Taktiky ptačích mláďat: Někdo žebrá, jiný se chlubí

Za dva týdny, které uplynou od vyklubání mláďat běžného druhu pěvců z vajec, nanosí každý rodič do hnízda kolem dvou tisíc kusů hmyzu. Z bezbranných písklat se díky tomu stanou mladí opeřenci, kteří dvacetkrát zvětší své tělesné rozměry. Na každý přílet rodiče mláďata reagují intenzivním „žebráním“ – natahují krčky, doširoka rozevírají zobáčky a loudí o sousto. 

Kdo dostane, kdo ne?

Čtvrt století vnímali biologové „žebrání“ mláďat jako „čestný signál“, kterým vyjadřují naléhavost svých potřeb. A stejně tak vědci předpokládali, že se ptačí rodiče na poctivost svých potomků spoléhají a nakrmí vždy toho nejpotřebnějšího, nejhladovějšího a nejslabšího. Když se však přírodovědci pozorněji zadívali do ptačích hnízd, zjistili, že se realita od teoretických předpokladů často zásadně liší. 

Mnozí ptačí rodiče ignorují právě nejslabší a nejpotřebnější mládě. Při krmení naopak dávají přednost ptáčatům, která jsou na tom nejlépe. Je tedy celkem pravděpodobné, že tito ptačí rodiče nevnímají „žebrání“ mláďat jako signál SOS těch nejslabších, ale naopak jako reklamu na přednosti, jimiž příroda obdařila jejich nejzdatnější potomky. Znamená to, že zatímco některá mláďata na hnízdě skutečně žebrají, jiná se naopak vychloubají. Proč různí ptáci volí různé strategie? Čím se při jejich výběru řídí? 

Žebrání na „půl plynu“

Teorie o tom, že „žebrání“ představuje „poctivou zprávu“ o míře naléhavosti, s jakou mládě potřebuje další porci potravy, se nechaly inspirovat teorií pohlavního výběru. Podle ní avizují živočichové potenciálním partnerům své kvality nápadným utvářením těla nebo náročným chováním. Notoricky známým příkladem takového nápadného pohlavního znaku jsou prodloužená pera páva korunkatého zbarvená nádhernými duhovými oky. Taková ozdoba je nápadná a navíc představuje pro samce významnou zátěž. Ti tak dávají své budoucí vyvolené najevo: „Podívej, jak jsem zdatný! Tohle všechno si můžu dovolit a pořád mi ještě zbývá dost sil na to, abych odolal všem nástrahám a přežil.“ 

Podobně náročným signálem demonstrujícím zdatnost je zpěv jinak nenápadného samečka rákosníka velkého. Pták na sebe upozorňuje a zpívání ho stojí nemalé úsilí. Intenzivně zpívající rákosník vydává až dvakrát tolik energie než pták, který tiše sedí na stéble rákosu. 

Tyto signály se dají jen obtížně „falšovat“. Sameček nemůže předstírat vyšší zdatnost, protože by ho to stálo příliš mnoho sil a on jich nemá nazbyt. Podobně by neměla ptačí mláďata předstírat, že mají větší hlad, než jaký opravdu pociťují, protože by tím zbytečně plýtvala energií. Na druhé straně však je v možnostech nejsilnějších mláďat investovat do žebrání více energie, než kolik jí mohou postrádat slabá ptáčata. Vědci proto předpokládají, že nejsilnější mláďata nežebrají „na plný plyn“ a dobrovolně ubírají na intenzitě, aby se dostalo i na jejich slabší sourozence. Může je k tomu ponoukat fakt, že se sourozenci sdílejí polovinu genů. Pokud se tedy vzdají části potravy, kterou by mohli díky vyšší zdatnosti vyžebrat navíc, dělají to nejen pro sourozence, ale také tak trochu pro sebe – tedy pro tu část genů, kterou mají se slabšími sourozenci společnou. 

Různé rodičovské strategie

Na první pohled to může vypadat, že spravedlivé dělení potravy mezi všechna mláďata na hnízdě je to nejlepší řešení. V přírodě jsme ale často svědky toho, že ptačí rodiče mají své oblíbence, kterým dopřávají na úkor méně oblíbených potomků. Ptáci k tomu někdy sami vytvářejí podmínky. Zdaleka ne u všech druhů ptáků se mláďata líhnou najednou a jsou věkově vyrovnaná. U některých druhů, např. u čápů nebo volavek, se mláďata líhnou z vajíček postupně a starší sourozenci mají nad těmi mladšími jednoznačně navrch.

Tým biologů pod vedením Stuarta Westa z University of Oxford se snažil najít v roztodivných strategiích ptačích rodičů nějakou logiku. Pro studii publikovanou ve vědeckém časopise Nature Communications posbírali data o péči o mláďata u více než 140 druhů ptáků. Potvrdili si, že například americká vlaštovka stromová (Tachycineta bicolor) patří k ptákům, kde se rodiče skutečně řídí tím, jak moc jednotlivá mláďata na hnízdě žebrají. Vlaštovky krmí přednostně toho největšího křiklouna, protože se spoléhají na to, že také nejhladovější.

Jiní ptáci, např. tereji modří (Sula nebouxii), mají občas tendenci nejintenzivněji žebrající mláďata ignorovat. Dudek chocholatý (Upupa epops) na žebrání potomků nedá a krmí přednostně největší mláďata. A rodiče australských pěvců amad Gouldové (Tachycineta bicolor) krmí své potomky podle toho, jak dobře mají mláďata vybarvené zvláštní ornamenty kolem zobáku. 

Tvrdost vůči slabým 

O tom, zda se rodiče budou řídit intenzitou žebrání mláďat, nebo pro ně nebude prvořadým vodítkem, rozhoduje prostředí, v němž ptáci žijí. Pokud skýtá dobře předvídatelné množství potravy, mohou ptáci „nastavit“ velikost snůšky vajec na odpovídající úroveň. Mívají mláďat „tak akorát“ a snaží se, aby všechna přežila. Za těchto podmínek dostává potravu vždy ten nejhladovější, nejpotřebnější. Rodiče se ze všech sil snaží, aby se žádné mládě nedostalo do kritické situace, která by ho těžce postihla nebo dokonce zabila. 

Pokud ale ptáci žijí v prostředí, kde je někdy potravy dostatek a jindy je jí zoufale málo, nevědí na začátku snůšky, do čeho jdou. Obvykle se početnou snůškou vajec připraví na nejlepší možnou variantu. Když pak zavládne bída, je zřejmé, že některá mláďata nepřežijí. Rodiče se proto soustředí přednostně na krmení těch nejsilnějších, která mají nejlepší vyhlídky na přežití. Slabé jedince prostě obětují. 

TIP: Ptačí kouzla s vejci: Neobyčejná tajemství obyčejných vajec

Pozoruhodnou strategii péče o mláďata si vyvinuly lysky americké (Fulica americana), které kombinují oba přístupy. Zpočátku preferují mezi svými mláďaty ta nejsilnější a na žebrání nedají. Když pak slabá mláďata uhynou a počet potomků se tak zredukuje na únosnou míru, přepnou rodiče do druhého režimu. Snaží se, aby všechna zbývající mláďata přežila a krmí přednostně ta, která to momentálně potřebují nejvíc a nejsilněji žadoní o potravu.