Továrenská anabáze (2): Evakuace sovětských průmyslových závodů
Již od prvního dne bojů na východní frontě a rychlého postupu německých armád se snažili Sověti evakuovat vše, co by mohlo posloužit nepříteli. Na východ tak směřovaly celé výrobní závody i strojní parky kolchozů
Dokončení z minulého týdne
Pohyb každého vlaku vezoucího výrobní závod sledovali pověřenci Výboru pro evakuaci v každé uzlové stanici. Spolu se stroji byli ve vlacích přepravováni i dělníci, kteří museli během zastávek kontrolovat stroje, často přepravované na otevřených plošinových vagonech.
Cesta na daleký východ
Pro dopravu osob byly vyhrazeny uzavřené nákladní vlaky s vytápěním, kterých však byl nedostatek, a tak muži často cestovali na vagonech pod plachtami a místa v teple přenechali ženám a dětem. Někdy měli k dispozici zásoby potravin a vody, jindy byli závislí jen na tom, co získali na stanicích. Během cesty se často nepodařilo ani sestavit seznam evakuovaných osob, jen o členech strany si vedli záznamy političtí pracovníci.
Jen málo vlaků mělo vlastní protileteckou obranu, protože Luftwaffe nedisponovala strategickými bombardéry a nehrozilo ani velké nebezpečí sabotáží. Cesta trvala většinou několik dní, občas však vlak uvázl na některé stanici i na dlouhé týdny, a to hlavně kvůli poruchám lokomotiv nebo kvůli jejich zabavení pro vojenské transporty. Není proto divu, že někdy se části výrobních závodů s příslušným personálem nakonec nedostaly do místa určení.
Na novém působišti
Když vlaky dorazily do některého z mnoha desítek dalekých měst, ta největší práce na dělníky a inženýry teprve čekala. Jen málokdy se závod budoval na zelené louce (v případě Sibiře spíš v širé tundře), protože pro svůj provoz potřeboval železniční vlečku, přípojku elektřiny a bydlení pro zaměstnance. Nebylo ničím zvláštním vidět pracovat dělníky na soustruzích pod plátěnými střechami, zatímco pro ně jejich ženy stavěly kryté haly.
Největší problém představovalo ubytování, lidé museli často bydlet v zemljankách či pod provizorními přístřešky, nebo přespávali u svých strojů. Postupně rostly obrovské výrobní komplexy, jako třeba tankový závod ve městě Čeljabinsk, kterému se proto přezdívalo Tankograd. Výroba tanků, letadel a dalších zbraní se jen pomalu rozbíhala, ale na jaře 1942 už začala Rudá armáda dostávat první dodávky těžkých zbraní.
Zároveň začala další řízená evakuace, tentokrát z území Ukrajiny a dalších jižních států, kudy Němci postupovali k naftovým polím v Baku a černomořskému pobřeží, kde se jejich postup zastavil. Po porážce u Stalingradu evakuace továren definitivně skončily. I když to SSSR dlouho bagatelizoval, byla pro něj počátkem války životně důležitá i spojenecká pomoc nahrazující výpadky průmyslové výroby zaviněné restrukturalizací jeho průmyslové základny. V rámci smlouvy o půjčce a pronájmu dodali Spojenci Sovětům během války kromě mnoha jiných položek téměř 22 000 letadel, 480 000 nákladních aut a 15 milionů párů bot.
Evakuace v číslech
V posledním čtvrtletí roku 1941 evakuovala Státní plánovací komise GOSPLAN celkem 1 360 továren. Většinou směřovaly do oblasti Uralu, méně pak na západní Sibiř a do Střední Asie. Toto impozantní číslo je však jen malou částí z celkového počtu asi 32 000 průmyslových závodů, jež stály na Němci okupovaných územích. Většina továren padla do rukou nepřítele, byť část z nich stačili před jejich příchodem poškodit jejich bývalí zaměstnanci nebo ustupující vojáci.
Během prvního měsíce války odsunuli Sověti ze západní části země 700 továren, z nichž však pouze 270 dorazilo na místo určení s kompletním vybavením a pracovníky. Z toho vyplývá, že zhruba u necelé poloviny závodů se dalo ihned začít s budováním nových provozů. Zařízení dalších 110 továren se částečně ztratilo cestou a s výrobou se muselo počkat, dokud ztráty nebyly nahrazeny. Dalších 320 továren nedorazilo nikdy na místo určení. Některé klíčové provozy se začaly rozebírat příliš pozdě, protože pracovaly až do poslední chvíle.
V Donbasu tak Sověti do konce roku 1941 evakuovali pouze 17 ze 64 oceláren, většina z nich padla do rukou Němců. Na nedokončenou evakuaci města Orel vzpomíná ve svých pamětech i generál Heinz Guderian: „Když jsme s čelními tankovými svazky vjeli do města Orel, jezdily po jeho ulicích ještě tramvaje jako za hlubokého míru. Podařilo se nám obránce zcela zaskočit, a tak ani nemohli dokončit evakuaci městských továren. Všude kolem nádraží ležely obráběcí stroje, bedny s polotovary a hromady průmyslových surovin.“
