Šťastný let! Ruské tradice, pověry a rituály v pilotované kosmonautice

Na pověry a tradice je zřejmě nejbohatší ruský kosmický program. Koneckonců první člověk na oběžné dráze byl Rus… Představme si nyní, že se na Bajkonuru schyluje ke startu dalšího Sojuzu. A my máme to štěstí, že patříme do posádky. Tvrdý výcvik je za námi, do mise zbývá už jen pár dnů. Začíná poslední fáze příprav, doslova protkaná zvyky a tradicemi, jejichž dodržování se bere velmi vážně.

Pocta padlým

Den před odletem na kosmodrom se naše posádka vydává na Rudé náměstí, konkrétně za mauzoleum. Tam jsou v Kremelské zdi uloženy ostatky architekta praktické kosmonautiky Sergeje Koroljova a také Georgije Dobrovolského, Viktora Pacajeva a Vladislava Volkova z tragického Sojuzu 11, Vladimira Komarova, který zahynul v Sojuzu 1, a od roku 1968 i Jurije Gagarina, prvního člověka, jenž překročil práh kosmu. Klademe na jejich náhrobky rudé karafiáty a chvíli postojíme, abychom vzdali hold padlým hrdinům a v duchu je požádali o ochranu při nadcházejícím letu. 

Po návratu do Hvězdného Městečka ještě navštěvujeme Gagarinovu pracovnu, která se zachovala přesně ve stavu, v jakém ji legenda den před smrtí opustila. Všichni se podepisujeme do pamětní knihy na pracovním stole. Následuje fotografování u několika místních monumentů, včetně obelisku s podobou Lenina!

Hra na snídani

Den odletu na kosmodrom začíná snídaní, tedy spíš její imitací. V jednom ze sálů Střediska výcviku kosmonautů se sejde hlavní i záložní posádka s rodinami, instruktory a vedením oddílu nad stolem přetékajícím jídlem, kterého se však nikdo ani nedotkne. Místností znějí stále nové a nové přípitky. Posádky vždy jen usrknou, ostatní mohou své skleničky vyprázdnit.

Po loučení u autobusu následuje krátká cesta na nedaleké letiště a přelet na Bajkonur, místo prvních krůčků nepilotované i pilotované kosmonautiky. Ještě před pár lety bychom se ubytovali v legendárním hotelu Kosmonaut. Tradici zahájil v dubnu 1967 Komarov, který v místě strávil poslední noc před startem Sojuzu 1. Předtím kosmonauti spávali v malém finském domku, kde před svým letem odpočíval Gagarin. Když měl v létě 1966 navštívit Bajkonur francouzský prezident Charles de Gaulle, muselo se pro něj a jeho suitu vybudovat odpovídající ubytovací zařízení – a tak vznikl právě zmíněný hotel. My se nyní ubytujeme hned vedle, Kosmonaut však zůstává základnou pro veškeré procedury, lékařské prohlídky i ceremonie.

Den po příletu se před ním vztyčují vlajky a v případě mezinárodní posádky stoupá k nebi několik standart různých zemí. K pečlivě dodržovaným zvykům patří i návštěva Koroljovova kosmického muzea, kde se podepisujeme na fragment aerodynamického krytu, údajně z Vostoku 1. Rádi bychom se soustředili na blížící se let, ale jeden den je tradičně vyhrazen pro média. Pózujeme před kamerami, předstíráme kondiční cvičení, hrajeme biliár… a veskrze se snažíme tvářit, jako by šlo o pouhou rutinu. Dobře však víme, že budeme potřebovat plnou náruč štěstí, protože se během celé mise může pokazit tisíc věcí. Je tedy třeba jít štěstěně naproti dodržováním zaběhaných rituálů a naopak nekřížit cestu smůle…

V aleji kosmonautů

Přibližně 48 hodin před startem opouští raketa s naší lodí na špici montážní halu MIK. Děje se tak většinou ráno, v sedm hodin místního času. Přesun na rampu probíhá po kolejích, vagon s raketou táhne loko­traktor. Pracovníci, kteří ji kompletovali, jdou prvních několik stovek metrů pomalu vedle soupravy a často pokládají na koleje mince, aby je lokomotiva rozlisovala. Údajně pak přinášejí štěstí. 

My se ovšem převozu neúčastníme, protože přítomnost hlavní posádky prý znamená smůlu. Zato o pět dní dřív navštěvujeme „alej kosmonautů“. Když se stavěl hotel Kosmonaut a zakládal se i přilehlý parčík, sám Gagarin tam údajně zasadil malý stromek. Od té doby každý člen posádky před letem zasadí v aleji vlastní strom. 

Po filmu láhev vodky

A už je tu večer před startem. Scházíme se i se záložní posádkou v malém kinosále hotelu. Dnes máme na programu stejný film, jaký noc před misí sledovaly desítky našich předchůdců: Bílé slunce pouště. Všichni ho známe zpaměti, patří mezi kultovní ruské snímky, a pro pohodlí ostatních národností je doplněn anglickými titulky. Tradice začala někdy kolem roku 1972 a kosmonauti vytvořili okolo filmu doslova mytický kult. Kdysi se dokonce vzájemně zkoušeli ze znalostí detailů. Pokud si někdo musí odskočit, promítání se zastaví a pokračuje se, až je dotyčný zpátky. Může se to zdát jako přehnaná pověrčivost, ale proslýchá se, že si Vladimir Vasjutin před letem Sojuzu T-14 odešel asi v polovině filmu tajně ven zakouřit – a také jeho mise byla pak o půlku kratší: Voloďa na Saljutu 7 onemocněl a musel předčasně zpět. Raději nepokoušíme štěstí a dodíváme se až do konce…

Později večer vzpomínáme na jeden hezký zvyk, který se ovšem již nepraktikuje, alespoň ne oficiálně: Po promítání se posádka sešla na pokoji a velitel otevřel láhev vodky, napil se a nechal kolovat. Když si každý člen hlavní i záložní posádky zavdal, velitel láhev zavřel a všichni se na ni podepsali, aby se mohla dopít po návratu z kosmu. Dnes by podobný zvyk neprošel, nanejvýš nás nechají ráno v den startu lehce usrknout šampaňského, jenže to už není ono…

Poslední loučení

Neklidný spánek přerušuje drnčení pokojového telefonu, je tu den startu! Snídani jako vždy servíruje záložní posádka. Než se vydáme do autobusu, chvíli beze slov posedíme. Jde o obdobu staré ruské tradice, kdy se před dalekou cestou využívají poslední okamžiky klidu k mentální přípravě na nastávající pouť. Poté velitel vstane a my ho následujeme. Při definitivním odchodu z pokoje se všichni podepisujeme na dveře. Některé jsou v hotelu Kosmonaut už tak zaplněné podpisy, že je těžké na ně ten svůj ještě vtěsnat, takže se jich už pár muselo vyměnit. Když vycházíme vestibulem ven, vítá nás špalír lidí a zpívá píseň Tráva u domu od skupiny Pozemšťané. Jde o klasickou ruskou popmusic a těžko říct, kdo a kdy tradici zahájil. Určitě k tomu ovšem nedošlo dřív než v roce 1983, kdy melodie vznikla.

Nasedáme do dvou autobusů – hlavní posádka do vozu s nápisem Zvjozdnyj, záložní pak do toho s nápisem Bajkonur. Mají speciální „espézetky“ a na několika místech také podkovy pro štěstí. Autobus nás odveze do haly, kde se před spojením s raketou připravovala naše kosmická loď. Po cestě se díváme na domácí videa, celý vůz se otřásá smíchy, ale občas na nás padne i lehce nostalgická nálada, když se ve filmu objeví osobní vzkaz od nejbližších. 

Zastavujeme před budovou 254, abychom si uvnitř oblékli skafandry a zkontrolovali jejich funkčnost. Po definitivním rozloučení s rodinami skrz sklo vycházíme ven a před budovou čeká zástup lidí. Stoupáme si na značky namalované na asfaltu a velitel podává hlášení předsedovi státní komise. Jsme připraveni a uděláme vše, aby byl náš let úspěšný. Teď můžeme konečně vyrazit autobusem na místo startu.

A poslední nakopnutí

Než tam však dojedeme, čeká nás další neopominutelný zvyk. V půli cesty autobus zastavuje, celá posádka vystupuje a společně si ulevujeme na levé zadní kolo. Jako mnoho již zmíněných tradic, i tuto má na svědomí Gagarin, který si takto údajně odskočil během své cesty k raketě. Z pochopitelných důvodů se zvyku neúčastní ženy, ačkoliv se ví, že minimálně jedna z nich – Claudie Haigneréová – se do něj nepřímo zapojila pomocí lahvičky…

Konečně jsme u rampy. Představitelé Roskosmosu a oddílu kosmonautů nás vedou k raketě a před vystoupením na schůdky k výtahu nás lehce kolenem nakopnou. Má jít o imitaci mírného trhnutí při oddělení lodi od posledního stupně rakety a vlastně o přání šťastné cesty na orbitu. Poslední zamávání a výtah nás vynáší k lodi na špici rakety. Jakmile sedíme v křeslech, velitel zavěšuje na strop kabiny malý talisman od svých dětí, který navíc funguje jako indikátor beztíže. Ostatní mohou přidat vlastní maskoty – a takto se do vesmíru dostal rovněž český Krteček. Po dokončení kontroly lodi a přístrojů zbývá do startu asi hodina. Podle tradice nám řídicí středisko pouští do sluchátek hudbu. Dnes je to lehký jazz, jindy může jít o pop, folk… podle toho, co si posádka zvolí.

Chléb a solné tablety

A pak už se zespod ozve slabé dunění, kabinou otřesou vibrace a stoupáme k nebi. Dnešní datum si bude každý z nás pamatovat do konce života. Ovšem ani jeden z kosmonautů, kteří kdy z Bajkonuru vzlétli, nemá ve vzpomínkách 24. října. Uvedeného dne roku 1960 totiž zabil ničivý požár rakety R-16 na rampě podle odhadů přes sto lidí, včetně maršála Nědělina. O tři roky později v tentýž den zemřelo při požáru nosiče R-9 sedm osob. Nelze se tedy divit, že už Rusové nechtějí pokoušet štěstí a raději na zmíněné datum žádné starty neplánují. Několik hodin nato je naše loď již pevně připojena k Mezinárodní vesmírné stanici. Poklopy se otevírají a následuje další milá tradice: Kolegové nás vítají chlebem a solnými tabletami. 

Návratem to nekončí

Čas na palubě ovšem nezadržitelně běží a o pár dní později se musíme rozloučit. Chvíli „posedíme“ u přechodového tunelu, pak poklopy zapadnou a za několik hodin se již vznášíme zemskou atmosférou pod kopulí bílo-oranžového padáku. 

Po přistání opouštíme kabinu a usedáme do připravených křesel, jež přivezly záchranné oddíly. Některé posádky dostávají kytici, my pro změnu obdržíme jablko jako symbol Země. Pak opatrně vstáváme, a pokud nám to stav dovolí, podepisujeme se křídou na ohořelý plášť kabiny. Po krátké lékařské prohlídce se helikoptérou přesouváme do nedalekého města Kostanaj a následuje další ceremoniál, kdy nás oblečou do trochu legračních kazašských krojů. Ruské kosmonauty poté čeká let do Hvězdného Městečka, jejich mezinárodní kolegy cesta do Ameriky či Evropy. A samozřejmě mnoho dalších ceremoniálů, přípitků a slavnostních projevů…

Dokončení: Šťastný let! Americké tradice, pověry a rituály v pilotované kosmonautice