Uran a Neptun jsou si mnohem podobnější, než jsme si mysleli
Nově zpracované snímky Uranu a Neptunu, které na konci 80. let pořídila sonda Voyager 2, ukazují skutečnou podobu obou ledových obrů.
Koncem 80. let 20. století pořídila sonda Voyager 2 ikonické snímky Uranu a Neptunu. Na pořízených záběrech měl Uran zelenomodrou barvu a Neptun sytě azurovou. Nyní se ale ukázalo, že ve skutečnosti jsou si obě planety vlastně velmi podobné.
Planetární vědci znovu prozkoumali snímky ze sondy Voyager 2 a porovnali je s novějšími pozorováními pozemních i vesmírných observatoří. Poté snímky znovu zpracovali, aby získali věrnější barevný obraz obou ledových obrů. Výsledkem je realističtější pohled na oba tyto vzdálené světy.
Co viděl Voyager 2?
Sonda Voyager 2 prolétla v roce 1986 kolem Uranu a o tři roky později i kolem Neptunu. Obě návštěvy trvaly méně než jeden den a sonda tak měla jen omezený čas na shromáždění co největšího množství informací.
Při snímkování používala sonda různé filtry. Základem byla černobílá fotografie a několik snímků pořízených přes barevné filtry. Podobným způsobem ostatně vznikají vesmírné snímky i dnes. Jedním z důvodů je menší objem přenášených dat.
V časovém presu nebyla jen sonda Voyager 2, ale i vědci, kteří data skládali do finální podoby – cílem bylo co nejdříve představit novinky veřejnosti. U Neptunu proto vědci zvýšili kontrast, aby zvýraznili specifické mraky, oblačné pásy a bouře. Výsledný snímek byl pěkný a rozhodně ukázal tyto zvláštní rysy, Neptun byl ale na výsledných snímcích „modřejší“ než odpovídalo realitě.
Nová podoba snímků Neptunu a Uranu není jen nápravou starých chyb. Vědcům mimo jiné poskytují přesnější informace o změnách v jejich atmosférách způsobených vnitřní aktivitou a sezónními změnami polohy a teploty. Zejména pozorování a nové definice barev pomáhají odhalit více podrobností o barevných změnách, kterými Uran prochází během své 84leté pouti kolem Slunce.
Jsou barevné snímky vesmíru podvod?
Návštěvníci hvězdáren bývají často zklamaní, že při pohledu do dalekohledu nevidí totéž, co zachycují fascinující snímky z pozemních či kosmických teleskopů. Konkrétně mlhoviny lze totiž při vizuálním pozorování spatřit v lepším případě jen jako mlhavé obláčky s náznakem určitého tvaru. Barevné fotografie přesto samozřejmě nejsou podvod. V prvé řadě vznikají s velmi dlouhou expozicí – typicky jde o minuty, ale i o celé hodiny. Naproti tomu oko dokáže při tzv. nočním vidění exponovat zhruba desetinu sekundy, což nestačí k aktivování jeho fotoreceptorů vnímajících barevně, tzv. čípků. Obrazový vjem přenášejí pouze tyčinky, citlivé jen na intenzitu záření.
Navíc se snímky kosmu často pořizují přes barevné filtry, které z celého spektra vybírají ty partie záření, kde mlhovina skutečně svítí, zatímco ostatní rušivé vlivy eliminují – potom tedy struktury v mlhovinách snadno vyniknou. A v neposlední řadě se některé záběry, zejména z vesmírných dalekohledů, skutečně zabarvují uměle. Vznikají totiž ve filtrech, jež lidské oko nevnímá, například v infračerveném či ultrafialovém záření.
