Smrt jednookého vojevůdce: Mohl být Jan Žižka z Trocnova otráven?

Píše se rok 1424. Jan Žižka už překročil šedesátku a po tři roky je na obě oči slepý. Přesto stojí v čele husitských vojsk. A co víc, vítězí s nimi, kde může. I přes úctyhodný věk a tělesný handicap je na vrcholu svých sil. A velí dosud největší armádě, jakou kdy měl. Spojily se v ní vojska orebitů, táboritů a Pražanů. Právě se s nimi chystá na Moravu. Tam hodlá pokořit armádu vévody Albrechta, zetě Zikmunda Lucemburského. Cestou chce ještě dobýt hrad Přibyslav, který patří husitským nepřátelům, pánům z Ronova. Při jeho obléhání jej však 11. října 1424 zastihne smrt.

Záhadná nemoc „od hlízy“

Co o Žižkově náhlém úmrtí můžeme vyčíst z dobových kronik? „Tady se bratr Jan Žižka smrtelně roznemohl od hlízy a učinil odkaz svým věrným bratřím Čechům, panu Viktorinovi z Kunštátu, panu Janu Bzdinkovi a Kunešovi z Bělovic, aby se báli Pána Boha, neustále a věrně bránili pravdu boží a spoléhali na odplatu věčnou. Pak se bratr Žižka poručil milému Pánu Bohu a skonal ve středu před sv. Havlem. A jeho lid přijal jméno sirotci, jako by jim zemřel otec.“

Husitské vojsko dobylo a vyplenilo hrad Přibyslav i bez Žižkova velení. Jeho tělo poté odvezli do Hradce Králové, kde jej pohřbili v kostele sv. Ducha. O něco později byl přenesen do Čáslavi a uložen v místním kostele.

A na co že to Jan Žižka vlastně měl zemřít? Roznemohl se „od hlízy“. To by odpovídalo morovému onemocnění. Při něm se na různých místech těla, zejména v podpaždí a tříslech tvoří tzv. hlízy neboli zduřené uzliny. Ano, mor si ve středověku vyžádal mnoho obětí,  proč by jednou z nich nemohl být i chrabrý vojevůdce?

Jednou možná ano, ale ne jedinou! Je totiž velmi nepravděpodobné, že by Žižka na tuto velice nakažlivou nemoc zemřel v celém vojenském ležení jediný. A je také velmi nepravděpodobné, že by morová epidemie zůstala dobovými kronikáři nepovšimnuta. Naopak, příchod morové nákazy byl většinou zaznamenán, a tak víme, že jedna taková zasáhla Čechy o rok později. Ale v roce 1424 se o ní nevyskytuje žádná zmínka. Navíc, jak je i z výše zmíněného textu patrné, Jan Žižka během své nemoci nebyl v izolaci. Přišli se s ním rozloučit jeho blízcí souputníci. A víme, že žádný z nich následně neonemocněl. Jaká to nemoc tedy Žižku sklátila? Neměla patrně dlouhého trvání a také nebyla nakažlivá. Nabízí se samozřejmě i možnost, že o žádnou nemoc nešlo. Co když se neznámému vrahovi podařilo Jana Žižku otrávit?

Smrt arsenikem?

Což o to, nepřátel měl husitský předák dost, ale podařilo by se jim skutečně dostat až do jeho nejtěsnější blízkosti, aby mu mohli podstrčit jed? V takovém případě by patrně použili arsenik, nejběžnější jed své doby. Pokud by to tak bylo, musel být travičem někdo jemu velmi blízký. Opět nemáme doloženo, že by nějaké potíže podobné otravě arsenikem postihly i někoho z jeho okolí. A vzhledem k tomu, že ve vojenském ležení všichni jedli a pili totéž, bylo by v takovém případě otrávených jistě víc. 

Jed navíc není tak těžké ověřit. Arsen zůstává v kostech i po smrti. A my máme k dispozici Žižkovy ostatky. Už v roce 1910 byla v čáslavském kostele sv. Petra a Pavla objevena v tajném výklenku hromádka lidských kostí a část lebky, která byla po pečlivém výzkumu přisouzena Janu Žižkovi. Identifikaci pomohla Žižkova známá zranění očí, která nalezené lebce odpovídala. Později byla kostra podrobena vyšetření za pomoci metody atomové absorpční fotometrie a ta přítomnost arsenu potvrdila.

Jenže, aby to nebylo tak jednoduché, jenom z části. Jak je to možné? Jednoduše. Některé kosti stopy arsenu skutečně obsahovaly. Lebka však nikoliv. Jak si tuto záhadu vysvětlit? Kostra byla totiž seskládána z vícero jedinců, takže nepatřila jen Žižkovi. Ale pouze lebka byla podrobena pečlivému antropologickému výzkumu, přičemž identita podle ní byla potvrzena. Arsen tedy nejspíš příčinou Žižkova úmrtí nebyl.

Nepodařený atentát

Předchozí zjištění však ještě nevylučuje, že byl husitský vojevůdce skutečně otráven. Vždyť vrah mohl použít jiný jed, než arsenik. A také se nedá vyloučit, že se mýlí i antropologové a lebka Janu Žižkovi nepatří, na rozdíl od některých jiných kostí.

Pokud bychom tedy trvali na vraždě, měli bychom si položit základní otázku. Kdo na ní mohl mít zájem? A rovnou si odpovíme: Takových by se našlo! A máme dokonce historicky doloženo, že k útoku na Jana Žižku mělo dojít. Existuje totiž dopis datovaný 22. listopadu 1423, tedy necelý rok před Žižkovou smrtí, který zaslal jistý kněz Ambrož z Hradce Králové. Stojí v něm: „Bratře Žižko, věz, žeť jsme jednoho z Opočenských strany jali, vězně dosti znamenitého, kterýž jestiť nás zajisté zpravil, že již jeden jest s tebů u vojiště, kterýž tě má zamordovati. A za to má ještě třicet kop vzíti a již deset hotových vzal.“

Tak vida, přece jen pokus o úkladnou vraždu ve vojenském ležení. Tato se ještě nevyvedla. A Jan Žižka? Hned se sebral a přitáhl se svým vojskem nejdříve do Hradce Králové a následně do České Skalice. Tady rozprášil armádu oněch zmiňovaných Opočenských, tedy Jana Městeckého z Opočna a Půty z Častolovic.

TIP: Husité ze Starého Města pražského vedli válku se svými sousedy z Nového Města

Troufl by si po tak brutální pomstě ještě někdo usilovat o Žižkův život? Co třeba někdo z řad Pražanů, které Jan Žižka nejdříve pokořil a pak jejich armádu přibral k tažení na Moravu? Nenaskytla se tak vrahům příležitost, jak se vojevůdci dostat co nejblíž? Možná. V tomto směru se však můžeme jen dohadovat. Důkazy nemáme.