Těžký život duchovního pastýře: Venkovští kněží si museli přivydělávat různými způsoby

Bylo slunečné letní ráno a většina lidí z vesnice odcházela na pole pokosit úrodu obilí, kterou se jim země v tomto roce rozhodla vydat. Mezi nimi se nacházeli i farní čeledíni, kteří dostali od svého otce představeného přesné instrukce, co mají zrovna dnes dělat. Co naplat, jen z modlitby a poplatků za služby svým ovečkám není farář živ. Jeho život rozhodně nebyl jen o křtech, svatbách a pohřbech, ale že se musel kromě svých církevních povinností vlastně i docela dost ohánět na hospodářství, aby si zajistil slušnější živobytí. 

Kněz hledá faru 

Být farářem v 17. nebo 18. století neznamenalo jít přesně tam, kam jej matička církev poslala, a mít vždy zajištěné přístřeší a práci. Lidé, kteří se stali duchovním v této době, si většinou museli místo sami aktivně hledat, a pokud se nedokázali uchytit v některé z farností, museli si živobytí hledat jinde. Právě možnosti obživy byly tím hlavním, i když ne jediným kritériem, které rozhodovalo při výběru nového místa. Pochopitelně jen málokdo by šel zcela dobrovolně na místo, kde by třel bídu s nouzí a sotva si mohl zaplatit jídlo. 

Za jakýsi ideál si můžeme představit faru, ke které přináleželo větší množství polností, pár krav s koňmi a dobrou čeládkou, která zvládala svoji práci zodpovědně. Samozřejmě, čeleď se vždy dala vyměnit, nicméně bylo nepochybně příjemnější přijít někam, kde všechno fungovalo tak, jak má. 

Většina dalších kritérií souvisela už spíše se samotnými schopnostmi hledajícího kněze. Ačkoliv se vždy a všude vyskytují jedinci, kteří značně přeceňují svoje síly, většina žadatelů o farnost měla celkem rozumnou představu o tom, na co stačí a na co ne. Starší faráři kupříkladu hledali nějaké menší, avšak dostatečně výnosné oblasti, kde by mohli spokojeně dožít. Začínající plebáni zase většinou chtěli jen dělat pomocníka, aby si svůj životopis dostatečně vylepšili před svou pozdější žádostí o samostatné umístění. 

Jako svého druhu pěkný příklad o tom, kterak si duchovní místo setrvání na bohatší lokalitě zvolil návrat do starého a jednoduššího působiště, může sloužit příklad suchdolského faráře Nasbergera. Ten se roku 1681 po 22 letech rozhodl usilovat o přechod na farnost ve Veselí, kam se nakonec skutečně dostal. Už po dvou letech ale z této veskrze lukrativnější, ale lidnatější adresy mířil opět do svého starého působiště, kde strávil zbytek svého života. 

Patron vs. farář 

Přijít, vybrat si působiště a pak se nastěhovat by bylo až příliš jednoduché a samozřejmě to tak nefungovalo. Osazování farností měli totiž na starosti buďto biskupové, anebo, ve většině případů, patroni. Těmi byla v drtivé většině vrchnost, na jejímž panství se knězovo nové beneficium mělo nacházet. Šlechta toto právo získala ve většině případů ve středověku, v době, kdy se na jejich náklady stavěly první kostely. Jak nám dokládají různé historické práce, jednalo se o velmi důležité právo, které si majitelé panství žárlivě střežili a v případě, že o něj z nějakého důvodu přišla, její zájem starat se o sakrální stavby výrazně poklesl. Příkladem nám může být situace na Valašsku po třicetileté válce, kde si přesně na tyto problémy stěžoval jistý probošt Hay. 

Důvody, proč tomu tak bylo, jsou nasnadě. Šlechta totiž měla velmi silný zájem na tom, aby farnost fungovala podle jejích představ. Ať už chtěla využívat některé farní majetky, snažila se vynutit si platby od farářů do vlastní kasy, nebo měla zájem dbát o to, aby nový duchovní nepřetěžoval své farníky. Důvodů tedy bylo víc než dost. 

Posouvat kritéria výběru do čistě ekonomické a protekční roviny by však bylo chybné. Nejen patroni, ale zejména církev měla velký zájem na tom, aby kněží, kteří v konečném důsledku nepečovali o nic menšího než o duše svých svěřenců, byli dostatečně způsobilí. Uchazeči tak museli projevit znalosti a zkušenosti, aby mohli být později takzvaně investováni. Hledělo se kupříkladu k jazykové vybavenosti, délce předešlé služby a také morální způsobilosti. Pečlivý výběr představoval nutnost, jelikož ve chvíli, kdy se nový prelát usadil, ho bylo velmi těžké odvolat. Dělo se tak jedině tehdy, pokud se nějak těžce provinil proti církevnímu řádu, nebo třeba ve chvíli, kdy se těžce zadlužil. 

Není pastýř jako pastýř 

Když se řekne, že farář pečuje o své ovečky, většina lidí si toto sousloví přebere metaforicky a do role oveček dosadí jeho farníky. Nicméně dříve to rozhodně neplatilo jen takto. Farář byl totiž, při ohledu na faru, kde působil, také hospodářem, který se musel starat o chov zvířat, polnosti a aktivně rozdělovat práci čeledi, která bydlela přímo na faře. Na tom, jak dobrý ve svém počínaní byl, posléze do velké míry závisela výše jeho příjmů. Pokud chtěl mít tedy nový duchovní ve svém působišti úspěch, musel se vzdělávat i v těchto oblastech, a to v mnoha ohledech dost aktivně. Většina nových plebánů totiž v těchto obdobích pocházela z měst, nicméně destinace, do kterých mířili, byly spíše venkovského charakteru. A tak se stávalo, že byl farář na venkově daleko více sedlákem než duchovním vůdcem a spíše než o církevních nařízeních bylo možné si s ním promluvit o tom, kde a jak zrovna seje, nebo jestli má dost hnoje na rozházení po poli. 

Oproti většině sedláků měla část kleriků tu výhodu, že kromě několika desítek strychů nebo měřic polí mohli užívat i kus lesa, část řeky, nebo měli dokonce malý rybník. Avšak nic není zcela zalité sluncem. Pomineme-li podhorské oblasti nebo farnosti s malou výměrou pozemků, faráři si často stěžovali i na kvalitu půdy, jež jim byla dána do užívání. Jedním z takových stěžovatelů byl kupříkladu i jistý Velovec, který užíval faru v Ledenicích mezi roky 1684–1688. V této době si mimo jiné stěžoval na to, že jeho louky nestačí na uživení veškerého dobytka, a byl proto nucen vyhánět na obecní pastvu. Aby takovéto užívání obecního majetku kompenzoval, musel sedlákům odpustit některé desátky. Tím však částečně opustil svoje výlučné sociální postavení a v jistém slova smyslu se stal skutečným sedlákem. 

Někdo k ruce 

Práce faráře byla náročná, a to bez ohledu na to, jestli šlo o starosti s farníky, nebo s vedením hospodářství. Velké farnosti, které vznikaly v pobělohorském období, mnohdy tolik lákavé z hlediska finančního výnosu, byly nicméně příliš velké na to, aby je jeden klerik zvládl efektivně spravovat. Na scénu tedy přicházejí pomocníci v podobě kaplanů a kooperátorů, pomocných kněží, kteří pomáhali se správou farnosti a prováděli běžné církevní úkony. Tito kněží však byli obzvlášť v 18. století v dosti ošemetné situaci. O jejich osudu totiž rozhodoval takřka výhradně farář. To on jim platil, přijímal je a propouštěl a vzhledem k tomu, že šance na vlastní faru byla v této době podstatně menší než dřív, spokojili se i s horšími podmínkami, než jim ve skutečnosti přináležely. Pomineme-li čeleď, která se starala o polnosti a zvířata, chybí ve výčtu ještě domácí služebnictvo, kostelníci nebo farní učitelé. 

Na rozdíl od pomocných kněží byli kostelníci do značné míry nezávislí na faráři, jelikož spravovali zádušní majetek a volili se buďto z řad sedláků, nebo jejich pozici zastávali vrchnostenští úředníci. Ani učitelé nebyli často placeni pouze z farních peněz, ale na provoz školy se skládala celá obec. Farní služebnictvo, mezi které patřila nejčastěji kuchařka, služka a poslíček, bylo často nezbytnější než takový kaplan, protože zatímco okolní vsi mohl zvládat daný duchovní objíždět rychleji, jen těžko by si stihl doma ještě vařit a uklízet. Poslíček zase, věrný své profesi, stačil vyřídit spoustu prostých vzkazů, a všem tak zůstávalo více času na jejich vlastní práci, aniž by se museli dlouho tak, a především takové kuchařky se vybíraly především ze zámožnějších selských rodin. Kromě toho měly ženy, které na faře pracovaly, mít minimálně 50 let, aby se předcházelo různým pokušením. V praxi se na to však příliš nedbalo. 

Rozpory s venkovany 

Vztahy mezi lidmi jen málokdy bývají idylické, a to především ve chvíli, kdy se do těch vztahů připletou majetky. Právě peníze stály za většinou sporů, které na vesnici mezi venkovany a knězem vznikly. Lidem se často nelíbilo, že měli platit za udělení svátostí, v čemž nacházeli oporu i na nejvyšších místech, jelikož církevní právo zakazovalo požadovat tyto poplatky. Nicméně vzhledem k dlouhodobým zvyklostem mohli faráři žádat o příspěvek na svoji obživu s ohledem na stav farníka. Řečeno jinak, příspěvek měli platit zejména zámožnější lidé. Někteří faráři však neznali míru, a to především na chudých farnostech, kde jim příjmy z hospodářství nestačily k jejich dostatečné obživě. 

V praxi se tak nakonec celý proces systematizoval a docházelo k vytváření ceníků, jak například ukázal pro schwarzenberská panství ve svém výzkumu historik Pavel Pumpr. Štolové poplatky, jak se platby za svátosti nazývaly, však nebyly jedinými třecími plochami. Případy, kde bylo právo daleko více na straně církevních představitelů, souvisely zejména s pozemky. Především po bitvě na Bílé hoře totiž docházelo k tomu, že polnosti, které dříve patřily církvi, nezřídka začala uzurpovat vrchnost a poddaní. Dělo se tak ve chvíli, kdy byla fara neobsazená a později, když se dostavil nový duchovní, se všichni tvářili, že mu dané polnosti vlastně nikdy nepatřily. 

Velkou porci „zábavy“ si kněží užili i při vybírání desátků. Tyto platby, které měly svůj původ už dlouho ve středověku, byly často kráceny a poddaní se je snažili odvádět v co nejmenší míře. Kupříkladu farář jménem Voves na Nové Hůrce si roku 1681 stěžoval, že desátky z obce Sviny odmítají předávat jemu, ale pouze jeho kantorovi, a to ještě při užití „neslušných slov“. Co naplat, jednoduché to rozhodně neměl, ačkoliv mohl být ještě rád, že mu do svázaného obilí nenacpali drny a kamení, jako se tomu dělo v 19. století na Uherskohradišťsku. 

Morální poklesky 

Nepřístojného chování se však duchovní dopouštěli častěji a z valné většiny nijak nesouviselo s existenční nouzí. Mezi časté prohřešky, které se vyskytovaly takřka neustále, patřilo opilství. Ačkoliv mohli kněží na svých cestách zasednout do hospody a pití ředěného vína nebylo v tomto období nic neobvyklého (ze zdravotního hlediska to mělo spíše benefity, jelikož alkohol hubil parazity), mnozí plebáni sedávali v hospodách i nedaleko svého obydlí, mastili karty a nezřídka se i hádali. Problémy tohoto typu se však minimálně na Moravě snažila církev spíš zametat pod koberec. To však neznamenalo, že by byly zcela ignorovány, a ti nejtěžší alkoholici byli posíláni na léčení k Milosrdným bratřím do Prostějova. 

Ještě větším problémem bylo z hlediska mravní čistoty nedodržování celibátu. Po většinovém vykořenění představy protestantských duchovních, kterým bylo dovoleno uzavírat sňatky, začali sami lidé vyžadovat, aby se jejich plebán zdržel takovéto zábavy. Jako důkaz může sloužit velké množství různých udání, která se nám dochovala dodnes. Valná většina z nich se týkala především již zmíněného farního služebnictva, a sice kuchařky nebo jiné posluhovačky. 

K těmto obviněním se stavěli duchovní různě. Zatímco farář Jan Ristelhuber poté, co přiznal svůj poměr s hospodyní a v roce 1720 ji vzal po přeložení z Předmostí u Přerova do Dubicka s sebou, Tomáš Vlachynský, který obtěžkal svoji služku v Mysločovicích, házel vinu na svého kaplana. Aby mohli jejich případ řádně rozřešit, zavřeli je oba do církevního vězení a zmíněnou posluhovačku se jali hledat. Jak to s nimi dopadlo, už však nikdo neví. 

Život faráře na venkově zkrátka nebyl vůbec jednotvárný. Ať už se hádal s farníky, proháněl sukně, nebo byl příkladným duchovním, který se zodpovědně staral o všechny svoje ovečky, zcela určitě si nemohl nikdy stěžovat na nedostatek aktivity.