Soptící planety a měsíce: Největší vulkány ve Sluneční soustavě

Země

Sopka představuje na zemském povrchu místo, kde roztavené magma vystupuje či vystupovalo z hlubin planety. Vulkány se obvykle vyskytují podél hranic litosférických desek a v tzv. horkých skvrnách. K velkým aktivním sopkám patří i ekvádorská Cotopaxi, jejíž vrchol se nachází ve výšce 5 897 m n. m. Většina jejích erupcí je mimořádně silná a pokrývají široké okolí lávou a popelem.

Havajská sopka Mauna Kea, jejíž vrchol leží ve výšce 4 200 m n. m., představuje úctyhodný vyhaslý vulkán. Pokud připočteme i část ukrytou pod mořskou hladinou, dostaneme celkovou výšku 10,2 km.

V současnosti známe 21 pozemských sopek, jejichž vrchol se nachází ve výšce přesahující 6 000 m n. m. Nejvýše ční Nevado Ojos del Salado na hranicích Argentiny a Chile, která se vypíná do 6 893 m.

Mars

Planeta Mars je menší než Země, má přibližně poloviční rozměr. Důležitější je však její nižší průměrná hustota a mnohonásobně nižší celková hmotnost – a tím i nižší přitažlivost. Jde o jeden z důvodů, proč mohly na rudé planetě „vyrůst“ mnohem vyšší sopky. Nejvyšší z nich dostala jméno Olympus Mons a její vrchol se nachází téměř 26 km nad nulovou výškou (nad marsovskou „mořskou“ hladinou). 

Na vrcholu sopky Olympus Mons se nachází skupina šesti kalder vytvářejících nepravidelnou depresi o velikosti 85 × 60 km, jejíž hloubka činí 3,2 km. Vzhledem k tomu, že úpatí sopky má průměr asi 620 km, zvedají se její svahy k vrcholu jen velice pozvolna. Vulkán mohl být částečně aktivní ještě před dvěma miliony let.

Venuše

Americká sonda Magellan (start v roce 1989) mimo jiné zjistila, že téměř 85 % povrchu Venuše poznamenala mimořádně silná sopečná činnost. Jedná se tedy o relativně mladý povrch, vytvořený zhruba před pěti sty miliony roků. Evropská kosmická sonda Venus Express (2005) naměřila v atmosféře planety proměnlivé množství oxidu siřičitého. Astronomové nyní musí rozhodnout, zda se jedná o důkaz současné vulkanické aktivity Venuše, či zda kolísavý výskyt oxidu siřičitého souvisí s dosud neznámým mechanismem. Na základě radarového průzkumu se na povrchu planety podařilo objevit více než tisíc vulkanických struktur. Největší sopkou je Maat Mons čnící do výšky 8 km nad středním průměrem planety. Na jejím vrcholu se nachází kaldera o rozměru 31 × 28 km.

Merkur

Vzhledem k tomu, že Merkur donedávna zkoumala pouze sonda Mariner 10 při třech průletech (1974–1975), měli jsme o vulkanismu nejbližší planety ke Slunci jen velmi málo informací. V poslední době poskytla sonda agentury NASA s názvem MESSENGER nové informace o dřívější sopečné aktivitě Merkuru. Vulkanické krátery nemají pravidelný kruhový tvar na rozdíl od kráterů impaktních; jedna z objevených sopek dosahuje průměru asi 95 km.

Na obrázku vidíme uprostřed dvojitý kráter (o průměru 290 km), jehož vnitřní část je hladká – může jít o důsledek výlevu lávy. Světle žlutá oblast vpravo nahoře je deprese bez okolních valů, která rovněž představuje kandidáta na silnou vulkanickou aktivitu. Barevné podání snímku vzniklo počítačovou úpravou.

Měsíc Io

Na Io – měsíci Jupitera – jsme zaznamenali více než 150 aktivních sopek, jejichž celkový počet může přesáhnout hodnotu 400. Tento přirozený satelit tak představuje geologicky nejaktivnější těleso Sluneční soustavy. Teplota jeho povrchu činí −143 °C, láva však může dosahovat teplot kolem 1 400 °C. Sopečné fontány plynů a prachu s vysokým obsahem oxidu uhličitého a síry tryskají až do výšky téměř 500 km nad povrch měsíce.

Samotné sopky se nevypínají do nijak extrémních výšek (maximálně 2 km), rozsáhlejší jsou však jejich projevy. Největší vulkanická deprese nazvaná Loki Patera má průměr 202 km. Lávové proudy mohou být značně dlouhé: tok pojmenovaný Masubi Fluctus měří přes 500 km. V roce 1997 se podařilo zaznamenat velkou erupci (doprovázenou výlevem čerstvé lávy), která v oblasti Pillan Patera pokryla spadem plochu o rozloze více než 3 500 km².