysoké pokuty. Královská římská společnost přátel zvířat byla z tohoto kroku nadšena a roku 1933 udělila Lumpemu titul Otec evropského ptactva. Radost ale netrvala dlouho. Když o dva roky později vstoupila Itálie do války s Habeší, diktátor zákaz lovu jako reakci na sankce Společnosti národů odvolal. 

Ústecký podnikatel měl ovšem ve třicátých letech i jiné starosti. U Mariánských Lázní v místě zvaném Buchtál totiž usiloval o založení druhé ptačí rezervace. Zakládající výbor se sešel už roku 1930 a o rok později bylo v lokalitě rozmístěno 400 ptačích budek a přes 20 krmítek. Veškerou snahu ale roku 1934 zmařil rozsáhlý lesní požár, takže z projektu sešlo. 

Od rezervace k zoo 

Na realizaci dalších plánů už Heinrich Lumpe neměl sílu. Začátkem roku 1936 odjel do lázní v Dubí na Teplicku, kde ještě oslavil své 77. narozeniny. V pátek 21. února večer se pak vypravil na poštu, kam ovšem nedorazil. Zaměstnanci hotelu po něm ráno začali pátrat a nalezli jeho tělo s hlavou a částí trupu zamrzlé v rybníku. Dramaticky vyhlížející skon vyvolal spekulace o zabití či sebevraždě, skutečnou příčinou smrti se ale ukázalo být srdeční selhání. Vedení parku i velkoobchodu převzal Lumpeho synovec Alfred, který ve firmě působil od roku 1919. Podařilo se mu překonat těžké období druhé světové války, během níž fungovala ptačí rezervace i jako místo pro rekonvalescenci zraněných vojáků. 

Na jaře 1945 ale už její brány neotevřel. Přestože mluvil plynně česky a s Němci udržoval jen nutné formální vztahy, jako původem německý podnikatel se obával lynčování. Na několik dnů se dokonce ukryl v perníkové chaloupce, která stála v parku. Zadržení a umístění do internačního tábora se přesto nevyhnul a roku 1946 byl s celou rodinou deportován do Bavorska. Podnik v Dlouhé ulici byl znárodněn, ale ještě několik let fungoval na stejné adrese. V sedmdesátých letech ale jeho budova podlehla asanaci a na jejím místě vyrostlo sídlo krajského výboru KSČ, dnešní krajský úřad. 

TIP: Papoušek na cestách: Proč středověká kresba zamávala světem zoologie?

Světoznámá ptačí rezervace se stala nehlídaným parkem s názvem Sady Edvarda Beneše, což mělo negativní vliv na její vybavení. Zanikla většina pohádkové výzdoby a areál celkově zpustl. Roku 1949 bylo naštěstí rozhodnuto, že v jeho místech vznikne zoologická zahrada, načež se v parku začaly objevovat klece i nové výběhy pro zvířata. Po roce 1972 se zahrada rozrostla až na současných 26 hektarů a vznikly v ní nové pavilony. V osmdesátých letech pak byla otevřena zdejší restaurace a roční návštěvnost se zvýšila až na 178 tisíc osob. Později přibyly ještě další atrakce a roku 2008 u příležitosti stého výročí založení také Naučná stezka Lumpeparku a výuková Zooškola Heinricha Lumpeho.