Tam, kde se psala historie: Dlouho očekávané setkání Spojenců na Labi

Podporučík William Robertson od 69. pěší divize vzpomínal na atmosféru ve své jednotce v dubnu 1945. Američtí vojáci se blížili k Labi, kde mělo dojít k setkání s Rudou armádou, a právě očekávaný kontakt se Sověty patřil k nejomílanějším tématům hovoru v řadách mužstva. „Všichni jsme byli naplněni zvědavostí a očekáváním. Co asi Rusové dělají? Jací jsou? Věděli jsme, že svádějí tvrdé boje až od Stalingradu a Moskvy. Že jsou to tvrdí válečníci. Ale jací jsou doopravdy? Jak se chovají? Jsou přátelští, nebo ne? Všichni jsme věděli, že jsou někde před námi, někde nedaleko…“ Právě Bill Robertson se měl zanedlouho přesvědčit na vlastní kůži.

Odvážní průzkumníci

První vojáci Rudé armády, konkrétně příslušníci 58. gardové divize 1. ukrajinského frontu maršála Ivana Koněva, dorazili k Labi dne 22. dubna. Průzkumné oddíly se na člunech přeplavily přes řeku a obsadily městečko Strehla, kde také došlo k prvnímu setkání se západními Spojenci vůbec. Hlavní sovětské síly však vyčkávaly příchodu Američanů na východním břehu řeky.

Nepřátelé se sice houfně snažili uprchnout na západ, stále ale docházelo k tvrdým přestřelkám a bojům, což byl i případ města Torgau. Sověti jej po svém příchodu k řece ostřelovali z děl a zapálili přitom několik budov. V druhé půli dubna jednotky 69. divize 1. americké armády dobyly Lipsko a dorazily k řece Muldě. Předsunuté oddíly pak pronikly dále na východ, obsadily Wurzen a osvobodily nedaleký zajatecký tábor.

Na pomoc zajatcům

Ve městě zřídili Američané rozsáhlé zázemí pro pomoc civilistům a do Wurzenu tak okamžitě zamířily davy německých uprchlíků z východu stejně jako nejrůznější bývalí vězni či totálně nasazení civilisté. „Yankeeové“ také okamžitě vyslali patroly po okolních cestách, které měly eliminovat zbytky nepřátelského odporu, a hlavně nasměřovat do města všechny potřebné.

V čele jedné takové čtyřčlenné hlídky stál i již citovaný podporučík William Robertson. Ten 25. dubna vyrazil se třemi dalšími muži po silnici směrem na severovýchod, přijal kapitulaci asi 300 německých vojáků a několik skupin uprchlíků poslal do Wurzenu. Po několika kilometrech narazil také na oddíl britských válečných zajatců, kteří utekli z tábora a mířili ke spojeneckým liniím. Od těch se dozvěděl, že v nedalekém Torgau na řece Labi se nachází zajatecký tábor, v němž je i několik zraněných Američanů. Robertson a jeho muži se tedy vydali tímto směrem.

Setkání se spojencem

Když se Američané přiblížili k městu, okamžitě si všimli známek probíhajícího boje. Osídlení zelo prázdnotou, několik domů hořelo a z dáli se ozývala střelba. Robertsonovi muži neměli u sebe světlice ani žádné poznávací znaky kromě vlastních uniforem a obávali se nechtěného střetu se Sověty. Nakonec jedné z prchajících rodin zabavili bílé prostěradlo, které záhy pomalovali barvami z nedaleké drogerie tak, aby připomínalo americkou vlajku. Následně se rozhodli zkusit navázat kontakt s Rudou armádou a zamířili k hradu stojícímu na západním břehu Labe.

Podporučík Robertson vylezl do vrchního patra věže, vyvěsil improvizovanou vlajku s hvězdami a pruhy a začal vykřikovat slova „amerikanski“ a „taváriš“. Na druhé straně řeky se vzápětí objevila skupina sovětských vojáků. Ti se obezřetně přiblížili k mostu přes Labe a pokusili se navázat verbální kontakt. Poté vystřelili dvě zelené světlice. Američané žádné světlice neměli, proto nemohli adekvátně odpovědět, a zmatení Sověti po chvíli zahájili proti jejich pozicím palbu, několikrát vystřelili dokonce z protitankového děla. Zároveň Robertsonovi muži se dostali do hledáčku německých odstřelovačů a americká hlídka se tím ocitla ve svízelné situaci.

Po krátké vzájemné přestřelce vinou nedorozumění se sovětské a americké hlídky z obou stran Labe vydaly na pobořený most. Uprostřed, v místě, kde propadlá vozovka tvořila symbolicky písmeno V, si kolem čtvrté odpolední poprvé podali ruce podporučík Robertson a seržant Nikolaj Andrejev. Již záhy se ruina mostu zaplnila dalšími muži z východního břehu řeky.

Oslavy vítězství

Můžeme-li věřit vzpomínkám účastníků, pak se první momenty společného setkání nesly v duchu nezkalené radosti. „My jsme křičeli anglicky, oni rusky. Nerozuměli jsme si ani slovo, ale cítili jsme to samé. Všichni jsme vojáci, bratři ve zbrani (…) Pak se objevil šnaps a víno. Připíjeli jsme jedni druhým. Připíjeli jsme na konec války. Připíjeli jsme na Spojené státy i na Sovětský svaz. Připíjeli jsme na naše velitele i politiky,“ vzpomínal Robertson.

Poručík William Robertson a poručík Alexander Silvaško si podávají ruce, 25. dubna 1945. (foto: Profimedia)

Skupina několika rudoarmějců poté vyrazila s Američany do Wurzenu, kde oslavy pokračovaly. Příjezd Sovětů však významně znervózněl civilní uprchlíky i německé zajatce, z nichž jednomu – údajně válečnému zločinci – se podařilo vytrhnout strážnému zbraň a zastřelit se. Celá skupina složená z Robertsona, jeho mužů a několika sovětských vojáků pak pokračovala na divizní velitelství v Naunhofu. Tam již čekal dav novinářů, kteří pořídili řadu propagandistických obrázků včetně slavné fotky podporučíka Robertsona objímajícího velitele sovětského průzkumného oddílu poručíka Alexandra Silvaška před vlajkami obou států.

Závazek do budoucna

Další den se skupina vrátila do Torgau, tentokrát se štábem novinářů, kteří pořídili další ikonické fotografie ze setkání Američanů a Sovětů na Labi. Ačkoliv kontakt vojáků obou velmocí na troskách německé říše přišel již v době faktické porážky nepřítele, pro propagandisty obou zemí se jednalo o důležitý moment. Svět zaplavily snímky objímajících se bojovníků pózujících v ulicích Torgau či před portréty Stalina a Roosevelta. Nejrůznějšími gesty se nešetřilo – vojáci obou stran například slavnostně přísahali, že budou za každou cenu usilovat o udržení světového míru. 

Američtí a sovětští vojáci pochodují ruku v ruce ulicemi Torgau, 26. dubna 1945. (foto: Profimedia)

Zpráva o setkání Američanů se Sověty také vyvolala především ve Spojených státech vlnu nadšení a v řadě měst probíhaly spontánní oslavy. Účastníci události se nakrátko stali mediálními hvězdami a sám novopečený prezident země Harry Truman mimo jiné projevil zájem o onu narychlo namalovanou americkou vlajku. Také sovětské noviny o události informovaly a přinesly fotky ze zbořeného mostu přes Labe i z následných oslav. Původní nadšení nakonec příliš dlouho netrvalo a krátký záchvěv přátelství převrstvilo napětí studené války. Ze setkání na Labi se tak stala pouze krátká epizoda závěrečného dějství největšího světového konfliktu.