Šťastné a veselé? Jak slavili Vánoce vojáci na frontě

Podobně jako v týlu i v bojové linii se dny vánočních svátků zásadně lišily od všech ostatních. Vojáci dostávali zvláštní příděly potravin, probíhaly bohoslužby, a pokud to situace umožnila, zdobily se stromečky a vařila sváteční jídla. Snad největší dárek pro každého představoval dopis nebo balíček z domova, který alespoň částečně ulehčil odloučení od blízkých. Většina vojáků sice toužila po dovolené, jen málokdo však měl takové štěstí, aby ji dostal.

Padlí jako dárek

První válečné Vánoce v roce 1939 se odehrály v poklidu, uprostřed takzvané podivné války. Také o rok později dělalo vojákům starost především odloučení od blízkých. To se ale změnilo o vánočních svátcích roku 1941, kdy na východní frontě v hlubokých mrazech pokračovala sovětská ofenziva na moskevském směru. Jen dva dny po Štědrém dnu pak britští commandos podnikli nájezd na norské souostroví Lofoty.

Bojovalo se také pod Leningradem, kde svátky trávil i poddůstojník německého 227. dělostřeleckého pluku Wolfgang Buff . K 24. prosinci si do svého deníku zapsal mimo jiné toto: „Včera padlo ještě několik výstřelů a pak nastalo hrobové ticho. Smrtelná únava padla na důstojníky i mužstvo po nadlidském úsilí z posledních dnů. Všechna očekávání radostného prožití svátků se ztratila a Vánoce pro nás byly úplně zničené. Osmdesát padlých a více jak 100 zraněných na našem úseku – i to byl náš vánoční dárek. Naší situace teď Rusové určitě využijí a svými protiútoky a dělostřeleckými přepady nám vánoční svátky ještě více zkazí.“

Koledy v mrazivém nočním tichu

Vánoční příděly byly tehdy ještě bohaté. Každý voják 227. dělostřeleckého pluku obdržel mimo jiné po jedné láhvi červeného vína a koňaku a třetinu láhve sektu, dále konzervu s ovocem, dvě jablka, 60 cigaret, tabák a čokoládu. Mrazivou nocí se pak vzduchem nesly známé melodie vánočních písní, aby o půlnoci odkudsi z dálky zazněla sborem trubek koleda Tichá noc, svatá noc. O rok později, v prosinci 1942, se miliony očí upíraly ke Stalingradu, v jehož ruinách museli trávit velmi pochmurné svátky vyčerpaní vojáci obklíčené německé 6. armády. Ani ve dnech okolo 24. prosince zde přitom boje neutichly.

Josef Gräupel, svobodník sanitního oddílu v podzemním Timošenkově bunkru v centru Stalingradu, měl štěstí a přežil jak bitvu, tak i sovětské zajetí. Po válce na ony „sváteční“ dny vzpomínal: „Vánoce v kotli; Ježíšek nám přinesl tři cigarety a krajíc knäckebrotu, ale žádnou poštu z domova. Na Štědrý den byla bohoslužba v bunkru. Žádná střela a žádná bomba už nás nakonec tam dole hluboko pod zemí, v centru města, v Timošenkově bunkru, nemohla trefit. Zato jsme byli stále citelněji potrefeni hladem. Bylo zde asi 2 000 raněných a nemocných a sanitní oddíl, ale mohli se tito všichni nasytit ze sedmi kilogramů nudlí a pytle soli? Takto jsme leželi ve zničeném městě, ve sklepích, na holé zemi nebo na ‚měkkých‘ prknech.“

Vojenské koledy

U frontových jednotek byly stalingradské Vánoce alespoň o trochu veselejší. Horst Rocholl, lékař u 24. tankové divize vzpomínal takto: „Ježíšek s dary navštívil každý bunkr. Každý dostal osminu láhve kořalky, balíček sušenek, 12 cigaret, dva doutníky, jeden pecen chleba a další věci. To nebylo to hlavní, i když zvláště chléb nám udělal velkou radost.

Nejdůležitější byl průběh nadílky. Museli jsme Ježíškovi odříkat básničku a zazpívat písničku, tím se navodila vánoční nálada, kterou jsme nečekali. Byly to svým způsobem krásné Vánoce.“ Kromě Stalingradu se o Vánocích 1942 bojovalo také v severní Africe, na Nové Guineji nebo v Barmě. 

Oslava s prázdným žaludkem

Na Štědrý den 1943 vojáci umírali mimo jiné u Kyjeva nebo v Pacifiku na Šalamounových ostrovech. Bez odpočinku tehdy prožili svátky také vojáci 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Její příslušník Oldřich Kvapil vzpomínal: „Dne 23. prosince jsme se přesunuli směrem na Fastov, kam již dříve odcházely sovětské jednotky a dělostřelectvo. Štědrý večer jsme slavili ve Fastově, kde jednotky brigády zaujaly obranu.

Aby nám bylo v tom pustém, válkou zničeném městě ‚veseleji‘, zabloudily k nám při pochodu polní kuchyně, které si ve tmě a hlubokém sněhu spletly cestu. I když nám trochu kručelo v břiše, přece jen nám bylo lépe než nepříteli. Sovětské jednotky totiž po dělostřelecké přípravě zahájily v noci z 24. na 25. prosince svou zimní ofenzivu.“

Poslední válečné Vánoce

O rok později prožívali západní Spojenci horké chvilky v Ardenách. Právě 24. prosince se asi po týdnu vyčistila obloha od mraků a vysvitlo slunce. Pro americké a britské vojáky to byl skutečný dar z nebes, neboť jim mohlo na pomoc přispěchat letectvo. Richard D. Sparks, příslušník americké 106. pěší divize, která do 21. prosince bojovala v bitvě o St. Vith, na ten den vzpomínal takto:

„Za úsvitu jsme zaslechli zvuk letadel a zároveň vyšlo jasné slunce do dne bez mlhy a sněžení. Obloha byla brzy plná nejrůznějších typů letadel: B-17, B-24, P-38. Slyšeli jsme dopadat bomby na německé pozice a také vzdálený rachot kulometů, jak naše stroje napadaly německé kolony. Během dne jsme navštívili zdravotníky, bylo vydáno nové oblečení a po dlouhé době jsme měli tři teplá jídla. Nejvíce jsme ale uvítali možnost rychle se osprchovat. Večer se pod hvězdnou oblohou odehrála štědrovečerní bohoslužba. Cítili jsme se v bezpečí.“

TIP: Vánoční příměří 1914: Místo kulek koledy

V bezpečí se naopak zcela jistě necítili němečtí a maďarští obránci Budapešti, protože na východním předměstí už museli svádět boje s postupujícími rudoarmějci, kteří o dva dny později metropoli sevřeli v obklíčení. Poslední, šesté válečné Vánoce tak přinesly radost především Spojencům a také civilistům, kteří již mohli tušit, že další svátky prožijí v klidu a míru.