Svatovítská neděle v Sarajevu: Atentát na Františka Ferdinanda d’Este (4)

Většina autorů píšících o atentátu hovoří o tom, že Princip spatřil zastavující vůz s arcivévodou přes výklad Schillerova obchodu, v němž se v tom okamžiku právě nacházel. Chvíle před atentátem však ve skutečnosti strávil ve vinárně Branka Semize na rohu ulice Františka Josefa a ulice Kundurdžiluk (Obuvnické). Minci, kterou Princip zaplatil, uchovával majitel podniku jako cennou relikvii.

Jasné Potiorkovo opomenutí informovat šoféry kolony o změně trasy nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno. Prostým pohledem na mapu Sarajeva lze ovšem zjistit, že jak k nemocnici, tak i k muzeu se dalo snadno a bez velké zajížďky dojet – byť za cenu jízdy nižší rychlostí – oběma cestami. Dodejme, že sám Potiorek se k záležitosti ve své výpovědi nijak nevyjádřil a rovněž se ani příliš nesnažil zabránit útokům proti srbskému obyvatelstvu Sarajeva a rabování, které bezprostředně po atentátu následovaly. 

Žofinko, neumírej!

Vraťme se ale zpět na místo činu. Po atentátu vypukl v davu chaos, takže Principovi se už nepodařilo spáchat vlastní pistolí sebevraždu. Další příležitost se mu naskytla poté, co spadl na zem granát, který měl ukrytý za opaskem a sevření lidí okolo proto na okamžik povolilo. Spolknutý jed však opět neúčinkoval. Několik mužů z arcivévodova doprovodu se na vraha ihned vrhlo a Princip schytal několik ran šavlí. Kdo ví, co by se mu stalo, kdyby přítomní policisté a detektivové potlučeného útočníka nezatkli.

Na vůz mezitím naskočili Rumerskirch a Lojka se zapnutým klaksonem konečně vyrazil přes Latinský most do sídla vlády – Konaku. Následnický pár zemřel v průběhu rychlého převozu téměř před Harrachovýma očima. Ten ani po atentátu neopustil své místo na levém stupátku. Nikdo nemohl tušit, že smrtící výstřely přijdou zprava, takže Harrach nemohl útoku jakkoliv zabránit. Poskytl však arcivévodovi alespoň první pomoc a zároveň mu prokázal i svoji poslední službu, když setřel kapesníkem krev z jeho rtů – první kapky krve Velké války. Harrach rovněž zaznamenal jeho poslední slova: „Žofinko, Žofinko, neumírej mi, zůstaň mi pro moje děti.“ Bylo asi 10.50. 

Poslední cesta

Těla následnického páru byla vynesena do prvního patra budovy Konaku, ale přivolaní lékaři již nemohli nic dělat, a tak představený jezuitského kláštera v Bosně Anton Puntigam udělil Výsostem poslední pomazání. Žofii přitom ponechali kytici, kterou dostala darem od sarajevské dívky před radnicí. Následnickému páru byly rovněž sejmuty posmrtné masky. Slavnostní oběd připravený v Konaku už neměl kdo sníst, a tak jej po částech a ve zmatku postupně zkonzumovali všichni přítomní až okolo 14. hodiny.

Druhého dne v 16.30 uzavřel nejvyšší hofmistr major Karl Rumerskirch za přítomnosti komořího Andrease Morseye rakve s těly zavražděného následnického páru. Po jejich vysvěcení v 17.30 se pohřební průvod vydal z Konaku na dnes už neexistující nádraží Sarajevo-Bistrik a ve večerních hodinách byly rakve naloženy do zaplombovaného železničního vozu.

Zůstává smutnou ironií osudu, že na dochovaných fotografi ích již nechybějí ani řady nastoupených a kolony pochodujících vojáků. Ostatky putovaly vlakem do Metkoviće, kde je přijala válečná jachta Dalmat, a poté z ústí Neretvy bitevní lodí Viribus Unitis dále do Terstu. Zde byly se všemi slavnostními poctami za přítomnosti terstského biskupa a nastoupené čestné jednotky vystaveny 30. června 1914 na katafalku na náměstí před palácem Lloyd. 

Smůla až do konce

Konečně 2. července přibližně v 10.00 dorazil zvláštní vlak z Terstu s truchlivým nákladem do Vídně, kde si rakve převzal nejvyšší hofmistr Alfréd Montenuovo, a neodkladně zahájil přípravy k pohřbu, jenž začal hned druhý den vystavením těl ve dvorní kapli v Hofburgu. Následoval převoz z vídeňského Západního nádraží do městečka Pöchlarn, kde musely být rakve z důvodu deštivého počasí vykropeny místním farářem v nádražní čekárně, a plavba v bouři přes Dunaj, která málem skončila kvůli bleskem polekaným koním pádem pohřebního vozu do řeky.

TIP: Budu to dělat jinak: Jaké úkoly čekaly v prvních dnech na císaře Karla I.?

Obě těla byla po vykonání příslušných ceremonií, ovšem bez přítomnosti císaře Františka Josefa I., uložena 4. července 1914 do krypty zámku Artstetten, v němž dnes sídlí muzeum Františka Ferdinanda. Události z onoho červnového dne otřásly celým mocnářstvím i starým kontinentem. Následný kolotoč ultimát, diplomatických nót, vyhlašování mobilizací i válek nakonec zavlekl do války téměř celý svět. Hrabě Harrach si 31. července 1914, snad v předtuše, jaké hrozné události všechny čekají, zapsal do svého deníku: „Válečné mocnosti celého světa, Rusko – Německo a Rakousko – Srbsko, Francie, Holandsko, Belgie a Švýcarsko mobilizují. Historické dny, kdo z nás je přežije. Já? Lojka?“