Smrtící nástrahy pod zemí: Protitankové miny za první světové války
Nasazení prvních tanků znamenalo význačný mezník první světové války a obecně revoluci ve válečnictví. Britové očekávali proměnu pozičních bojů na manévrovací, ale tyto naděje zpočátku brzdily technické problémy vozidel a vznik aktivní i pasivní obrany. Její součástí byly i první protitankové miny.
Pásové obrněnce se rozjely do útoku, ale po chvíli jedním z nich otřásl silný výbuch. Do vzduchu se rozletěly kusy kovu a ze zmrzačeného kolosu stoupal dým. Následovala další exploze a další vyřazený tank. V zákopu opodál vojáci propukli v jásot a na dálku gratulovali sapérům k dobře vykonané práci. Britské pancéřové obludy totiž zrovna vjely do německého pole protitankových min.
První železné kolosy se sice pohybovaly hlemýždím tempem a trpěly značnými poruchami, ale na proražení nepřátelských linií s protipěchotními překážkami a zákopy bohatě stačily. Důmyslní Němci ale rychle zareagovali a přišli s celou řadou inovací. Na obrněnce se zaměřovalo polní dělostřelectvo, zbrojovky chrlily nové protitankové zbraně a pěšáci experimentovali se svazky granátů. Někteří se snažili rozvinout i pasivní způsob boje využitím zkušeností s protipěchotními nebo námořními minami.
Granáty v krtincích
Zpočátku zkoušeli obránci zakopávat dělostřeleckou munici s nárazovým zapalovačem natočeným tak, aby jej aktivoval pás projíždějícího tanku. Nejčastěji nalíčené 15cm dělostřelecké granáty o hmotnosti 42 kg pro těžkou houfnici sFH 13 po sobě zanechávaly kráter o hloubce až 1,5 m a šířce 3 m. Vrstva zeminy s přispěním dešťů a dlouhodobé uložení v půdě však měly negativní vliv na spoušťový mechanismus a tyto improvizované prostředky pak často selhávaly.
Němci proto přišli s další improvizací – stloukali ze dřeva bedny bez vík a na jejich dna uložili granát. Nárazový zapalovač případně nahradili nábojnicí, kterou překryli prknem se zatlučenými hřebíky. Tank pak při průjezdu jeho stlačením inicioval nábojnici, jejíž odpálení způsobilo explozi dělostřelecké munice. Bedna pak sílu výbuchu usměrnila požadovaným směrem – proti pásu obrněnce.
V jiném uspořádání se sklopením prkna uvolnil jisticí čep z odpruženého zápalníku, jenž pak spustil řetězovou reakci. Tyto kombinace však představovaly spíše nebezpečná umělecká díla časově náročná na výrobu než účinné prostředky vhodné pro masovou výrobu.
Krví zaplacené zkušenosti
Improvizace ale zanedlouho ustoupily ve prospěch standardizovaných protitankových min. Nezbytnost zařadit tyto zbraně do výzbroje se v německém generálním štábu umocnila po bitvách roku 1917. Císařskými vojevůdci obzvlášť otřásla ta u Cambrai z konce podzimu. Britské tanky podporované dělostřelectvem a pěchotou tam i přes značné ztráty dosáhly v prvních dnech větších územních zisků než v předchozích letech.
Již první útok vedený desítkami obrněnců dal za pravdu zastáncům vývoje protitankové miny vhodné k sériové výrobě. Výraznější poškození vozidla měla způsobit dřevěná bedna napěchovaná 18 pláty trhaviny o celkové hmotnosti 3,6 kg, jejíž explozi iniciovala rozbuška po kontaktu s ocelovou tyčí stlačenou čtyřmi pojezdovými pruty. Aktivaci šlo po úpravě provést i dálkově z úkrytu v zákopu pomocí elektrického palníku. Toto zařízení vstoupilo do služby již v roce 1917 pod označením Flachmine 17 a do konce války jich byly dodány na frontu více jak dva miliony kusů.
Každý desátý
Němečtí vojáci zpočátku žádné pokyny k pokládce neměli a výbušná zařízení umísťovali víceméně náhodně – příchod standardizovaných zbraní ale znamenal posun v taktice. Začala vznikat protitanková minová pole, která sapéři budovali pár desítek metrů před protipěchotními překážkami. Tvořila je souvislá linie s minami položenými obvykle tři metry od sebe šachovnicově ve dvou i více řadách.
Sapéři organizovaní v oddílech po čtyřech až pěti mužích vyráželi s lopatami a krumpáči budovat taktické obranné bariéry ve směru předpokládaného postupu nepřátelských tankových oddílů. Exploze nastražených trhavin měly zdecimovat hrot útočící vozby a o zbytek by se pak postarali dělostřelci a pěšáci. Nutno dodat, že na miny připadalo dle odhadů více než 10 % ztrát vozidel. Důmyslně položené výbušniny také případně přesměrovávaly útočící jednotky do pozic, v nichž Němci připravili propracovanější obranu.
Sami proti sobě
Dohodoví vojáci neměli s nepřátelskými tanky příliš mnoho práce. Císařská armáda je používala v mnohem menší míře. Francouzi a Britové ale nehodlali hrozbu podcenit a rozvíjeli vlastní obranu v očekávání útoku ocelové laviny na jaře 1918. Nejprve připravovali trubkové bomby, do nichž vkládali trhaviny a rozbušky. Účinnost však zůstávala nízká, a tak přišla na řadu po vzoru nepřítele dělostřelecká a minometná munice. Vojáci Jeho Veličenstva zužitkovali tisíce zastaralých 23kg minometných granátů s objemnou hlavicí ve tvaru „vánočního pudinku“ nebo „granátového jablka“. Jejich exploze ve správnou chvíli pak měla potenciál poškodit pohybové ústrojí těžkého tanku.
Pokládka na stěžejních úsecích fronty ale probíhala ve spěchu a neorganizovaně, což nakonec napáchalo více škody než užitku. V posledních měsících války pak museli dohodoví vojáci při postupu překonávat vlastní nástrahy. Například 18. září 1918 zaútočila britská 4. armáda s podporou Australanů a Francouzů na nepřítele u vesnice Épehy. Velmi omezené tankové zálohy se toho dne staly obětí vlastního „zapomenutého“ minového pole. Podobné osudy potkávaly ve 20. a 30. letech také francouzské farmáře, jejichž traktory ničily exploze těchto výbušných improvizací.