Mýty o husitech: Jaká pověst provázela „boží bojovníky“?

Kdo byli husité? Byli to boží bojovníci, nebo prachobyčejní lapkové? Nejprve si ujasněme jednu věc: Husité byli vynikající válečníci, kteří dokázali porazit prakticky kohokoliv a kdykoliv, dokud zůstávali jednotní. Ostatně jen na základě vojenské převahy se mohlo husitské hnutí tak dlouho udržet. Pouze díky ní tu mohli lidé na dlouhých 17 let (1419–1436) fungovat prakticky bez vládce, kterého nahradily husitské svazy založené převážně na vojenských principech.

TIP: Obrana za vozovou hradbou: Mistrovská taktika Jana Žižky

Pár drobných porážek či neúspěchů, které husité utrpěli před rokem 1434, se dnes sice uvádí jako příklad toho, že nebyli neporazitelní, ale v podstatě šlo z hlediska celého hnutí o maličkosti vyvážené daleko většími úspěchy. Problémovou pověst si však „boží bojovníci“ vysloužili především činy, kterými svá vítězství doprovázeli.

Nečestný boj a nadměrná krutost

Husité nebojovali jako gentlemani. Okázale ignorovali zásady rytířského zápasu a čestného boje. Bez jakýchkoliv skrupulí používali lsti, léčky a přepady ze zálohy. Nicméně ke konci středověku už se takto bojovalo i jinde v Evropě, kde žoldnéřské kompanie pomalu získávaly navrch nad rytířskými družinami. Jenže husité naprosto nerespektovali urozenost svých protivníků a po vyhrané bitvě často bezohledně pobíjeli všechny přeživší nepřátele. Pod Vyšehradem zahynul roku 1420 výkvět české a moravské katolické šlechty. O šest let později u Ústí nad Labem bez skrupulí pobili německé šlechtice z Lužice a Saska, protože Němci před bojem odmítli dohodu o tom, že se zranění nebudou dobíjet.

Z hlediska rytířské kultury šlo o neodpustitelnou krutost, protože v rytířských bojích se urození šlechtici brali téměř vždy do zajetí a jejich příbuzní za ně platili výkupné. O totéž se kvůli zisku často snažili i žoldnéři, ale husité bojovali pro své ideály, takže výkupné pro ně nehrálo takovou roli.

O další příklady krutosti se postaral nekompromisní hejtman Jan Žižka. Při jednání o kapitulaci Německého Brodu 10. ledna 1422 nerespektoval on ani jeho muži vyhlášené příměří. Vpadli do města a rozpoutali naprostý masakr, při němž zahynulo asi 1 500 místních ozbrojenců i civilistů. Příštího roku Žižka po bitvě u Strauchova dvora ve zlosti roztříštil umírněnému husitskému knězi hlavu palcátem. Údajně prohlásil, že „musí pražským kněžím vyholit lysiny“. Tato příhoda však není stoprocentně doložená.

Plenitelé klášterů a bořitelé umění

Husité prosluli jako obrazoborci, kteří dokázali jen ničit, zatímco sami vyprodukovali minimum uměleckých hodnot. Tuto pověst získali už ve své době a katolická propaganda ji hojně přiživovala. Ideální cíl představovaly kláštery jako symbol nenáviděného katolického papeženství, který navíc skrýval značné bohatství. Vzpomeňme namátkou třeba dvojí vyplenění jihočeské Zlaté koruny roku 1420, když vojska kořistníků vedl sám Žižka. Jiné husitské houfy o rok později dobyly a do základu vypálily sedlecký klášter u Kutné Hory. 

Ale kališníci nešetřili ani umění mimo kláštery. Když Žižkovi vojáci dobyli roku 1420 Rábí, nechal prý hejtman shromáždit všechny cennosti na hromadu a pak je zapálit. Měla to být takzvaná celopalná oběť Hospodinovi po starozákonním vzoru. 

Spanilé, nebo kořistnické jízdy?

Označení spížovacích (zásobovacích) nájezdů husitů do okolních zemí v letech 1427–1433 za „spanilé jízdy“ mají na svědomí Staré letopisy české. Tohoto názvu se později chytili obrozenci v 19. století i marxistické dějepisectví. Dává totiž najevo, že se husitům nejednalo jen o kořist, ale snažili se šířit svou ideologii i za hranice Čech a Moravy, k čemuž využívali propagandistické materiály – například husitské manifesty rozesílané nejen do Polska, Uher a německých zemí, ale i do Francie, Anglie či Španělska. Za jejich vznikem stál vynikající stratég Prokop Holý, kněz a nový hlavní husitský vůdce po smrti Jana Žižky. Ten také podporoval ony výjezdy do zahraničí, přičemž se sám několika z nich zúčastnil.

TIP: Smrt jednookého vojevůdce: Mohl být Jan Žižka z Trocnova otráven?

Sami husité říkali jízdám rejsy a mísily se při nich oba hlavní cíle – získat kořist a šířit husitské myšlenky. Druhý účel totiž neznamenal jen samotné kázání a šíření slova božího, ale z čistě strategického hlediska měl husitům zajistit spojence v Evropě, jež se vůči nim dosud stavěla výhradně nepřátelsky.

Je tedy obtížné rozlišit, který z cílů byl hlavní, ale nejspíš oba. Táhlo se skutečně na všechny strany – do Uher (především do Horních, tedy na dnešní Slovensko), do Slezska, Bavorska, Rakouska, Horní Falce, Lužice i Saska. Tažení provázelo logicky plenění, vypalování, dobývání měst i inkasování výpalného. Boží bojovníci se vraceli s plnými vozy kořisti. Nicméně ani jedna země se nepřipojila k jejich boji a přesvědčili pouze jednotlivce či menší skupiny.