Skryté hory: Neznámé kouty italských Apenin

Gigantický val Apenin, protínající napříč celou italskou „holínku“ je spletitým labyrintem hor. Jsou zde desítky mnohdy tajuplných horských hřebenů, soutěsek, krasových planin, strmých skalnatých štítů a nekonečných hlubokých lesů. To vše beze zbytku platí i o masivu Velino-Sirente, který je neprávem opomíjenou součástí těchto evropských velehor.

Rána v boku Apenin

Gole di Celano je impozantní vstupní bránou do hor od jihu. Už pohled zdálky napoví, že nejde o zcela běžnou soutěsku. Nalezení správné cesty ovšem není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Přístupová cesta není označená, a tak je v duchu rčení „líná huba - holé neštěstí“ nutné zapojit do akce domorodce z městečka Celano, odkud se do hor nejsnáze dostanete. Místní obyvatelé mají, bůhvíproč, pověst prchlivých grobiánů, beroucích nezřídka spravedlnost do svých rukou, což však rozhodně nelze při bližším kontaktu potvrdit (historce o pověšení rozhodčího po prohraném fotbalovém mači jsme nemohli při sebelepší vůli věřit). Spíš naopak – ochota a vstřícnost jdou ruku v ruce s rytmickou italštinou a výraznou gestikulací. Žádné bloudění se tedy nekoná a po chvíli stojíme na úpatí hor.

Po pravdě řečeno jsem při plánování cesty v případě kaňonu Celano nečekal žádný zázrak a nebyl jsem připraven na tuto otevřenou ránu v krajině. Skutečnost překonala všechna očekávání. Zpočátku nevidíte nic zvláštního. Jen pár nevysokých vápencových stěn a pěšinu, která po dni skalnatého údolí kličkuje mezi bujnou vegetací. Pak to ale přijde. Cestička se nejprve doslova „nacpe“ do kamenného hrdla soutěsky, překoná několik kamenných sesuvů a pak se dostává do samotného srdce kaňonu. Díky kolmým skálám vysokým přes sto metrů a vzdálených od sebe v nejužším místě sotva tři metry se jedná o nečekaně působivé místo.

Pro vodu medvědí soutěskou

Tvůrcem Gole di Celano, jednoho z nejkrásnějších přírodních útvarů masivu Sirente, je říčka Foce, která si však po celou dobu pochodu roklinou s námi hraje na schovávanou. Jako klasický krasový tok se v několika úsecích objevuje na povrchu, jinde se ztrácí pod nakupenými kameny. Tento stav však platí pouze pro letní a podzimní období, na jaře se jedná o mohutnou dravou řeku, která přechod soutěskou zcela znemožňuje.

Horní část Gole di Celano je již tvořena hustým smíšeným lesem a je velmi nesnadno přístupná. A právě zde můžete narazit na zástupce největší italské šelmy – medvěda hnědého, jehož stopa se dostala i do loga regionálního parku Velino-Sirente. Podle informací správy parku žije na území parku asi pět medvědích jedinců, ovšem spatřit alespoň jednoho z nich je úkolem takřka nadlidským. Ostatně k tomu ani nebudeme mít příležitost, neboť jediná stezka vedoucí kaňonem na jeho konci soutěsku opouští a po velmi prudkém výstupu vyjde na travnaté planině Arano. Mimo informační tabule o výskytu medvědů nás zde čeká vydatný pramen vody. Ta je ostatně alfou i omegou dalšího putování, neboť hory jsou až na pár slabých pramenů zcela bezvodé.

Dvě tváře jednoho pohoří

Monte Sirente je nejen názvem pohoří, ale také jeho nejvyššího vrcholu (2 348 m). Zároveň jde o asi jediný vysoký kopec celého masivu. Monte Sirente je totiž poměrně zvláštní pohoří. Zatímco ze strany gigantické pláně Ficino se jedná o jen pozvolna stoupající, mnoha krasovými poli a závrty zvrásněný svah, na severovýchodě se naopak hory prezentují jako kolmá, skalnatá a nepřekročitelná bariéra.

Přechod celého pohoří je poměrně jednoznačnou záležitostí – výstup některou z mnoha cest na vrchol nejvyšší a pak sestup po hraně takřka osm kilometrů dlouhého srázu do podhůří. Mimo namáhavých tras vedoucí západními svahy jsou všechny výstupy snadné a pohodlné. Přes takřka nulovou návštěvnost je celý masiv velmi dobře vyznačen množstvím turistických tras. Pro poznání skutečné tváře Sirente je pak ideální celkový přechod spojený s úvodním překonáním soutěsky Celano. Jedině tak si plně vychutnáme krajinné kontrasty, které pohoří nabízí. A pokud hory navštívíte na jaře, připravte se na skutečně frontální útok barev a vůní. Na území parku Velino-Sirente totiž najdete stovky druhů rostlin, které díky vápencovému podkladu doslova rozsvítí tuto jinak spíše nehostinnou pustinu. Na zběžné, ale dostatečné poznání nijak rozsáhlého pohoří budete potřebovat minimálně dva dny, ale skuteční vytrvalci a nezničitelní šlapači to zvládnout i za jeden.

Pohled z vrcholu měsíčních hor

Monte Velino – to je jiné kafe. Divoce rozeklané pusté hory, připomínající povrch Měsíce. Celkem jednoduchá struktura hlavního hřebene je narušena dvěmi impozantními jizvami – dolinami Teve a Maiellana, které svým vzhledem připomenou úchvatné kaňony španělských Pyrenejí. Ze samotného celku Velino se na východě odděluje samostatný hřeben Monte Magnola. Tomu byste se měli mimo zimní období vyhnout, neboť právě zde byl vybudován lyžařský komplex, který tvář pohoří výrazně poškodil.

Nejvyšší a zároveň nejatraktivnější patro hor je naštěstí člověkem nedotčeno, a tak si zde skutečně můžete užívat divokých krás centrálních Apenin. Snad nejkomplexnější pohled na pohoří poskytne přechod po ose východ – západ. Vstupem do hor je rozsáhlá krasová deprese Piano di Pezza, odkud se snadno vyšplháte na hřeben Rotondo, který je jakousi předsunutou baštou nejvyšší části hor. Na hřebeni také najdete jedinou funkční chatu pohoří – Rifugio Sebastiani (chaty Sevice a Magrini jsou uzavřené). Od chaty Sebastiani pokračuje k vrcholu krásný členitý spojovací hřeben, rozdělující od sebe doliny Teve a Maiellana. Takto vyjdete nejprve do blízkosti vrcholu Cafornia (2 424 m), odkud se místy velmi ostrým hřbetem dostanete ke kříži a soše Madony na vrchol nejvyšší – samotné Monte Velino (2 487 m). Pokud k vám budou apeninští bohové milostiví, pak přehlédnete díky izolované poloze vrcholu a značné nadmořské výšce skutečně slušný krajíc z bochníku hor, vyplňujících prostor střední Itálie.

Pusté a přece živé

Regionální park Velino-Sirente vyhlášený roku 1989 je díky značným výškovým rozdílům (více jak 1 500 metrů mezi nejnižším a nejvyšším bodem chráněného území) neobyčejně biologicky cenným prostorem. Ve čtyřech výškových patrech najdete rozmanitou vegetaci čítající 1 570 druhů, a to včetně několika endemitů – například skalnička Adonis distorta či Astragalus aquilanus Anzalone patří k nejvzácnějším druhům v Evropě.

Monte Velino s profilem vyprahlé vápencové pouště není příliš šťastným místem pro život, ale společně s vegetačně přece jen o něco bohatším masivem Sirente tvoří dvojici, kde je bohatě zastoupena i fauna, o čemž svědčí i několik výmluvných čísel – 216 druhů obratlovců, 149 druhů ptáků, 13 druhů plazů a 11 druhů obojživelníků. To vše činí z toho nevelkého chráněného horského celku o rozloze 52 250 ha cíl velmi zajímavý nejen pro turisty, také pro milovníky přírody.