Zločin a trest v klášteře: Jak se ve středověku trestala neposlušnost cisterciáků?

„Obracím se nyní na tebe, kdo se zříkáš vlastní vůle, a chtěje sloužit ve vojsku Krista, Pána a pravého Krále, chápeš se mocných a přeslavných zbraní poslušnosti.“ Tak zní jedna z úvodních vět Řehole sv. Benedikta, již sepsal v 6. století zakladatel západního mnišství, Benedikt z Nursie. Jedná se o soubor pravidel určujících život mnichů v klášteře. Podává základní přehled toho, co je v mnišském životě nepřípustné a vyžaduje potrestání. 

Přísnost nade vše 

Podle benediktinské řehole měli mniši v první řadě poslouchat svého představeného, převora či opata, který byl pro ně otcovskou autoritou. Ten měl „neustále myslet na to, že jeho učení i poslušnost žáků budou přezkoušeny na hrozném Božím soudu. Musí si být vědom, že každá ztráta, kterou shledá hospodář na užitku svých ovcí, bude dána za vinu pastýři.“ Představený kláštera coby duchovní pastýř tedy zodpovídal za celou řeholní komunitu. Byl to také on, kdo rozhodoval o způsobu potrestání osob, které se vůči stanovenému řádu provinily. 

Naproti tomu u cisterciáků, kteří se na sklonku 11. století vydělili z benediktinů snahou dodržovat řeholi v její nejpřísnější podobě, vládl ještě silnější systém kontroly poslušnosti jednotlivých členů. Cisterciácký řád se od svého počátku vyznačoval zvláštním hierarchickým uspořádáním. Každý klášter měl totiž nad sebou takzvaný mateřský klášter, jehož představený v něm vykonával kontrolní vizitace. Znamenalo to, že jednou za čas přicházel osobně vyšetřit, zda v dceřiném klášteře probíhá vše podle řádových pravidel. V případě zjištění nepořádků či pochybení mohl ukládat tresty, a to třeba i samotnému opatovi podřízeného kláštera. 

Na pomyslné špičce cisterciáckého řádu se pak nacházela generální kapitula. Jednalo se o jakési řádové ústředí. Šlo o pravidelné zasedání všech cisterciáckých opatů ve francouzském Cîteaux, které vedle jiného projednávalo také disciplinární otázky. I ze strany generální kapituly tak mohl přijít trest, přičemž se zabývala obvykle těmi nejtěžšími přestupky, které nešlo vyřešit na místní úrovni. 

Z dnešního pohledu je vskutku pozoruhodné, jak velký přehled ve středověku uvnitř řádu panoval. Díky této promyšlené centralizaci mohla generální kapitula projednávat neposlušnost i toho posledního mnicha v nejzapadlejším klášteře třeba někde v Sedmihradsku. Tento důmyslný systém tehdy nejen umožňoval rychlé šíření informací napříč Evropou, ale vděčíme mu dnes i za mnoho zajímavých zpráv v protokolech, které se o vnitřním běhu cisterciáckých klášterů dochovaly. Bez něho bychom neměli takový přehled o tom, jaké nepřístojnosti se mnohdy za jejich zdmi děly. 

Není trest jako trest 

Již Benediktova řehole rozlišuje mezi dvěma úrovněmi provinění – lehkým a těžkým. Do první skupiny můžeme zařadit nedodržování mlčení neboli silencia, pozdní příchody či absence při společných modlitbách a mších. Doklady jsou například též o nočním popíjení, hraní v kostky nebo požití masa v době půstu. Mezi těžká provinění se řadily krádeže, zběhnutí z kláštera, homosexuální chování a prostopášnosti všeho druhu. 

Na úrovni kláštera probíhalo nahlašování provinění při shromáždění celého konventu, při takzvané kapitule, jež se odehrávala vždy ráno. Vznést obvinění na druhého bylo možné jen na základě toho, co někdo viděl či slyšel, ne z pouhé domněnky. Mnich, jehož se týkalo, musel veřejně přede všemi prosit za odpuštění, aniž by měl možnost se hájit. K tomu bylo zapotřebí velké dávky pokory. Ne nadarmo se pokora v křesťanství, a v mnišském životě obzvlášť, považuje za jednu z hlavních ctností. 

Mniši v ní byli cvičeni neustále. Trest formou pokání ukládal opat, který také rozhodoval o jeho délce. Cílem nebylo jen napravit samotného hříšníka, ale působit i preventivně na ostatní. Za lehká provinění obvykle následovalo pokání v délce tří až šesti dní. Během této doby byl kajícník oddělen od ostatních. Neúčastnil se společných shromáždění ani stolování, jídal o samotě ve své cele, často jen chleba a vodu. Újma od jídla byla vůbec nejčastějším způsobem trestu. Porce původně náležející kajícnému mnichovi nepřišla vniveč, ale rozdala se potřebným, kteří čekávali před klášterní branou. Není bez zajímavosti, že se chudí v takovém případě mohli těšit i z přídělu vína, jež tvořilo součást obvyklého klášterního stolování. 

Jak odpykat těžké hříchy 

V případě těžkého provinění hříšník rovněž opouštěl ostatní, ale mnohem důsledněji. Nemohl s bratry déle stolovat, účastnit se společných modliteb a sám také pracoval – fyzická práce tvořila důležitou součást mnišského života. Na znamení přísného vydělení ze společenství si musel zakrýt hlavu kapucí hábitu. Dostal ovšem k dispozici staršího zkušeného spolubratra, jenž ho měl během pokání doprovázet, povzbuzovat a dodávat mu útěchu. Když doba pokání vypršela, mohl kajícník znovu předstoupit před shromáždění bratří, symbolicky sundat kapuci a před každým z nich se uklonit. Tím se znovu stal členem klášterního společenství. 

Mniši, především mladší z nich, mohli být navíc potrestáni výpraskem v přítomnosti všech spolubratří. Primárně se jednalo o exemplární trest, který měl odradit další případné hříšníky. Provinilec se svlékl do půli těla a během mrskání měl na znamení pokání nahlas vyznávat svou vinu a slibovat polepšení. Nikdy ho přitom neměl bít ten, kdo jej obvinil. Vždy muselo jít o neutrálního člena komunity a jen takového, který se nacházel v klášterní hierarchii nad ním. Postavení bratří se odvíjelo hlavně od „služebního věku“, tedy doby, jež uplynula od vstupu jedince do kláštera. Po dobu pokání ovšem provinilec musel zaujmout služebně nejnižší pozici, ať už byl v komunitě jakkoliv dlouho. 

K těžším trestům patřilo též uvěznění, pro tyto účely předepisovala generální kapitula zřídit v každém klášteře žalářní celu. Zvláštním způsobem potrestání pak bylo přeložení nenapravitelných narušitelů pořádku do jiného cisterciáckého kláštera. Tím se původní komunita sice potížisty zbavila, neprospěla však té druhé a příliš nepomohla ani reputaci samotného řádu, protože na stěhování mnichů z kláštera do kláštera se od počátku nahlíželo jako na něco nepatřičného. Takzvané stabilitas loci, tedy setrvání na místě, se v řeholním životě vždy pokládalo za cennou hodnotu. Všechny uvedené tresty mohly z nařízení vizitujícího opata či generální kapituly stihnout i představeného komunity nebo jiného hodnostáře. V takovém případě nesměl vykonávat svou funkci. 

Odpuštěno a zapomenuto 

Neexistoval žádný jasný předpis, jak trestat. Vše záviselo na uvážení daného nadřízeného a jeho posouzení celkové situace. Měl přihlédnout k povaze viníka a k tomu, zda přečin spáchal již v minulosti. Benediktova řehole k tomu pedagogicky říká: „Ušlechtilé a chápavé tedy stačí jednou, dvakrát napomenout slovy, nepoctivé a tvrdohlavé či pyšné a neposlušné je však třeba hned od začátku hříchu krotit ranami.“ 

TIP: Čtyři vraždy stačí, preláte: Kdo trávil olomoucké biskupy?

Po vykonání příslušného pokání se postižený mnich znovu vrátil mezi ostatní. Jeho prohřešek se mu již nesměl připomínat. Platilo pravidlo, že k tomu, co bylo jednou odčiněno a odpuštěno, se již nikdo nemá vracet. V řeholním životě se odjakživa dbalo na prospěch hříšníka a radost z jeho nápravy, nikoliv na to, co spáchal.