Úspěšný projekt Manhattan (2): Americká honba za atomovkou

Vědeckou stránku projektu Manhattan dostal na starost Robert Oppenheimer – muž, který se vedle teoretické fyziky stejně dobře orientoval ve středověké francouzské poezii či v indických a řeckých eposech, jež četl v originále. Jedni charismatického elegána milovali coby vtělení renesančního ideálu, zatímco jiní ho měli za nafoukaného pozéra s výrazně levicovými sklony a schopností dát lidem pocítit, že nejsou intelektuálně na úrovni. Nikdo mu však nemohl upřít ohromnou inteligenci a umění kočírovat kolegy, přičemž mnozí se s ním mohli ve velikosti ega zdatně poměřovat. 

Předchozí část: Počátky projektu Manhattan (1): Americká honba za atomovkou

Vedení projektu si zprvu kladlo otázku, zda budou Oppenheimera, jenž nikdy nedostal Nobelovu cenu za fyziku, respektovat kolegové, kteří si ocenění již odnesli. Ukázalo se však, že ho hluboce uznávají a ochotně se mu podřizují. Na počátku „Oppi“ neúnavně objížděl americké univerzity a sháněl nejlepší mozky. V laboratořích se tak sešel fyzikální „all-star team“: Richard Feynman, Enrico Fermi, Leó Szilárd, Edward Teller a desítky dalších utvořili v Los Alamos historicky nejvyšší koncentraci géniů fyziky v jednom místě a čase. 

Za sklem akvária

Uzavřené Los Alamos, označované jako Project Y, se tak trochu podobalo akváriu. Za vědci se mohly nastěhovat jejich rodiny, fyzici jim však o své práci nesměli nic říct. Telefonáty ven byly zapovězeny a dopisy pečlivě procházeli cenzoři, než je dovolili odeslat mimo oblast. Místo se proměnilo ve zmenšeninu Ameriky: Fungovaly tam obchody s jídlem i oblečením, kulturní centra, kina a pořádaly se dětské dny i boxerské zápasy. Život však nepředstavoval nějakou šťastnou utopii. 

Ti, kteří v areálu prožili dva roky, často vzpomínali na tíživou atmosféru plnou nejasných domněnek. Všichni tušili, že vyvíjejí něco velkého, téměř nikdo však přesně nevěděl, o co půjde a jak to ovlivní válku. Běžná byla šeptanda i podezřívání, stejně jako občasná ponorková nemoc v městečku, kde zpočátku žilo okolo 3 500 lidí, ale nakonec jejich počet narostl až k osmi tisícům. 

Nicméně Oppenheimer si pro své odborníky vymínil řadu výjimek. Především odmítl, aby laboratoř i jejich osobní život podléhaly vojenským řádům a metodám řízení. Šlo o podmínku mnoha vědců, kteří k „zeleným mozkům“ nechovali žádnou zvláštní náklonnost.

Groves také dovolil, aby se členové jednotlivých týmů (metalurgicko-chemického, teoretické přípravy, praktických experimentů a pro výrobu zbraní) mohli volně setkávat a povídat si u kávy a cigarety o své práci. Popsaná „metoda“ totiž spolehlivě zajišťuje zcela nečekané a průlomové nápady. 

Karta se obrací

Výzkum probíhal pod nesmírným časovým tlakem. Americké síly v Pacifiku během bitvy u atolu Midway v létě 1942 konečně zastavily sérii přešlapů a odrazily útok japonské flotily. Zmíněný obrat ve válce přesunul strategickou aktivitu na stranu USA. Admirálové a generálové už příležitost nepustili a tlačili Japonsko k jeho souostroví. Čím blíž domovině, tím rozhodnější a fanatičtější odpor asijští vojáci kladli, jak plně dokládalo dobývání Šalomounových ostrovů i krvavá lázeň na Okinawě. Představa, že budou muset mariňáci vstoupit na urputně bráněnou japonskou pevninu, dělala vrásky na čele nejen velení armády USA, ale především politikům. Ti se totiž zpovídali ze ztrát na životech – proto potřebovali zemi vycházejícího slunce šokovat a co nejdřív ji donutit ke kapitulaci. 

Závěrečným krokem se tak měl stát test na bývalé vojenské střelnici hluboko v poušti Nového Mexika, asi 330 kilometrů od Los Alamos. Oppenheimer místo pojmenoval Trinity neboli „trojice“, v odkaze na oblíbenou báseň. Pokus se měl uskutečnit brzy ráno 16. června 1945 a vědci se shromáždili ve třech bunkrech, aby v případě nepříznivého vývoje alespoň někdo přežil. Panovala nervózní atmosféra, protože řada tvůrců bomby si nebyla jistá, zda k explozi vůbec dojde. Teoretické modely předpovídaly, že se tak stane, ale nikdy předtím výbuch nikdo neviděl. 

Testovací jádro umístili technici na třicetimetrovou věž a vyklidili pole. Oblastí se přehnal déšť a nakonec zavládlo ticho. Bylo 5:29 a většina personálu – ačkoliv dál než tři kilometry od epicentra a schovaná v bunkru – ležela na zemi se zakrytou hlavou. Jen několik lidí se odvážilo dívat. Pak ručičky hodin přeskočily na 5:30. 

Příchod nového věku 

Gigantický, jasně oranžový atomový hřib nikdo nečekal. Výbuch otřásl zemí silou ekvivalentu 21 kilotun TNT, čtyřnásobku toho, co teoretici spočítali v laboratoři. Pouští se prohnala žhavá tlaková vlna. Ti, kdo se odvážili do inferna podívat, zůstali oslepeni téměř půl minuty. Po prvotním šoku a údivu nad rozpoutanou silou však propukl jásot. Mise byla úspěšně splněna, zrodil se atomový věk. Groves poplácal Oppenheimera po zádech a řekl mu, že je na něj pyšný. Jeho pobočník poznamenal, že „válka právě skončila“, načež Groves odvětil: „Ještě musíme na Japonce shodit dvě bomby.“ 

TIP: Hrátky s Pandořinou skříňkou: Největší jaderné pokusy v lidských dějinách

Někteří z vědců jako by si až v tu chvíli uvědomili, že jejich „vynález zkázy“ někdo opravdu použije na skutečné lidi. Szilárd, který dal celý projekt do pohybu, lobboval u prezidenta Roosevelta, aby Spojené státy provedly pouze výstražný útok na nějaké opuštěné místo, čímž by Japoncům ukázaly, proti čemu stojí. Se svým názorem nebyl sám, ale hlasy generálů u prezidenta převážily: Demonstrací bez ztrát na životech by se vyplýtval ohromný účinek šoku z nové zbraně, jenž mohl zachránit tisíce vojáků, kteří by se v případě japonské kapitulace nemuseli pustit do invaze. 

Japonsko se vzdává

Generalita se nemýlila. Po svržení druhé bomby na Nagasaki došlo v japonském hlavním štábu k rozkolu. Tři z generálů hlasovali pro kapitulaci, další tři byli pro obranu až do úplného konce bez ohledu na ztráty. K údivu všech rozsekl nastalý pat císař Hirohito, jenž sice štábu formálně předsedal, ale za celou válku do jeho jednání nezasáhl. Se slovy „nenechám svůj lid dál trpět“ rozhodl, že země vycházejícího slunce kapituluje, aby se další stovky tisíc lidí ušetřily hrozného osudu. USA byly totiž odhodlané vyrábět a vrhat na tamní města jednu bombu za druhou. Nepředstavitelnou zkázou tak svět vstoupil do nové éry – závodů v atomovém zbrojení.