Smrtící ocelové válce proti ponorkám: Jak fungují hlubinné nálože? (1)

Když se začátkem 20. století ve výzbroji námořnictev objevily první ponorky, netrvalo dlouho a vojenští konstruktéři začali přemýšlet o co nejúčinnějším způsobu jejich ničení. Už v roce 1913 zadal britský Výbor pro ponorkové útoky (Submarine Attack Committee) vývoj takzvané shazovatelné miny. Technici při hledání vhodného způsobu jejího odpalování prošli několika slepými cestami. Jako prakticky použitelný se ukázal až návrh námořního inženýra Herberta Taylora, který pracoval s hydrostatickým ventilem reagujícím na změnu tlaku kapaliny.

Prvoválečné kořeny

Společnost Thomas Firth&Sons na základě tohoto principu zkonstruovala takzvanou hydrostatickou pistoli neboli odpalovací mechanismus, jenž inicioval nálož po dosažení určené hloubky. Odsud už byl jen krůček k reálně využitelným hlubinným pumám, které se na palubách válečných lodí objevily v roce 1916. Průkopnickou konstrukci představoval britský typ D, jenž už se vyznačoval všemi prvky typickými i pro hlubinné pumy z dob druhé světové války. Měl válcové tělo z ocelového plechu naplněné trhavinou, stejně jako hydrostatickou roznětku s možností nastavit požadovanou hloubku exploze.

Puma měla dvě varianty. Typ D obsahoval 140 kg trinitrotoluenu či amatolu a byl určen pro rychlá plavidla. Verzi D* nosily pomalejší lodě, které by před výbuchem nestačily včas odplout do bezpečné vzdálenosti. Z tohoto důvodu se plnil jen 54 kilogramy trhaviny. Obě provedení konstruktéři osadili stejnou roznětkou, díky níž mohli námořníci volit mezi hloubkou detonace 12 nebo 24 m. 

Smrtící válce se shazovaly ze skluzu na zádi torpédoborce a už 22. března 1916 dokázaly poslat ke dnu svou první oběť – německý podmořský člun U-68. Z novinky se rychle stala nepostradatelná protiponorková zbraň a její spotřeba rostla. Zatímco během roku 1917 svrhlo Royal Navy v boji s U-booty 300 kusů za měsíc, napřesrok už šlo o 1 745 exemplářů. 

Ostatní námořnictva zavedla za Velké války vlastní typy hlubinných pum, nicméně právě britský typ D nejvíce ovlivnil další vývoj této zbraňové kategorie. Stejnou koncepci zachovával i Mark VII zavedený v roce 1939. Dal se odpálit v maximální hloubce 91 m a zdokonalené roznětky tuto hodnotu záhy zdvojnásobily. Také námořnictvo strýčka Sama „jen“ inovovalo své modely z roku 1918 – konkrétně Mark 3 a 4, které vznikly modifikací typu D pro americké potřeby. Zbraně totožné koncepce se objevily i na německých, francouzských nebo sovětských plavidlech.

Smrtící tlak 

Standardní hlubinná puma z let 1939–1945 vážila 170 až 200 kg, přičemž drtivá většina hmotnosti připadala na nálož. Jakmile loď nebo letoun pumu svrhly, klesala vlastní vahou pod hladinu. Pokud měla hydrostatickou roznětku, vybuchla v nastavené hloubce, případně ji magnetická roznětka odpálila v blízkosti kovového trupu ponorky. Exploze vytvořila obří bublinu vysokotlakého plynu, která ve vodním prostředí expandovala za vzniku mohutné tlakové vlny. Opakované rozpínání a smršťování bubliny generovalo i sekundární tlakové vlny – dokud bublina nedoputovala k hladině, kde vytvořila charakteristický gejzír.

Zbraň působila na podmořský člun několika způsoby. Primární tlaková vlna jej poškozovala vibracemi i svým rázem, v extrémním případě (při explozi v těsné blízkosti) ho mohla rovnou prorazit. Došlo-li k detonaci dále od ponorky, ničil tlak především vnitřní vybavení od potrubí po ložiska nebo citlivé přístroje. V neposlední řadě se rázy přenášely i do těl námořníků a způsobovaly jim fyzické i psychické potíže. Nebylo radno podceňovat ani sekundární vlny, jež vyvolávaly nadměrné namáhání trupu. 

Ačkoliv se zaměřovací metody stále zdokonalovaly, zřídkakdy se podařilo válce svrhnout tak přesně, aby zničily ponorku okamžitou penetrací trupu. Většina pum totiž dokázala takový kousek jen na asi šestimetrovou distanci. Nejčastěji člun klesl ke dnu nadobro kvůli kumulovanému účinku sekundárních vln vyvolaných několika pumami. V praxi bývalo potřeba k potopení člunu svrhnout až několik stovek kusů, nicméně i takový déšť trhavin se dal při troše štěstí a šikovném manévrování přežít. Rekordmankou se stala německá U-427, která v dubnu 1945 přestála výbuchy 678 pum.

Zaměřit a odpálit 

Přestože se samotná puma za dvě desetiletí od svého vzniku moc nezměnila, její účinnost výrazně narostla. A to díky novým metodám detekce ponorek – od hydrofonů (podvodní mikrofony pro pasivní naslouchání) přes sonar (zařízení na principu radaru, jež místo rádiových vln užívá zvukové vlny) po ASDIC (aktivní sonar). Po jejich instalaci na torpédoborce a korvety mohli námořníci od základu změnit taktiku lovu. Zatímco za Velké války svrhávali pumy nazdařbůh – do míst, kde podmořský člun očekávali, nyní nepřítele dokázali poměrně přesně zaměřit a útočit najisto.