Třetí říše na drogách: Když Pervitin poháněl německý Wehrmacht

Období Výmarské republiky, která vznikla po první světové válce, se vyznačovalo nevídaným uvolněním společenských konvencí. Celá 20. léta se nesla ve znamení nevázané zábavy, divokých večírků – a drog. Středobodem volnomyšlenkářské kultury se stal Berlín: Jen v roce 1928 se v tamních lékárnách legálně prodalo 73 kilogramů morfia a heroinu, přičemž údajně až 40 % berlínských lékařů bylo na první zmíněné látce závislých. Také ilegální scéna se značně rozrostla. Heroin a další drogy se prodávaly na nárožích v centru metropole, a v okolí Friedrichstrasse dokonce existovala nefalšovaná opiová doupata, provozovaná čínskými imigranty. V ostatních velkých městech panovala podobná situace. 

Ve vyšší společnosti patřilo k dobrému tónu užívání kokainu, zatímco mezi veterány první světové války se rozšířila závislost na morfiu, která se u nich většinou rozvinula při léčbě v lazaretech. V Německu sice od roku 1929 platil zákon o opiu, jenž kromě samotné látky a z ní získávaných opiátů – morfia, kodeinu a heroinu – postihoval také užívání kokainu a konopí. Jeho prosazování však v praxi naráželo na značné komplikace.

Drogová velmoc

Země v té době také patřila k největším legálním producentům opiátů a dalších návykových látek. Mezi léty 1925 a 1930 vyrobila 91 tun morfia, tedy 40 % globální produkce. Společnosti Boehringer, Knoll a zejména Merck zároveň kontrolovaly 80 % legální světové výroby kokainu, používaného tehdy v medicíně jako lokální anestetikum. Například Peru prodávalo svou kompletní roční produkci surového kokainu, okolo pěti tun, německým firmám k dalšímu zpracování. Hotový kokain, morfium a heroin pak putovaly na export do celého světa.

Nástup nacistů k moci však přinesl konec volnomyšlenkářské výmarské kultury a nový režim postupoval vůči všem formám závislostí velmi ostře. Opiová doupata byla uzavřena, probíhaly zátahy proti drogovým dealerům a došlo i k drastickému omezení reklamy na alkohol a tabák. Občané měli úřadům hlásit své rodinné příslušníky a známé trpící závislostí na drogách, kterou nacisté – stejně jako ostatní závislosti – řadili mezi psychopatické poruchy bez možnosti vyléčení. Takové osoby nemohly uzavírat manželství a v extrémních případech je režim podrobil nucené sterilizaci, či dokonce eutanazii. 

Tabletky na povzbuzení

Na olympijských hrách v Berlíně roku 1936 dosáhli někteří atleti skvělých výsledků s použitím podpůrného prostředku prodávaného pod názvem Benzedrine. Jednalo se o krystalický metamfetamin se silnými povzbuzujícími účinky. Tento úspěch inspiroval berlínskou farmaceutickou společnost Temmler k vlastnímu výzkumu a Fritz Hauschild se svým týmem objevil novou metodu výroby metamfetaminů z přírodního efedrinu. Díky ní vznikl první německý metamfetamin, uvedený na trh pod obchodním názvem Pervitin. 

Látka byla nabízena v tabletách a injekčních ampulích a stala se obrovským hitem. Odborníci i veřejnost ji vnímali jako zdravotně nezávadný prostředek na povzbuzení, což podporovala i agresivní marketingová strategie firmy Temmler. Ta pervitin propagovala jako ideální řešení při vyčerpání, depresi, a dokonce i frigiditě. Měl rovněž pomáhat při léčení závislosti na kokainu a opiátech.

Není divu, že se výrobek rychle rozšířil. Byl volně prodejný, a tak jej brzy užívali příslušníci všech společenských tříd: univerzitní studenti při přípravě na zkoušky, dálkoví řidiči na cestách, strojvedoucí, dělníci v náročných provozech nebo písařky a telefonistky. Firma Hildebrand, výrobce energetické čokolády Scho-Ka-Kola, dokonce uvedla na trh pralinky s obsahem pervitinu, které si získaly velkou oblibu zejména u žen v domácnosti. 

Zázračný prostředek však zaujal i armádu. V září 1938 se pod vedením Otto Rankeho, přednosty Výzkumného ústavu branné psychologie při vojenské lékařské akademii v Berlíně, odehrály první testy nového přípravku. Navzdory slibným výsledkům se ovšem armáda stavěla zprvu k pervitinu odmítavě. Informace o jeho účincích se ale šířily mezi mladými vojenskými lékaři a mnoho příslušníků Wehrmachtu si stimulant opatřovalo soukromě. Oficiální místa pak jejich zkušenosti průběžně vyhodnocovala. Objevila se také první hlášení o negativních účincích, ale přišla příliš pozdě. Psalo se září 1939 a vypukla druhá světová válka.

Droga Blitzkriegu

Při tažení do Polska ještě armáda pervitin oficiálně neodebírala. U mnoha jednotek si jej však vojenští lékaři se souhlasem velitelů obstarali z běžné obchodní sítě a vydávali ho vojákům. Dostávali jej zejména řidiči tanků a dalších vozidel, kteří díky němu i v náročných podmínkách po několik dnů zvládali rychlé tempo postupu. Pochvalné reakce přicházely také od velitelů, jimž preparát pomáhal při stresu a vypětí. Podle jejich mínění bylo použití pervitinu klíčové pro úspěšné vedení bleskové války neboli Blietzkriegu. 

Počátkem roku 1940 proto armáda látku oficiálně přidala na seznam svých léčiv a vojenští lékaři obdrželi dokument, který popisoval její účinky, použití a doporučené dávkování. Vojáci měli brát jednu tabletu denně, při nočním nasazení pak dvě krátce po sobě, následované podle potřeby jednou až dvěma pilulkami po třech či čtyřech hodinách. Dokument předepisoval, že se má prostředek užívat k potlačení únavy, a to v situacích vyžadujících vysoké nasazení. Výjimečně mohl odsunout spánek i na víc než 24 hodin, ale poté musel voják dlouho odpočívat, jinak mu hrozilo zhroucení z vyčerpání. Současně s vydáním tohoto nařízení dostala firma Temmler objednávku na 35 milionů pervitinových tablet.

Sto kilometrů denně

Desátého května 1940 začalo německé tažení na západ. Po pouhých třech dnech dosáhl Wehrmacht francouzského Sedanu na hraniční řece Máze. Armáda tok záhy překonala a město dobyla – to vše s vydatnou pomocí pervitinu, vydávaného vojákům každý den. Právě jeho zásluhou dokázali řidiči tanků a dalších vozidel udržovat rychlé tempo postupu a zahánět únavu z dlouhé jízdy. 

Podle deníku již zmíněného profesora Rankeho měly právě osádky tanků užívat pervitin povinně, přičemž denní dávka činila až pět tablet. Důstojníci mohli brát preparát podle potřeby a vlastního uvážení a mnozí si pochvalovali, jak skvěle zahání únavu. Bez rozdílu se to týkalo „šarží“ v poli i členů generálního štábu. Také Luftwaffe vydávala pilotům pervitin bez podrobnějších instrukcí, a často tudíž docházelo k předávkování. Letci látce přezdívali Fliegersalz neboli „letecká sůl“, případně Göringpillen, tedy „Göringovy pilulky“.

Problémy ignorujte

Užívání pervitinu při tažení ve Francii však přineslo i první problémy. Preparát zvyšoval krevní tlak až o 25 %, což v několika případech především u starších důstojníků vyústilo až v infarkt a smrt. Další museli kvůli zhoršujícím se potížím se srdcem vyhledat lékaře. U mnoha vojáků se rozvinula závislost, projevující se vyčerpáním a depresemi. Nebylo divu: Prostředek se užíval nahodile, ve vysokých dávkách a mnohdy bez patřičného lékařského dohledu. Mužstvo o správném dávkování a návykovosti nic netušilo, a vojenští lékaři dokonce neměli k dispozici ani ucelené materiály o negativních účincích látky. Pro civilisty byl přitom přípravek už od listopadu 1939 dostupný pouze na předpis a Říšský zdravotní ústav ostře varoval před jeho neuváženým užíváním. 

Dvanáctého června 1941 se sice pervitin zařadil do výčtu látek, na něž se vztahoval říšský zákon o opiátech, a byl tak oficiálně prohlášen za omamný jed – jenže pro armádu nařízení neplatilo. Vojenské dodávky tudíž nerušeně pokračovaly a firma Temmler vyráběla pervitin pro Wehrmacht i Waffen-SS po celou válku. Ještě koncem roku 1944 u ní armáda objednala další čtyři miliony tablet. 

Ústupové boje i vyčerpávající noční přesuny kladly na vojáky extrémní nároky a stimulant v podobě metamfetaminu se stále zdál být nejlepším řešením. Jenže mnoho frontových veteránů trpělo kvůli dlouhému užívání pervitinu psychotickými stavy a během dovolených se u vojáků často projevovaly abstinenční příznaky. Chyběla přitom jakákoliv metodika pro vhodný postup v podobných případech. Teprve v červenci 1944 se konala odborná konference vojenských lékařů a farmaceutů zaměřená na užívání povzbuzujících prostředků, především pervitinu. 

Veselí námořníci

I když negativní účinky látky vešly ve známost, vědci s ní nadále experimentovali. Zjistili například, že podá-li se raněným kromě morfia také metamfetamin, podněcuje to jejich vůli k uzdravení, a to i v případě úplného psychického vyhoření nebo posttraumatického šoku. Kriegsmarine zas v březnu 1944 dala svým farmaceutům za úkol připravit nový prostředek pro příslušníky tajných jednotek vyzbrojených miniponorkami Neger a Biber. Očekávalo se, že posádky budou plnit úkoly s obrovským vypětím sil, a bylo proto nutné je vhodně povzbudit. 

Štábní lékař námořnictva Gerhard Orzechowski přichystal deset preparátů, označených D-I až D-X. Skládaly se ze směsi eukodalu, kokainu, pervitinu a dikodidu, syntetického opiátu blízkého kodeinu. V každém se nacházel jiný poměr těchto látek a v dubnu 1944 je otestovala padesátka dobrovolníků z výcvikové základny Blaukoppel poblíž Lübecku. 

Nejlépe dopadla verze D-IX. Měla však výrazné vedlejší účinky v podobě třasu rukou a krátké euforie, po níž následoval pocit podobný kocovině spojený s ochablostí svalů. Řečeno slovy narkomanů, po krátkém „rauši“ přišel velmi razantní „dojezd“. Přesto padlo rozhodnutí zavést látku do praxe. O nové pilulky okamžitě projevily zájem také jednotky SS a SS-Sturmbannführer Otto Skorzeny odebral pro potřeby zvláštních operací tisíc tablet. Při operačním nasazení miniponorek však preparát D-IX zcela selhal: Dvě třetiny plavidel se z akce vůbec nevrátily a námořníci, kteří přežili, sváděli neúspěch z velké části právě na vedlejší účinky stimulantu.

Šlapat a šlapat

Nezdar přiměl lékaře námořnictva k dalšímu výzkumu. V listopadu 1944 začaly pokusy s přípravkem určeným primárně pro dvoučlenné posádky miniponorek Seehund a zodpovídal za ně šéflékař programu Hans-Joachim Richert. Cílem bylo nalézt látku, jež by námořníky udržela i ve stísněných podmínkách vzhůru a svěží po čtyři dny, tedy po předpokládanou dobu průměrného nasazení. Pokusy probíhaly s vysokými dávkami soli kokainu (cocainum hydrochloricum) v tabletách či se značným množstvím pervitinu nebo kokainu ve formě žvýkaček. 

Část experimentů Kriegsmarine se odehrála také v koncentračním táboře Sachsenhausen. Námořnictvo tam využilo již probíhající testování vhodného syntetického materiálu pro výrobu podrážek: Vybrané komando vězňů pochodovalo se zátěží po speciální dráze, na nohou měli boty s pokusnými syntetickými podrážkami a sledovalo se, jak dlouho který materiál vydrží. 

TIP: Tišitel duševní bídy: Kokain byl v dobách první republiky drogou číslo jedna

Námořní lékaři si tyto nebožáky na tři noci „vypůjčili“, rozdělili je do tří skupin a každé aplikovali vysokou dávku jedné ze zkoumaných drog. V případě pervitinu šlo o sedminásobek běžného množství. Poté vězni museli celou noc pochodovat po dráze. Zjistilo se, že jim stimulanty umožnily neúnavně šlapat až do rána, kdy se zhruba po osmi hodinách chůze většina z nich zastavila kvůli bolestem chodidel. Experiment však pokračoval ještě další dvě noci, přičemž pokusné osoby zůstaly pod vlivem podaných preparátů po celou dobu vzhůru.

Těžké komplikace

Testy sice skončily zdárně, ale praxe mnoho pozitivních výsledků nepřinesla. Miniponorky Seehund se operačně nasazovaly od konce roku 1944 až do května 1945, kdy útočily zejména v ústí Temže a v průlivu La Manche. Vykonaly 142 operačních plaveb, při nichž potopily osm lodí. Vlastní ztráty naopak činily 35 miniponorek, z čehož většina připadala na mechanické závady či nepřátelské akce, ale někdy byly na vině i stimulanty. 

Členové posádek, kteří přežili, například vypovídali, že trpěli halucinacemi. Jeden z námořníků údajně viděl, jak zařízení ponorky mění barvy a pulzuje, před jiným se na širém moři náhle zjevily městské domy. Někdy tyto psychické stavy vedly i k těžké nevolnosti či dezorientaci, což se s vojenskou službou pochopitelně neslučovalo.