Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů (1)

Ještě v polovině 19. století tvořili noví adepti námořnického řemesla jednolitou masu rekrutů a teprve podle svých schopností se na lodích usadili buď ve strojovnách, za mířidly děl, anebo ve skupině palubního mužstva. Teprve když se na mořích objevily první malé a vratké torpédové čluny a řada námořníků na nich kvůli mořské nemoci nedokázala při nejlepší vůli pracovat, mezi nováčky se hledali jedinci se silnějším žaludkem. A s nástupem ponorek se právě v této skupině rekrutovali ti nejodvážnější, kteří byli ochotni sloužit na ponorných člunech.

Potížisté i snílci

Služba na nové zbrani zůstávala vyhrazena pouze pro dobrovolníky. Tehdejší ponorkové konstrukce totiž nebyly vůbec (nebo jen málo) vyzkoušené, a ačkoli každý věděl, že se ponorka dokáže spolehlivě ponořit, opak nikdo zaručit nemohl. Proto velení flotil povzbuzovalo námořníky vyšším žoldem (obvykle o 30–50 % ze základní mzdy), jenže pokud někdo k podmořským člunům nastoupil čistě ze zištných důvodů, dlouho u nich nevydržel. Bez ohledu na národnost se tak ponorkáři rekrutovali z psychologicky zajímavé směsky podivínů, v níž nechyběli notoričtí potížisté, samotáři či individualisté, anebo naopak snílci ovlivnění četbou románů Julese Verna.

To ovšem platilo pro mužstvo, u důstojníků se dala najít i jiná motivace. Zatímco na velkých hladinových lodích je čekaly dlouhé roky sice jistého, leč pomalého služebního postupu, pod hladinou měli šanci získat samostatné velení i s nízkou hodností příslušnou mladému věku. Většině ponorek v letech 1914 až 1918 tak veleli muži ve věku 25–30 let; britské Královské námořnictvo dokonce vydalo předpis, podle něhož žádný ponorkový důstojník nesměl přesáhnout 35 let. Druhým důvodem pro službu u ponorek pak mohl být nějaký prohřešek. Jednu takovou kaňku ve služebních záznamech měl například budoucí pětihvězdičkový admirál Chester Nimitz, který coby mladý poručík havaroval s torpédoborcem Decatur a u ponorek kajícně napravoval pošramocenou pověst. 

Páchnoucí vagabundi

V dobách před první světovou válkou se v jednotlivých flotilách velmi dbalo na čistotu a eleganci nejen lodí, ale i námořníků. Mezi nažehlenými a vymydlenými muži ve slušivých uniformách pak ponorkáři vypadali jako banda vagabundů. Už pouhých několik hodin pod vodou totiž stačilo k tomu, aby se člun naplnil nenapodobitelným zápachem ze sražené vlhkosti, potu, špinavých nohou a oblečení, kyseliny z baterií, zkaženého jídla a výpary z nafty i olejů.

Často se stávalo, že když se ponorka po několika hodinách pod hladinou vynořila, z otevřených poklopů se vedle sloupů nažloutlého smrdutého vzduchu vyvalili potácející se námořníci, kterým čerstvé povětří dalo tak zabrat, že některým nešťastníkům se okamžitě zvedl žaludek. Ponorkáři prostě páchli a svého odéru se nedokázali zbavit žádnou koupelí.

Nic pro klaustrofobiky

Ostatní námořníci jimi často pohrdali a jejich těžkou službu ocenil jen málokdo. Takto vzpomínal torpédista Bohumil Brkl padesát let po válce na službu na rakousko-uherské ponorce U-3: „Já byl kluk z vesnice zvyklý na mašiny, které pracovaly v dílně, ale nikdy jsem nebyl připraven na pobyt v ponorce – bylo to tam strašně těsné a strašně hluku, po pár hodinách nedýchatelně, od samého začátku se mi tam nelíbilo a návratu z břehu do ponorky jsem se vždycky děsil.“ Brkl si nakonec hluboce oddechl, jelikož po dvouměsíční ponorkové anabázi skončil v péči lékařů s nemocnými průduškami a oteklýma nohama, nicméně jeho krátká služba dost výstižně naznačuje, co náročná práce obnášela a jak často končila.

Kromě zápachu se námořníci dále museli vyrovnat se stísněným prostorem a dá se říci, že bez ohledu na národnost na tom byli všichni stejně. Doboví konstruktéři měli totiž dost starostí s řešením otázek technického rázu a na pohodlí posádky nikdo nebral ohledy. V Německu se dokonce vyprávěl víceméně pravdivý žert, že inženýři sice vymysleli dokonalý válečný stroj, jenže na lidi zapomněli, a ti se prostě musí někam vejít.

Abychom si uvědomili, že klaustrofobik by nepřežil ani cvičnou plavbu, stačí si připomenout třeba zkušenosti britských námořníků. Ačkoli na ponorkách sloužili už od roku 1901, teprve o osm let později dostali čluny třídy D, které byly konečně dost velké na to, aby se uvnitř na některých místech mohl průměrně vzrostlý muž vztyčit a narovnat si záda.

Málo místa

Pokud se člověk smířil se základními atributy nezvyklé služby, mohl se po ponorce rozkoukat. Rozdělení úseků se koneckonců dodnes nezměnilo od roku 1893, kdy Francouzi vyrobili ponorku Gustave Zédé. Pokud námořník zvládl nástup po kluzké palubě a sestoupil po žebříku pod věží dolů, ocitl se v centrále – řídící místnosti s periskopy, kompasy, kormidly a dalšími přístroji nezbytnými pro ovládání a kontrolu plavidla.

Směrem k přídi se ve skromném světle několika žárovek daly najít ubikace s úzkými lůžky a neméně temná torpédová komora. Od centrály dozadu se pak nacházely motory a některé typy ponorek měly torpédovou komoru také na zádi. Vše bylo maximálně stísněné, vždyť například prostor mezi pracujícími stroji dosahoval místy šířku pouhých pár decimetrů a odpočívající námořník měl často pod hlavou místo polštáře torpédo nebo pytel s bramborami. Jednotlivé úseky oddělovaly vodotěsné přepážky, které za určitých okolností po jistou dobu zaručovaly přežití posádky při zatopení jednoho oddílu.

Štestí v neštěstí

Někdy se to hodilo, jindy to zase jen zbytečně prodlužovalo umírání. Když se třeba na britské ponorce K-3 v červnu 1916 při cvičném ponoru porouchalo řízení a člun se přídí zabořil do bahna, remorkéry jej za trčící záď stihly vyprostit dřív, než se posádka udusila. O štěstí tak mohli mluvit nejen námořníci, ale i princ a budoucí král Jiří VI., který byl v době havárie na K-3 přítomen.

V bojových podmínkách se záchranné operace pochopitelně nedělaly, takže když Italové v roce 1915 poblíž Benátek vylovili vrak rakousko-uherské ponorky U-12, s úžasem zjistili, že po nárazu na minu se člun sice potopil, voda však zaplavila jen přední torpédovou komoru a zbytek posádky se pravděpodobně pokoušel o vynoření – jenže marně. Když námořníci poznali, že jim už moc života nezbývá, v hasnoucím světle posledních žárovek napsali vzkazy svým blízkým a počkali na smrt.

Žádný gastronomický zážitek

Jednou z věcí, která vojáky a námořníky vždycky hodně zajímá, je samozřejmě strava. Na moři odpradávna platilo, že k námořnictvu se nikdo nedal proto, aby se dobře najedl, ale to, co museli jíst ponorkáři, to překonávalo i ta nejdivočejší očekávání. Intendanti sice na podmořské čluny přidělovali stravu čerstvou i konzervovanou a v posádkách nechyběli námořníci s kvalifi kací kuchaře, kteří na elektrických vařičích nebo nad letovací lampou cosi skutečně kuchtili. Jenže problém byl, že čerstvé suroviny se bez lednic rychle kazily a konzervy se brzy přejedly.

Dokončení: Služba v ocelové rakvi: každodennost prvoválečných ponorkářů (2)

Nechme promluvit Dönitzova spolužáka Martina Niemollera, kapitána UC-67 během první světové války a později známého antifašisty: „Naše strava byla monotónní, zvlášť když zplesnivěl chléb a brambory. Když jsme potopili italský parník Etna, jásali jsme nad ukořistěným masem, rybami, zeleninou, vejci a pivem. Na portugalské plachetnici  Viajante jsme dokonce získali pravé mýdlo. My jsme se myli směsí písku a pemzy, a teď měl každý své vlastní voňavé mýdlo! Jaký lék!“