Třída ponorek Gato: Nejdůležitější typ amerických podmořských plavidel druhé světové války

US Navy dnes disponuje zdaleka nejsilnější ponorkovou flotilou světa, jejíž základ se zrodil za druhé světové války. Mezi nejdůležitější třídy náležel typ Gato, který čekala ještě dlouhá poválečná kariéra. Na straně císařského Japonska hrála prim plavidla třídy B1 (alias I-15), jež se mohla s těmi americkými po technické stránce směle měřit. Jejich efektivitu však dramaticky snižovala chybná strategie.

Velkorysá konstrukce

Na základě zkušeností z první světové války se zrodil koncept takzvané flotilové ponorky, která měla fungovat jako doplněk hladinové flotily, tedy vyhledávat nepřátelská bojová uskupení, v omezené míře na ně útočit a současně v generální bitvě podporovat vlastní hladinové síly. Jelikož musely USA při plánech války s Japonskem předpokládat operace na mimořádně dlouhé vzdálenosti, z požadavků na tento druh ponorek musela logicky vzejít rozměrná plavidla s velkou vytrvalostí. Po třídách S a T stavěných ve 30. letech inženýři dospěli k designu třídy Gato, jejíž výroba byla schválena roku 1939.

První kus, SS-228 Drum, se tak začal stavět v září 1940 a do služby vstoupil v listopadu 1941. Nejednalo se o žádnou převratnou konstrukci, neboť konzervativní námořnictvo obvykle sázelo na postupné zdokonalování. Ponorka byla dimenzována opravdu hodně velkoryse, aby nabízela dostatečný prostor pro početnou posádku, zásobu paliva i 24 torpéd. K jejím silným stránkám patřila třeba i vysoce kvalitní pohonná soustava kombinující čtyři dieselové agregáty a čtyři elektromotory.

Velké rozměry ovšem poněkud snižovaly pohyblivost a lodě třídy Gato prosluly pomalým vynořováním a ponořováním, ačkoli se to u pozdějších exemplářů o něco zlepšilo. Slabinu představovaly i hlučné redukční převodovky, ale vzhledem k zastaralé japonské protiponorkové technice nešlo o zásadní problém. Podstatně více však vadila notoricky nespolehlivá torpéda, zvláště nechvalně známé Mark 14, jehož roznětka pracovala správně pouze ve výjimečných případech.

Řešení přinesl až jeho nástupce v podobě kvalitnějšího typu Mark 18, který vznikl fakticky okopírováním ukořistěného německého torpéda G7e. Pro boj na hladině byla plavidla vybavena jedním 76mm dělem, ale posléze se přešlo na 102 či 127mm kanóny a přibyly také zbraně menších ráží určené pro ničení plavidel i protiletadlovou obranu.

Zlepšování designu

Vývojem prošlo i přístrojové vybavení ponorek třídy Gato, které se od počátku mohly pochlubit velmi vyspělou technikou. Na konci války tak tato plavidla disponovala pasivním i aktivním sonarem, protiletadlovým radarem, elektronickými rušičkami i výkonnými vysílačkami, takže se na jejich věži tyčil celý les nejrůznějších antén. Měnil se ale také vzhled samotné věže, což zlepšilo plavební vlastnosti.

Celkem vzniklo 73 ponorek třídy Gato, načež výroba plynule přešla na třídu Balao, která měla velmi podobnou konstrukci. Došlo však ke změně průřezu trupu a k použití  odolnější oceli, takže se maximální hloubka ponoru zvýšila z 90 na více než 120 m. Plavidel třídy Balao námořnictvo objednalo přes 250 kusů, ale nakonec jich dostalo jen 122. Dalším krokem se stala třída Tench, jež se vzhledově lišila jen minimálně, avšak došlo u ní k důležitým změnám, mimo jiné k použití přímého pohonu šroubů pomocí pomaloběžných dieselů.

Díky lepšímu rozmístění palivových a balastních nádrží se podstatně zkrátila doba nutná pro ponoření a vynoření. Těchto plavidel vzniklo 33 kusů, z nichž ale asi jen tucet se stačil zapojit do boje, a tak hlavní tíha války ležela na bedrech tříd Gato a Balao. Právě ony měly velký podíl na potopení milionů tun tonáže japonských nákladních lodí. Následky byly pro ostrovní impérium tím horší, že si Japonci tuto vlastní slabinu snad ani neuvědomovali (na rozdíl od Britů, kteří svou kritickou situaci během bitvy o Atlantik chápali velice dobře).

TIP: Japonské ponorky B1/I-15: Hrozba pro Američany v Pacifiku?

Američtí kapitáni se ale samozřejmě nevyhýbali útokům na válečné lodě a ponorky třídy Gato si na konto připsaly i potopení několika letadlových nosičů, byť jejich prioritním cílem vždy zůstávaly japonské obchodní lodě. Po válce prodělaly ponorky modernizaci s označením GUPPY (Great Underwater Propulsive Power, tedy do češtiny volně přeloženo „větší podvodní pohonná síla“), jež stála na využití kořistních německých technologií, zejména baterií s vyšší kapacitou, snorchelu a lepšího tvarování trupu. Řada exemplářů byla posléze také vyvezena do zahraničí.