Tropické rododendrony: Utajení krasavci jihovýchodní Asie

Rozsáhlý rod Rhododendron z čeledi vřesovcovité (Ericaceae) obsahuje více než 900 uznaných druhů a patří k největším rodům kvetoucích rostlin. Tak obrovskou rozmanitost taxonomové pro větší přehlednost rozdělili do devíti podrodů, které se dále dělí na pro laika špatně stravitelné množství sekcí a podsekcí. Nás zajímá podrod Vireya – fascinující skupina 313 převážně tropických druhů.

Cesta do Evropy

První literární zmínka o virejích pochází z roku 1822, kdy byl popsán R. malayanum. Do Anglie bylo poprvé dovezeno pět druhů v roce 1845 do slavných školek rodiny Veitch. Šlechtitel Veitch se pustil do křížení a během krátké doby se na trhu objevilo přes 500 kultivarů. Druhá polovina 19. století byla zlatým věkem tropických rododendronů, ve sklenících zaujímaly téměř stejně významné postavení jako orchideje.

Pěstování upadlo koncem století, kdy se rozšířily mrazuvzdorné rododendrony z Himálají a Číny, vhodné do zahrad. S příchodem 1. světové války začalo být přílišným luxusem vytápění skleníků a tropické rododendrony z kultury téměř vymizely, ačkoli počet nově popisovaných druhů strmě narůstal – roku 1961 prof. Sleumer z Leidenu popsal 122 nových druhů, ponejvíce z Nové Guineje. Nyní zájem o tropické rododendrony opět ožívá a v roce 2006 dostali zájemci o tuto krásnou skupinu první úplnou monografii podrodu Vireya od dr. Argenta, který věnoval 25 let putování po horách jihovýchodní Asie a jejich vědeckému studiu.

Stvořeny k létání

Vireje jsou stálezelené, neopadavé keře s celokrajnými střídavými nebo spirálně rostoucími listy. Ty jsou, stejně jako prýty a někdy i květy, pokryté charakteristickými šupinkovitými výrůstky, které často zbarvují listy rezavě, hnědě nebo šedostříbrně. Šupinky u některých druhů opadávají a dodnes není jasné, k čemu vlastně těmto tropickým rododendronům slouží. Nejpravděpodobnější je názor, že chrání mladé části rostlin před nadměrným slunečním zářením vysoko v horách.

Listy bývají spíše velmi tuhé a kožovité. Jejich tvar je různý, od okrouhlého, přes oválný až po jehlicovitý. Pozoruhodným druhem je R. ericoides, který roste pouze v horních polohách hory Mt. Kinabalu, nejvyššího vrcholu Bornea. Husté jehlicovité olistění skutečně připomíná některé africké druhy vřesovců (Erica) z nichž vyrůstají drobné, svítivě červené a působivé zvonečky květů.

Větévky jsou ukončené hroznem nebo chocholíkem nálevkovitých, zvonkovitých nebo trubkovitých květů, jež u některých druhů vyrůstají jednotlivě. Největší květy má novoguinejský druh R. leucogigas – jsou světle růžové a mohou mít šířku až 14 cm. Na opačném konci velikostní škály najdeme více druhů s průměrem květu stěží 1 cm. Plodem je tobolka s početnými drobnými semeny. Semena mají dlouhé niťovité přívěsky na obou koncích, čímž se odlišují od ostatních podrodů. Takováto semena se dobře šíří větrem v horských oblastech a pomáhají rostlinám obsazovat nová stanoviště.

Obři a trpaslíci Nové Guineje

Většina druhů je přizpůsobena chladnému horskému klimatu, pouze několik je rozšířeno i v nížinách, obvykle v okolí řek nebo na strmých skalnatých svazích. Teprve od nadmořských výšek 1 000–1 200 m začíná virejí přibývat. Rostou v mlžných lesích na skalách porostlých mechem nebo často jako epifyty. Druhy z nejvyšších poloh se vyskytují až do nadmořských výšek 4 000 m a rostou jako skalničky ve spárách s větší vrstvou půdy. Podobně vysoko roste i jediný himálajský zástupce R. vaccinioides. Vyhovují jim i narušená stanoviště s dostatkem světla a tak lze některé druhy spatřit třeba i podél cest.

Rozmanitá je i velikost jednotlivých druhů. K nejmenším patří vysokohorské druhy, což jsou drobné, často plazivé skalničkové keříky do výšky 30 cm, R. saxifragoides připomínající polštářky lomikamenů bývá vysoký jen 15 cm, R. ultimum je sotva deseticentimetrový. Naopak největší vzrůstem jsou druhy tropických nížin, dorůstající velikosti až 10 metrů (např. R. zoeleri), ještě vyšší je druh R. macgregoriae, u něhož se udává výška až 15 m. Tito obři i trpaslíci jsou doma na Nové Guineji.

Málo známým faktem je značná jedovatost rododendronů, květy jsou považovány za obzvlášť nebezpečné. Domorodí obyvatelé to však vědí a například na západní vysočině Nové Guineje používají květy smíchané s hlízami batátů k trávení krys.

Hledání rozkvetlé vireje

Velké přání se s nějakým druhem setkat v přírodě se nám splnilo několikrát na cestách po Filipínách, Vietnamu, Malajsii i na vytouženém Borneu. Najít vireje však není nic snadného, většina druhů roste ve vysokých a často špatně přístupných horách, studium rodu se neobejde bez horolezecké výbavy a značné fyzické i psychické odolnosti. Rozeznat nekvetoucí rostliny v houštinách jiných keřů s podobnými listy zvládnou jen zkušení specialisté a laik je často nepozná, ani když stojí před nimi. Narazit na rozkvetlý keř se podaří díky náhodě nebo přesnému tipu od znalců.

Osobní setkání každopádně mnohdy vyžaduje několikadenní pěší pochod úzkými vyšlapanými stezkami do strmých svahů, přelézání padlých kmenů s těžkým batohem na zádech, brodění horskými potoky a krvavé souboje s drobnými suchozemskými pijavicemi a houštinami trnitých ratanů.

Jen málo druhů je běžnějších a lze je najít podél horských silniček a v okolí výše položených vesnic. Stojí však za to spatřit i tyto hojnější druhy – sedět na kameni uprostřed tropické vegetace a pozorovat křehké zvonečky květů, chvějící se ve větru a v mlhách tropické vysočiny je skutečně silný zážitek.

TIP: Všechny naše kosatce: Divocí bratranci zahradních okras

Nám přálo štěstí a horský les nám několikrát věnoval svou přízeň ve chvílích, kdy jsme to už ani nečekali, špinaví, otrhaní a utahaní po náročné cestě.

Pokochat se květy nížinných druhů je možno snad jen výjimečně v některém z národních parků, kde vedou skalami pracně vybudované stezky, zavěšené lávky ve výšce nebo vás cesta dovede na vyhlídku do korun stromů. Právě tam se totiž ukrývají epifytní rododendrony před zraky pěšáků na zemi. A nemají už takových úkrytů mnoho – kácení nížinných lesů pokračuje závratným tempem.