Středověké omyly o zvířatech: Pětice nepochopených živočichů
Ve středověku byly mnoha zvířatům přisuzovány magické atributy nebo zvláštní schopnosti, které se ani neblížily skutečnosti. U kterých pěti živých tvorů byly představy středověkého člověka zřejmě nejdál od pravdy?
Včely z mršin zrozené
Pověrám se nevyhnuly včely medonosné (Apis mellifera), považované za vzor pilnosti. Mnozí středověcí lidé se domnívali, že včely vznikají velmi nevábným způsobem – rodí se v mršinách dobytka a jiných zvířat. V té době se ještě věřilo na spontánní tvoření, například na vznik much ze zkaženého masa. Obdobně z jakýchsi drobných mušek, rodících se uvnitř mršin, pak měly vznikat dospělé včely. Středověký člověk odchovaný v patriarchální společnosti věřil, že si včely vybírají nejnoblesnějšího zástupce rodu a korunují jej za svého krále. Klíčovou roli královny poznali lidé mnohem později.
Věřilo se prý také, že včely mají své souboje cti a řídí se přísnými zákony roje. Pokud se například některá z včel provinila proti pravidlům, spáchala sebevraždu vlastním žihadlem. A konečně – včely byly někdy považovány za nejmenší zástupce ptáků! (foto: Shutterstock)
Co přináší špína
Podobně jako v případě včel představoval pro středověkého člověka hádanku původ nepříjemného společníka – myši domácí (Mus musculus). Tento přizpůsobivý hlodavec dokázal spořádat velkou část zásob kterékoli domácnosti a jak dnes víme, snadno mohl přenášet také nebezpečné nemoci. O stavu přírodovědných znalostí té doby svědčí představa mnoha lidí, kteří se vážně domnívali, že myši jednoduše vznikají z chuchvalců prachu a špíny. Odtud prý dokonce pochází i latinské jméno myši mus – odvozením od humus (špína).
Ne všichni starověcí nebo středověcí autoři si mysleli, že se myši rodí ze špíny. Kupříkladu římský učenec Plinius Starší měl pro zrod hlodavců jiné vysvětlení – mohou se prý množit vzájemným olizováním nebo ochutnáním soli. Stejný autor také tvrdí, že egyptské a alpské myši dokážou chodit po dvou. (foto: Shutterstock)
Líní ptáci s hmyzími slinami
Nesmyslné teorie se nevyhnuly ani zástupcům ptačí říše. Například Isidor Sevillský píše v 7. století o kukačkách (Cuculus canorus), že jsou nesmírně líné. Dokonce natolik, že vůbec samy nelétají a nechají se přenášet luňáky, jimž sedí při letu na zádech! Je pozoruhodné, že lidé k tamto zcestnému závěru vůbec mohli dojít. Kukačky jsou zároveň zdrojem velkého množství cikád a lučních koníků – ti totiž vznikají z jejich slin. Blíže pravdě už byli pozorovatelé, kteří tvrdili, že kukačky jsou špatnými rodiči a své rodičovské povinnosti rádi přenechávají jiným ptákům.
Hodné zaznamenání je také tvrzení o nebohých bobrech (rod Castor), kteří byli ve středověku loveni kvůli svým varlatům, používaným v lidovém léčitelství. Bobří samci si prý při honu varlata ukusovali a lovcům pak nastavovali zvednutou nohu, aby pronásledovatelé viděli marnost svého počínání. (foto: Shutterstock)
Horká kozlí krev
Překvapivé pověry se nevyhnuly ani koze domácí (Capra aegagrus hircus). Toto zvíře bylo lidmi chováno po tisíciletí a jeho popisy bývají poměrně přesné. Přesto některé mýty stále přetrvávaly. Tak například se tvrdilo, že kozel má kvůli své vilné povaze natolik horkou krev, že je s ní dokonce možné rozpouštět diamanty! Přitom bylo dobře známo, že tato nejtvrdší přírodní substance odolává běžnému ohni. Nevíme, zda někdo domnělé účinky kozlí krve testoval na skutečných diamantech.
Příbuzný koz, kozorožec horský (Capra ibex) se rovněž stal předmětem nepotvrzených legend. Středověký člověk obdivoval jeho schopnost pohybovat se po vratkém terénu a věřil, že kozorožec má pojistku proti pádu z výšky – dokáže prý absorbovat náraz svými rohy a nezraněn odejde. (foto: Shutterstock)
Na svět uchem
Snad nejpodivuhodnější příběh vyprávěli středověcí lidé o lasičce (rod Mustela). Tato malá kunovitá šelma byla považována za škodnou, zároveň ji ale lidé obdivovali pro domnělé zázračné schopnosti. V první řadě prý u lasiček docházelo k oplodnění skrze ústa a mláďata se rodila ušima matky (někdy se však role obou tělních otvorů zaměňuje). Pohlaví mláděte pak záviselo na tom, kterým uchem vylezlo ven: pokud pravým, šlo o samečka; mláďata zrozená levým uchem se stávala samičkami.
Možná ještě zajímavější legenda o lasičkách vypráví, že jsou excelentními znalci lékařství. Alespoň tedy natolik, aby dokázaly oživit svá mláďata, která byla smrtelně zraněna při průchodu ušním kanálem v průběhu porodu. Na některých středověkých malbách je dokonce tento výjev zachycen. (foto: Shutterstock)
