Střet u Bouvines: Roku 1214 se ve Francii odehrála jedna z osudových bitev středověku

Bylo parné nedělní odpoledne. Napětí bylo doslova hmatatelné. Vlámští rytíři, kteří tvořili předvoj spojenecké armády, se nemohli dočkat okamžiku, kdy se konečně utkají s voji francouzského krále. Pokud by rozvaha přemohla dychtivost, mohla bitva u Bouvines dopadnout úplně jinak. Anebo nemusela. Faktem je, že zatímco již zuřila, přicházely na bojiště stále ještě oddíly spojenců. Kdo byli spojenci a o co se u Bouvines hrálo? Nešlo o nic menšího než o celistvost a trůn Francie a budoucnost Anglie na kontinentu. 

V sázce bylo mnoho pro obě strany. Francouzský král Filip II. August usiloval o vytlačení Angličanů ze země a vytvoření silného, konsolidovaného a prosperujícího státu, čemuž se Angličané a jejich spojenci pochopitelně bránili. Anglický král Jan I., později zvaný Bezzemek, se snažil udržet své anjouovské dědictví na kontinentě, seč mu síly stačily, a nebyl na to sám. Podporu nalezl u svého synovce, římského císaře Oty IV. Brunšvického i mnoha dalších významných velmožů z Francie, Flander či Henegavska. 

Králem za každou cenu

Přiblížil se večer 25. března 1199. Pod hradbami hradu Châlus se procházel anglický král Richard I., aby obhlédl práci na podkopech vzpurné pevnosti, která patřila revoltujícímu vikomtovi Aimarovi V. z Limoges, Richardovu francouzskému leníkovi. Náhle z hradeb přiletěl šíp a krále zasáhl do ramene. O dvanáct dní později Richard zemřel na otravu krve. Jeho náhlá smrt, jakkoliv byla pro Anglii nemilá, vlila život do žil Richardovu bratrovi Janovi. Konečně se také nejmladší syn Jindřicha II. mohl stát králem. Už za Richardova života se sice pokusil uchvátit korunu, ale bezúspěšně. Tehdy se kvůli tomu spojil dokonce s francouzským panovníkem Filipem II. 

Nová příležitost, která přišla s Richardovou smrtí, nebyla ale zdaleka jednoznačná. Adeptů na anglický trůn bylo totiž několik. Již roku 1190 ustanovil Richard dědicem bretaňského vévodu Arthura I., syna svého mladšího bratra Geoffreyho. Když král zemřel, chopil se Jan iniciativy a roku 1200 rychle uzavřel s Filipem II. v Le Goulet mír i za cenu tvrdých podmínek. Filipovi odstoupil velké území v Berry, zavázal se zaplatit obrovskou sumu ve stříbře a jako pán všech Anglií ovládaných území ve Francii (Normandie, Maine, Anjou a Touraine) navíc uznal Filipovu lenní svrchovanost. Francouzský král dostal, co chtěl, a na oplátku uznal Jana za právoplatného krále Anglie na úkor mladého vévody. Když Arthur zjistil pravý stav věci a vytáhl proti Janovi, přiklonil se francouzský panovník tentokrát na jeho stranu. Roku 1202 však Jan Arthura zajal a uvěznil. Následujícího roku se postaral o to, aby Arthur navždy zmizel. 

Odložená invaze

Odstranění mladého bretaňského vévody vedlo v Normandii k povstání proti Janovi, čehož využil Filip II. a proti anglickému králi vytáhl. Na konci roku 1204 byla pod přímou kontrolou francouzského panovníka velká část Normandie a většina anglického území ve Francii, zatímco Jan musel prchnout na ostrovy. Další pokusy o znovuzískání ztracených území skončily fiaskem. Ve snaze získat francouzská území zpět zatěžoval Jan Anglii novými daněmi a ty stávající rozšiřoval. To vedlo k oslabení jeho domácí pozice. Velké částky platil Jan také za spojenectví s nepřáteli Francie na její východní hranici, samozřejmě ve snaze odvést Filipovu pozornost a získat prostor pro další invazi. 

K té mělo dojít roku 1212, kdy anglickému králi konečně svitla naděje. Podařilo se mu uzavřít spojenectví s římským císařem Otou IV. Brunšvickým, flanderským vévodou Ferdinandem a hrabětem Renaudem I. z Boulogne. Invaze ale byla odložena kvůli nespokojenosti anglických baronů s nasazením v Poitou. Roku 1213 francouzský král reagoval na spojenectví vpádem do Flander, což Jana opět přimělo odložit vlastní invazi a čelit aktuálnímu problému. Vyslal anglické loďstvo, aby napadlo francouzskou flotilu v přístavu Damme. Akce byla úspěšná a zabránila francouzskému vpádu do Anglie. Jan doufal, že jeho plán na invazi tím dostal zelenou, avšak nespokojenost baronů podnik opět zhatila. 

Den D 

Anglický král se konečně dočkal na jaře roku 1214. Vzhledem k uzavřeným spojenectvím očekával úspěch a brzké znovupřipojení Normandie, z níž plynuly anglické koruně nemalé příjmy. Janovým plánem bylo rozdělit francouzské síly. Anglické oddíly na jihu měly odlákat francouzské vojsko od Paříže, zatímco hlavní armáda pod velením císaře Oty IV. měla ze severu zaútočit právě na metropoli na Seině. Neobešlo se to samozřejmě bez obtíží. 

Řada anglických baronů se odmítla tažení zúčastnit, a tak Jan musel doplnit stavy námezdními bojovníky. Samotné tažení se nicméně z počátku vyvíjelo dobře. Kontingent vedený králem Janem se vylodil na jihu v La Rochelle a postupoval podél řeky Loiry. Velmi rychle se zmocnil vévodství Anjou a oblehl strategickou pevnost Roche-aux-Moines, kde se snažil přimět slabší francouzské vojsko pod vedením prince Ludvíka k bitvě. 

To se mu však nepovedlo, navíc se k Janovi odmítli připojit jeho někdejší vazalové z Anjou, a tak se rozhodl 3. července 1214 ustoupit do La Rochelle. Vydat se na Paříž s nepřítelem v zádech si netroufal. Situace na severu byla složitější. Z Flander postupoval vévoda Ferdinand, od východu táhl císař Ota IV. Koordinovat pohyb tří nezávislých armád bylo velmi složité a brzy se mělo ukázat, že také životně důležité. Janův ústup do La Rochelle znemožnil včasné spojení se severní armádou. Francouzský král tak mohl převzít iniciativu a vytáhnout na sever, aby se utkal s hlavním vojskem spojenců. Červenec se přehoupl do druhé poloviny, když se k sobě obě vojska nebezpečně přiblížila. 

Měření sil 

Srážka, k níž došlo u Bouvines 27. července 1214, byla již současníky zcela oprávněně považována za výjimečnou a velkolepou. Střetla se tu vojska Anglie, Francie, Flander a mnoha říšských knížectví. Bitvy se zúčastnil také papež alespoň tím, že morálně a finančně podpořil krále Filipa II. Augusta. Vojsko spojenců tvořily oddíly císaře Oty IV., vévody Jindřicha I. Brabantského, hraběte Viléma I. Holandského, vévody Theobalda I. Lotrinského, Jindřicha III. Limburského, flanderského a henegavského hraběte Ferdinanda, mocného francouzského hraběte Renauda z Boulogne a také Williama de Longespée, 3. hraběte ze Salisbury, kterého vyslal král Jan v čele severního anglického kontingentu. Přibližná síla spojenecké armády se odhaduje na 9 000 mužů, z toho zhruba 1 500 rytířů a 7 500 vojáků pěchoty. 

Vojsko Filipa II. se skládalo výhradně z francouzských rytířů a hotovosti, kterou byla schopna vyslat na královu výzvu jednotlivá vévodství, hrabství a města. Velením byli pověřeni Robert II., hrabě z Dreux, a jeho bratr Filip z Dreux, biskup z Beauvais, dále pak vévoda Odo III. Burgundský a hrabě Vilém II. z Ponthieu. Vojenskou podporu poskytl také biskup z Lutychu, odpůrce císaře Oty IV. Síla francouzského vojska čítala cca 1 200 rytířů, zhruba 300 lehkých jezdců a 5 000 až 6 000 pěšáků. Francouzi tedy byli v menší početní nevýhodě. 

Zkušenost vs. odhodlání

Den před bitvou válečná rada francouzského krále rozhodla pochodovat z Tournai dál na sever, vyhledat nepřítele a přimět ho k bitvě v okamžiku, kdy to bude možné. Král Filip si tedy hodlal vybrat dobu i místo střetu, což svědčí o jeho vojenských zkušenostech. V onen osudový den neměli spojenci ani ponětí, že Francouzi jsou vzdáleni pouhých 12 km od jejich ležení v Mortagne. Když zprávu o blízkosti francouzské armády spojenecké velení obdrželo, muži se s nadšením vyhoupli do sedel v pevné víře, že cesta k vítěznému střetu je volná. Odhodláni s Filipem II. změřit síly, dali se až příliš rychle do pronásledování. Horliví byli především vlámští a henegavští jezdci, kteří se k postupujícím Francouzům velmi rychle přibližovali. 

Nyní přišla správná chvíle. Král Filip II. August, „věda, že jej nepřátelé krutě pronásledují jako rozzuření psi, a také maje na mysli, že nemůže ustoupit, aniž by příliš tratil na cti, vložil naděje do rukou Páně a připravil svoji armádu do bojových sledů tak, jak je obvyklé pro ty, kteří se chystají bojovat,“ uvádí jeden z nejstarších popisů bitvy Relatio Marchianensis de Pugna Bovinis. 

Ano, šlo o čest, ale hlavně o to, že král Filip velmi pravděpodobně přiměl hrát nepřítele podle vlastních pravidel. Zastavil se totiž v místě, které mu poskytovalo strategickou výhodu. Již dříve Filip přikázal svému zadnímu voji, aby pronásledovatele zdržoval, a pokud by se příliš přiblížili, rozkázal vyvolávat menší šarvátky. Sám s většinou vojska mezitím překročil most přes řeku Marque u Bouvines, nedaleko města Lille. Právě zde se mu nabízel vhodný terén pro svedení bitvy. 

Schyluje se k boji

Na východním konci bouvinského mostu byla půda jako stvořená pro plné rozvinutí síly francouzského vojska. Rozhlehlá rovina od západu ohraničená řekou a z ostatních stran obklopená bažinami umožňovala útok pouze z jednoho směru – od mostu. A na to se Filip II. dobře připravil. Svou armádu rozdělil do obvyklých tří částí. Střed držel on sám s rytířskou jízdou, před níž byla rozestavěna pěchota. Pravé křídlo tvořila rovněž těžká jízda, podporovaná lehkou jízdou seržantů a pěchotou z Burgundska a Champagne pod velením vévody burgundského. Levé křídlo bylo složeno rovněž z rytířské jízdy a v prvním sledu z pěchoty, což bylo postavení vhodnější při útoku. Této divizi velela hrabata z Dreux a Ponthieu. Takto rozestavení Francouzi vyčkávali příchodu spojenecké německo-anglo-vlámsko-francouzské armády. 

I zde byl dodržen pořádek tří divizí. Střed formace si ponechal císař Oto IV. s německými barony, levému křídlu vlámské a henegavské jízdy velel flanderský vévoda Ferdinand, pravé křídlo měl držet boulogneský hrabě Renaud z Dammartinu a v čele anglických oddílů stál William de Longespée. V řadách spojenců ovšem nebyl takový pořádek jako u jejich soupeře, neboť v době, kdy bitva začala, nebyly na bojišti ani zdaleka všechny spojenecké jednotky, které přicházely postupně v průběhu celé bitvy. 

Bylo to způsobeno především zbrklým pronásledováním postupujících Francouzů, do kterého se pustili Vlámové. Tím se spojenecké vojsko roztáhlo do téměř desetikilometrové kolony. Když Vlámové dorazili k Bouvines a zjistili, že se Francouzi zastavili, jejich odhodlání bít se ještě vzrostlo. Místo toho, aby počkali, až dorazí zbytek vojska, vpochodovali na bojiště, čímž se připravili o výhodu přesily. Než začala bitva, stačila bojovou formaci zaujmout ještě druhá divize císaře Oty IV. 

O osud Francie 

Bitva začala tak, jak se na velké středověké klání sluší, tedy útokem jízdy. Pravé francouzské křídlo a spojenečtí Vlámové se srazili uprostřed bojiště, avšak zkušení francouzští rytíři měli navrch. „První francouzský sled zaútočil na Vlámy silou, která prolomila jejich řady, doslova je rozřízla a pronikla jejich armádou s veškerou energií a vytrvalostí jízdy,“ vypráví neznámý autor díla Relatio Marchianensis de Pugna Bovinis. Vlámové se brzy dali na ústup a vévoda Ferdinand padl do zajetí. 

Skutečná a vyrovnaná řež se ovšem rozpoutala mezi středovými divizemi, kde změřili své síly vůdci armád, král Filip a císař Ota. Síla útoku spojeneckého středu byla natolik intenzivní, že přinutila Francouze couvnout a Filipa vyhodila ze sedla. Linie ale nepovolila a nápor udržela. „Zatímco Francouzi bojovali proti Otovi a Němcům, němečtí pěšáci, kteří se dostali dopředu, pronikli ke králi a pomocí kopí a železných háků jej stáhli na zem. Kdyby nebylo vynikajících předností zvláštního brnění, ve kterém bylo jeho tělo ukryto a které jej uchránilo, byli by ho na místě zabili,“ líčí dramatickou událost bitvy francouzský kronikář Vilém Bretaňský. Útok vedený císařem však postupně ztratil na síle a francouzská pěchota za podpory rytířské jízdy získala převahu a postoupila kupředu. Nyní se v ohrožení ocitl Ota IV., jehož kůň byl zraněn. Zvíře se ale naštěstí splašilo a císaře z boje odvezlo. Otovy korouhve se zmocnili Francouzi. 

V průběhu boje v centru bitevní vřavy došlo také na střet levého francouzského křídla s pravým křídlem spojenců, které se v poli zformovalo jako poslední. Tvořili jej Angličané a vzbouření Francouzi. Zaútočila nejprve jízda, průběžně podporovaná ještě stále přicházející pěchotou. Boj byl vyrovnaný a přítomní rytíři konali pravé divy odvahy. „Hrabě Renaud z Boulogne, který se účastnil potyčky, stále bojoval s takovou silou, že jej nikdo nemohl zdolat ani přemoci. Používal nový způsob boje: vytvořil dvojitou řadu dobře vyzbrojených pěších vojáků, pevně sražených dohromady do kruhu. Dovnitř tohoto kruhu vedl pouze jeden vstup, kterým vcházel dovnitř, kdokoliv chtěl popadnout dech, nebo když byl pod příliš silným tlakem svých nepřátel. Tak to učinil několikrát,“ vypráví dále Vilém Bretaňský. 

Drtivý dopad

Přes statečný boj spojenců bylo o výsledku bitvy rozhodnuto. Levému francouzskému křídlu postupně přišly na pomoc zbývající dvě divize, které již nepřítele zlomily. Takové síle nebylo možné vzdorovat, natož zvítězit. Anglický velitel William de Longespée byl stržen z koně a zajat, jeho muži ztratili naději a prchli. Pouze zmíněný hrabě Renaud bojoval, dokud pod ním nepadl kůň. Pak se do zajetí dostal i on a z vězení už nevyšel. Zajat byl rovněž flanderský vévoda Ferdinand, hrabě Vilém Holandský, dalších 26 šlechticů a 139 rytířů. Ztráty na životech rytířů přesto nebyly velké, zejména díky kvalitě používané zbroje. Vavříny vítězství onoho dne náležely jednoznačně francouzskému králi Filipovi II. Augustovi. Nikdo však netušil, jak fatální bude mít bitva dopad na další vývoj dějin. 

Prohra spojenců u Bouvines v prvé řadě upevnila pozici Francie a dala vzniknout skutečné středověké velmoci. Bitva se pro Francouze stala symbolem odvahy, velikosti a nezdolnosti. Znamenala rovněž konec anglického panství Plantagenetů ve Francii, která se nově rozrostla o kdysi anglickou Normandii, Bretaň, Anjou, Maine a Touraine, zároveň ovšem tento epický střet vytvořil podmínky pro vypuknutí konfliktu mnohem ničivějšího, totiž stoleté války. Tvrdé podmínky příměří, jakož i celkový výsledek bitvy v kombinaci s předchozími událostmi vedly k oslabení pozice anglického krále a vydání Velké listiny svobod, jež ovlivnila další vývoj Anglie. Dobře to nedopadlo ani pro císaře Otu IV. Brunšvického, jenž byl krátce poté sesazen z římského trůnu a nahrazen Fridrichem II. Štaufským.