Obléhaní Calais za Stoleté války: Jak padlo nedobytné město?

Počátky toho všeho hledejme už u normanského vévody a budoucího anglického krále Viléma Dobyvatele. Díky němu totiž anglická koruna získala lénem značnou část francouzského území. Což se francouzskému králi velice nelíbilo. Boje se vedly se střídavým úspěchem a vyvrcholily právě stoletou válkou mezi lety 1337 až 1453. Počítat to nemusíte, navzdory názvu, který se pro ni vžil, trvala s občasnými příměřími celých 116 let. Anglie chtěla udržet své francouzské léno a také ovládnout důležité obchodní centrum ve Flandrech, na které si dělali nárok i Francouzi. Anglickému králi Eduardovi III. došla trpělivost a prohlásil se coby poslední mužský potomek Filipa IV. Sličného, dědečka své matky, za dědice francouzského trůnu.

Přenesme se tedy do roku 1340, do prvních let války. Eduard III. porazil roku 1340 v námořní bitvě u Sluys francouzské námořnictvo a získal vytouženou kontrolu nad kanálem La Manche. Pokračoval útoky v Normandii a poslední zastávkou v jeho dobyvačné výpravě se stala bitva u Kresčaku v roce 1346. Tehdy už ale anglická armáda, sice povzbuzena vítězstvím, „mlela z posledního“ a potřebovala nejen dodávky jídla, vody a zbraní, ale také posily a odpočinek. Podpory se Eduardově armádě mělo dostat právě z Flander, a proto se stáhl na sever. Anglické lodě už ale vypluly směrem k břehům Británie a Normandii nechaly za sebou.

Eduard se ocitl v nezáviděníhodné pozici. Potřeboval obstojný přístav, kde by lodě nabraly zásoby. Ale kde ho vzít? Oko dobyvatele padlo na francouzské město Calais. Přístav by Edwardovým účelům dokonale posloužil. Kdyby ovšem nepatřil Francouzům. Tento drobný historický nedostatek hodlal Edvard napravit a z francouzského města udělat anglické.

Nedobytné město

Pobřežní město Calais se pyšní strategickou pozicí, která ale byla pro obyvatele města spíše prokletím než požehnáním. Opevněné město s dvojitým vodním příkopem, pevnými městskými hradbami, citadelou na severovýchodě a vlastní pevností šlo dobýt jen velice těžko. Bylo ho totiž možné bránit i zásobovat přímo z moře. V rukou dobyvatele by tak mělo strategickou pozici.

Eduard a jeho muži zaútočili na město v září roku 1346. Jenže vysoké městské zdi poskytovaly jeho obyvatelům dobrou ochranu. Angličané je nemohli strhnout nebo přelézt, a to i přesto, že obdrželi dodávku obléhacích strojů a vysoké žebříky. Francouzský král Filip VI. sice nedokázal prorazit anglické linie a narušit zásobování z Flander, ale ani Eduard nemohl Calais zcela odříznout od zdrojů zásobování. Námořníci, loajální městu a Francii, zásobovali obléhané alespoň ze začátku, a tak za první dva měsíce nedosáhla anglická armáda téměř žádných výsledků. Síly byly vyrovnané. Vše se změnilo až v únoru roku 1347. Eduard odvolal svou armádu z útoku a zvažoval další postup. 

Složitá situace si žádala drastické řešení. Eduard už neusiloval o rozboření hradeb. Hodlal obyvatele vyhladovět a město následně poklidně převzít. Král Filip se sice nevzdával a dotíral na Angličany na souši, ti však měli příliš výhodnou pozici, neboť je obklopovaly mokřiny. Francouzi nebyli schopní se dostat k městu blíž a jeho obyvatele osvobodit. Calais ponechali svému osudu. A ten vskutku nebyl veselý. 

Už jen jeden poslední konvoj se zásobami se bezpečně dostal za brány a pak zůstal přístav i jeho obyvatelé izolováni na dlouhé měsíce. V červnu už bylo Calais se zásobami téměř u konce a další konvoj o dva měsíce později Angličané zastavili. Situace ve městě musela být zoufalá. A tak se jeho obyvatelé uchýlili ke krajnímu řešení: obětovali ty nejslabší. Na pět set dětí a starců vyhnali z města, aby přežili alespoň muži a ženy, kteří si dosud zachovali síly a zdraví.

Občané z Calais

Jak to bylo s vyhnanci? Tady se verze příběhu rozcházejí. Jedna z nich tvrdí, že Angličané nedovolili vyhladovělým vyhnancům odejít a ti tak zemřeli hladem a žízní přímo před městskými branami. Tomu ale odporují zápisky vlámského kronikáře, kterého dojala Eduardova dobrosrdečnost. Anglický král prý nejenže poskytl každému jídlo a pití a zajistil jim volný průchod, ale navíc dal každému z nich peníz. Jak se to událo ve skutečnosti, se už asi nedozvíme. Každopádně 1. srpna město vyslalo k obléhatelům jasný signál: „Vzdáváme se!“ Městské brány se otevřely.

TIP: Turci před branami: Obléhání Vídně roku 1683

Po dobytí Calais se Angličané a Francouzi snažili najít smírná řešení. Podepisovali smlouvy a občas je skutečně i dodržovali. Stoletá válka skončila až v roce 1453, ale pro měšťany z Calais až za další století. Přístav se dostal zpět do francouzského držení až v roce 1558, kdy byli všichni Angličané z města vyhnáni a už se tam nikdy nevrátili.