Tři rozdílné koncepce: Francouzští, britští a němečtí pěšáci v bitvě o Francii (3)
Líčení západního tažení se někdy zužuje na drtivé útoky německých tankových divizí, jimž vojáci francouzské armády a Britského expedičního sboru nedovedli čelit. Ve skutečnosti ale v této kampani hrála nesmírně důležitou roli i německá pěchota, jež rozšiřovala úspěchy panzerů
Podobu německé armády na počátku druhé světové války zákonitě určovala dvě období. To první trvalo do roku 1935, kdy Německo alespoň navenek dodržovalo versailleskou mírovou dohodu a z ní vyplývající omezení armády na 100 000 mužů. Německý Reichswehr se držel důmyslné koncepce, kterou vypracoval generál Hans von Seeckt. Propracovaný systém výcviku měl zajistit stav, kdy každý voják dokázal zastat funkci o stupeň vyšší než tu, na níž se momentálně nalézal. S nevelkou nadsázkou tak lze říci, že když Hitler roku 1935 nařídil v Německu obnovit povinnou službu, měl k dispozici sbor čítající kolem 100 000 poddůstojníků a důstojníků, a to většinou velmi kvalitních. Početní omezení Reichswehru totiž znamenalo možnost si skutečně pečlivě vybírat kandidáty. V onom druhém období se tak mohl nový Wehrmacht mimořádně intenzivně rozvíjet a realizovat nové koncepce, kdežto jiné armády se pořád konzervativně držely zavedených principů.
Důmyslná koncepce
To však neznamená, že vojenští vizionáři v Německu nemuseli překonávat odpor. Ve skutečnosti také tam působili zastánci starých pořádků v čele s generálem pěchoty Ludwigem Beckem, jenž do roku 1938 sloužil jako náčelník generálního štábu a nehleděl příliš nadšeně na různé novoty, které prosazovali propagátoři obrněnců jako Erich Manstein či Heinz Guderian. Německá „sázka na pancíře“ měla do značné míry šanci jen díky podpoře Adolfa Hitlera, který se na rozdíl od většiny politiků své doby nebál technických inovací.
Ani „tankoví“ generálové však nezapomínali na pěchotu, neboť esenci blitzkriegu nepředstavovalo nekompromisní nasazení tanků, nýbrž úzká spolupráce obrněnců s pěšáky a taktickým letectvem, která se dala uskutečňovat díky rozšíření bezdrátových vysílaček. Někteří historici dokonce tvrdí, že zejména radiostanice (a nikoliv tank nebo letadlo) byla onou přelomovou inovací, jež umožnila vést „bleskovou válku“.
Německý pěšák
- ZÁKLADNÍ VÝCVIK: 16 týdnů
- STAV DRUŽSTVA: 10 mužů
- STAV ČETY: 38 mužů
- STAV PRAPORU: 958 mužů
- STANDARDNÍ PUŠKA: Mauser Kar 98k (7,92 mm Mauser)
- STANDARDNÍ KULOMET: Rheinmetall MG 34 (7,92 mm Mauser)
Kulomet jádrem družstva
Velice důležitou roli sehrál také 7,92mm univerzální kulomet MG 34, z něhož se stal primární palebný prostředek družstva. Dá se v podstatě říci, že německé pěší družstvo bylo vybudováno právě okolo této zbraně, kdežto další vojáci s puškami sloužili především jako jeho ochrana při přesunech mezi pozicemi a při nabíjení. Německá armáda rovněž experimentovala s motorizací pěchoty a potom přidala i mechanizaci, respektive nasazení obrněných transportérů pro přesuny družstev, byť je třeba zdůraznit, že služby polopásů vždy využívala jen menšina německých pěšáků. Těchto obrněnců Wehrmacht nikdy neměl dostatek, takže většina pěšáků musela spoléhat na převoz v nákladních autech, případně na vozech s potahy. Navzdory propagandě se armáda neobešla bez milionů koní, a když chyběli i ti, museli také němečtí pěšáci spoléhat na vlastní nohy.
Bez ohledu na tyto debaty však platí, že ani sebelepší technické vynálezy by příliš nezmohly, pokud by je neobsluhovali dobře vycvičení vojáci s kvalitními důstojníky. Wehrmacht to však velice správně chápal a jeho výcvik branců z let před vypuknutím války patřil mezi nejlepší na světě. Dbal na opravdu užitečné dovednosti a sloužil zároveň k výběru kandidátů na velitele. Navzdory občasnému odporu tradiční šlechtické kasty se velmi dbalo na to, aby povyšování probíhalo nikoli podle původu, nýbrž zejména podle schopností a zásluh. Vojáci tedy měli reálné šance na kariérní postup, s čímž souvisel též důraz na osobní iniciativu, což platilo pro mužstvo i velitele. To v praxi znamenalo obrovskou taktickou pružnost, která nepochybně výrazně přispěla k prvním velkým triumfům Wehrmachtu.
Pěšáci v bitvě o Francii:
Měření sil
Pouhé „papírové“ srovnání čísel by mohlo svádět k otázkám, jak je možné, že početná francouzská a špičková profesionální britská armáda utrpěly takovou katastrofální porážku od nezkušeného německého Wehrmachtu. Skutečnost však byla daleko složitější. Francie opravdu disponovala velkým počtem pěšáků a mezi její silné stránky patřilo působivé dělostřelectvo, jenže vojáci trpěli nedostatečným výcvikem, značná část techniky byla zastaralá a v dimenzi taktiky a strategie Francouzi zaostávali takřka ostudně. Poslední výtku lze směrovat i na britskou armádu, kterou můžeme též označit bezmála za odstrašující příklad, pokud jde o výběr důstojníků a velitelskou pružnost. Na rozdíl od Francouzů se sice Britové docela ochotně pouštěli do pokusů s motorizací, jenže zaváhali a do roku 1940 se etabloval jen nepovedený kompromis.
Zdaleka největší odvahu v tomto směru ukázali Němci, jimž paradoxně pomohlo početní omezení Reichswehru, neboť se tak podařilo vybudovat vynikající velitelský sbor. Wehrmacht zaostával v dělostřelectvu, ale to více než vyrovnávalo taktické letectvo a především precizní koordinace díky radiostanicím. Wehrmacht vytvořil také kvalitativně novou podobu družstva, které spoléhalo v první řadě na univerzální kulomet jako hlavní prvek palebné síly, a v maximální míře se snažil o motorizaci či místy dokonce mechanizaci pěchoty. Nesmírně důležitou roli sehrál i výcvik, který kladl důraz na individuální iniciativu. Němci přijali chaos na bojišti jako nezměnitelný fakt, a proto se jejich vyšší důstojníci ani nepokoušeli získat absolutní kontrolu, spíš jenom určovali hlavní směr postupu a konkrétní kroky nechávali na podřízených. Je nutné zdůraznit, že právě tento přístup si následně osvojili též mnozí špičkoví velitelé v britské a americké armádě, kteří se postavili proti Wehrmachtu v dalších fázích války.
