Studená válka se Sovětským svazem: Jak vypadala protivzdušná obrana SSSR (3)

Protivzdušnou obranu SSSR kromě stíhaček a sítě radiolokátorů tvořily i protiletadlové rakety. Od konce 50. let začaly útvary přebírat raketové systémy S-75. Šlo o protiletadlový komplex, jehož srdce tvořila radiotechnická kabina střeleckého naváděcího radiolokátoru, kolem něhož se zpravidla v kruhu o poloměru přibližně 60 m nacházelo šest odpalovacích zařízení se šesti protiletadlovými řízenými střelami. 

Rakety nad Vietnamem

K prvnímu úspěšnému použití došlo 7. října 1959, kdy jím byl nedaleko Pekingu sestřelen tchajwanský průzkumný Martin RB-57D Canberra. Mnohem větší publicity se ale dostalo sestřelení špionážního U-2 pilotovaného Francisem Powersem 1. května 1960 nad Sovětským svazem. Vietnamská lidová armáda dostala S-75 v dubnu 1965. Jejich instalaci a školení vietnamského personálu obstarávali Sověti.

Poprvé byly tyto rakety odpáleny na čtyřčlennou formaci amerických stíhaček 24. července 1965 a jeden z letounů šel k zemi. Základ výzbroje severovietnamské PVO tvořily až do konce konfliktu a sestřelily velké množství nepřátelských letadel včetně strategických bombardérů Boeing B-52. Američané je označovali jako Surface-to-Air Missile, zkráceně SAM. S-75 se dostal do výzbroje více než 40 zemí světa a stal se jedním z nejrozšířenějších systémů protivzdušné obrany vůbec.

Nejtěžší stíhačka na světě 

Už od léta 1965 začaly stíhací útvary PVO dostávat Tupolevy Tu-128, tento typ se zapsal do dějin jako nejtěžší stíhací letoun na světě. Šlo o dálkové záchytné stíhačky určené k boji s americkými bombardéry, které by přilétaly nad SSSR přes severní pól. Další technologický skok přinesl MiG-25P, přijatý do výzbroje v dubnu 1972. Létal rychlostí mach 3, dostoupal do výšky 20 000 m a dokázal tak ohrozit i americké průzkumné Lockheedy SR-71 Blackbird. Ten se několikrát podařilo zaměřit raketami, k odpalu však nikdy nedošlo, protože americké blackbirdy hranici nepřelétly.

Dne 6. září 1976 poručík Viktor Bělenko na MiGu-25P dezertoval ze základny nedaleko Vladivostoku do Japonska a umožnil tak západním expertům důkladně prostudovat tento stroj. Sovětská protivzdušná obrana v té době zaznamenávala jen ojedinělá vítězství. Dne 28. listopadu 1973 vlétl nad Ázerbájdžán íránský RF-4 Phantom II. Proti němu odstartoval pilot MiGu-21SM kapitán Gennadij Jelisejev. Odpálil na cíl dvě rakety R-3, jedna ale minula a druhá se neoddělila od závěsu. Jelisejev se zachoval jako jeho předchůdci z dob Velké vlastenecké války a nepřítele taranoval. Sám při tom zahynul, zatímco posádka phantomu se stihla katapultovat.

Dne 18. července 1981 si zase přes sovětské území zkracoval cestu transportní Canadair CL-44 letící z Izraele do Íránu. Vzlétl proti němu Su-15 od 166. gardového stíhacího pluku, jehož řídicí páku svíral kapitán Valentin Kuljapin. Poměrně dlouho narušitele pronásledoval a rozkaz k palbě dostal až nedaleko hranic. Protože krátká vzdálenost od cíle už neumožňovala odpálit rakety, rozhodl se také pro taran. Dotáhl se za CL-44 a pak přídí narazil do jeho ocasních ploch. Narušitel se zřítil, ale katapultovat se musel i kapitán Kuljapin.

Hon na íránské vrtulníky 

Už od jara 1976 začaly k jednotkám PVO přicházet první přepadové MiG-23M s měnitelnou geometrií křídel. Po nich následovaly vylepšené verze ML a pak i P. První vítězství u sovětské PVO si „třiadvacítka” připsala 21. července 1978. Toho dne ráno přelétly hranice Sovětského svazu čtyři íránské vrtulníky CH-47 Chinook a k jejich zachycení odstartoval pilot MiGu-23M kapitán V. I. Škinder.

TIP: Žhavé výstřely studené války: Sestřely narušitelů nad Československem

Ten jeden chinook sestřelil dvojicí raket R-60 a druhý salvou z kanonu. V průběhu 80. let jednotky PVO posílily nové MiG-29 a pak ještě výkonnější Suchoje Su-27. Na konci 80. let došlo k výrazným politickým změnám a zmírnění napětí při střežení hranic. Studená válka ve vzduchu však skončila až rozpadem Sovětského svazu.