Tradiční japonské sumo v posledních dekádách ovládají cizinci

Prvotní dějiny suma halí nejistota. Historikové se však shodují, že se začaly psát zhruba před dvěma tisíci lety – kořeny sportu sahají až do éry Jajoi (300 př. n. l. – 300 n. l.). Záznamy o jeho zrození se nedochovaly, nicméně za prvního zápasníka se považuje Nomi no Sukune, kterému císař Suinin na přelomu letopočtu přikázal utkat se v ringu s protivníkem Taima no Kehaja.

Věrohodnější důkazy o historii suma pocházejí z 8. století, kdy se zápasení stalo nedílnou součástí japonského života. Klání se dělila do dvou proudů: V rámci cudži-zumo nastupovali do ringu vedle sumistů také samurajové. Zápasy nesvazovalo mnoho pravidel a nebylo výjimkou, že při nich borci umírali. Soupeřilo se hlavně o peníze. Na druhé straně „světského“ suma se nacházelo kandžin-zumo: Klání se odehrávala v šintoistických svatyních a sloužila především k pobavení přihlížejících – vybrané vstupné pak svatostánkům pomáhalo přežít. 

Tleskání a dupání

Právě v náboženské svatyni se zrodila i moderní podoba sportu: Od roku 1684 se v tokijském chrámu Tomioka Hačimangu konala regulérní klání, která organizoval bývalý samuraj Ikazuči Gondaju. Sepsal také pravidla zápasení a navrhl pro něj arénu. Obojí přitom s minimálními obměnami přetrvalo dodnes. S pevným řádem se okolo tokijské svatyně vytvořil sportovní klub a z nadšenců se stali profesionální zápasníci. 

V Japonsku sice existovaly další ligy suma – největší z nich sídlila v Ósace –, v roce 1926 se však spojily a vznikla celonárodní Nihon Sumó Kjókai, tedy Japonská asociace suma. Na šintoistické kořeny se nicméně nezapomnělo a dodnes jde o sport svázaný s mnoha tradicemi. Místa konání turnajů se považují za svatá. Také předzápasové rituály, jež obvykle trvají mnohem déle než klání, čerpají z náboženské minulosti a mísí ji se zvyky válečníků. Patří k nim například zvedání nohou a prudké dupání do země: Dávná technika šiki sloužila k zastrašování nepřátel před bitvou. Zápasníci rovněž tleskají – jedná se o náboženský zvyk a v šintoismu označuje začátek modlitby i její skončení.

Jak poznat sumistu

Tradice se ovšem vážou rovněž k životu zápasníků, kteří se těší mnoha výsadám, ale zároveň musejí ctít řadu povinností. Asociace drží pevně v rukou veškeré aspekty klání, nad sumisty má takřka absolutní moc a neváhá kohokoliv zbavit titulu či povolení vstoupit do ringu, pokud by nerespektoval stanovené zvyklosti.  

Od každého borce se například vyžaduje, aby si nechal narůst dlouhé vlasy, z nichž se posléze splétá uzel připomínající účesy samurajů z éry Edo (1603–1867). Bez dané ozdoby nesmějí zápasníci vyjít na veřejnost, stejně jako nemohou opustit příbytek v ničem jiném než v předepsaných tradičních úborech. Sumistu zkrátka musíte na veřejnosti okamžitě poznat a podle jeho oděvu dál zjistíte, jak vysoký post v hierarchii zastává. 

Zkušenosti mají přednost

Od borců ze dvou nejnižších divizí se vyžaduje, aby na veřejnosti bez ohledu na počasí nosili tenkou bavlněnou róbu jukata a dřevěné sandály geta. Sumisté z následujících dvou divizí smějí mít přes jukatu přehozený kabát a místo dřevěných sandálů obouvají slaměné. Vrcholoví zápasníci oblékají hedvábné róby podle vlastního výběru a jejich hlavu zdobí komplikovaný uzel oičómage ve tvaru listů ginkga, který nosila středověká japonská nobilita.   

Podobně striktní jsou pravidla, která musejí zápasníci dodržovat ve stájích, v nichž jsou sdruženi a kde také obvykle bydlí: I tam se kvalita života sportovců odvíjí od jejich postavení v hierarchii soutěže. Takže zatímco méně zdatní zápasníci vstávají v pět hodin ráno, zkušení veteráni si přispávají. „Harcovníci“ mají vždy přednost, takže pokud potřebují zabrat cvičiště, mladíci jim uvolňují místo a věnují se různým pochůzkám nebo pomáhají s chodem stáje – uklízejí, vaří oběd, případně jdou na nákup. Z mnohých se rovněž stávají pomyslní sluhové elitních zápasníků: Například jim drží ručníky nebo jim otírají pot z čela.   

Snídaně je základ?

Trénink se neodehrává jako série předem připravených hmatů. Sumisté se do sebe pouštějí v provizorním ringu: Poražený z kruhu odchází, zatímco vítěz zůstává a čeká, až z přihlížejících vykročí nový vyzyvatel. Techniku a styl boje tak mladší zápasníci odkoukají od zkušenějších přímo v akci. 

Sumisté mají zakázáno snídat, a jejich první jídlo tudíž představuje oběd. Ti nejvýše postavení k němu usedají v 11 hodin, zatímco méně úspěšní přicházejí na řadu později. Základní stavební kámen stravy tvoří pokrm zvaný čankonabe: Hustý vývar s rybami, masem a zeleninou se obvykle jí s rýží a zapíjí se pivem. 

Zákaz snídaně a vydatný oběd mají zajistit, že budou zápasníci přibývat na váze. Nepřekvapí však, že podobný životní styl podrývá jejich zdraví – předpokládaná délka dožití u nich činí 60–65 let, což v Japonsku, kde muži v průměru umírají ve věku 81,1 roku, znamená velmi nízkou hodnotu. Mnoho zápasníků trpí cukrovkou nebo mají problémy s tlakem, vysoká zátěž kloubů navíc vyvolává artritidu.    

Trest smrti

Zejména mladé sumisty ohrožuje také „otužování“ – neboli fyzické násilí při výcviku. Začátečníky má zocelit bití dřevěnými meči šinai, jimiž se jinak soupeří v kendu. Pokud nedokážou udržet tempo se zbytkem skupiny, často čelí šikaně. 

V některých stájích dosahovaly tresty takové intenzity, že chybělo málo k vypuknutí skandálu. Nakonec k němu došlo v roce 2007, kdy Džun’iči Jamamoto, vedoucí stáje Tokicukadze, rozbil jednomu z mladíků o hlavu pivní láhev, načež ostatním nařídil, aby v násilí pokračovali. Sedmnáctiletý Takaši Saito ovšem zraněním podlehl a Jamamoto skončil s trestem odnětí svobody na šest let. 

Po obědě pokračují mladší zápasníci zvelebováním stáje, zatímco veteráni odpočívají nebo se věnují svým fanklubům. Večer mohou jít ven za zábavou, kdežto začátečníci obvykle zůstávají – noční život si mohou užívat jen v případě, že si je elitní sumisté vyberou jako doprovod.