Škorpioni a jejich bodnutí: Štíři umí množství jedu velmi precizně dávkovat

Štíři jsou členovci dobře známí díky svému jedovému žihadlu. Většina škorpionů, jak se jim také říká, není člověku nebezpečná, bodnutí několika málo druhů však může být fatální dětem nebo starším či nemocným lidem. Jak ale ukazuje výzkum Australského národního institutu tropického zdraví a lékařství (AITHM), ani ti nejnebezpečnější štíři svým jedem neplýtvají.

Škorpioni totiž mohou uchovávat jen omezené množství jedu a jeho opětovné vytvoření vyžaduje čas a energii. Pokud tedy použijí všechen jed, jsou dočasně více zranitelní vůči predátorům a rovněž nemohou účinně lovit. Proto si během 400 milionů let evoluce vyvinuli několik strategií, jak vzácnými toxiny šetřit.

Jed jen pro krajní případy

První zřejmou taktikou je vůbec jed nepoužít. Výzkum například ukázal, že menší rychlejší štíři jednoho druhu se vyhýbají konfrontaci se svými rivaly a z hrozícího souboje prostě utečou. Jiné druhy, zejména ty, které žijí v podzemních dírách, spoléhají více na svá klepetovitá makadla a jed používají zřídka.

V případě, kdy štíři musejí žihadlo „vytasit“, množství jedu precizně dávkují. Jejich nejlehčí, varovné bodnutí neobsahuje vůbec žádný jed. Dalším stupněm je použití „před-jedu“, jenž je složen především z velmi koncentrovaného chloridu draselného, který oběť jen dočasně ochromí a útočník je schopen jeho zásobu poměrně rychle a snadno doplnit. Teprve v nejhorším případě dojde na nejúčinnější toxiny, jejichž doplnění může trvat i několik týdnů. 

Navíc se zdá, že škorpioni mohou povzbudit tvorbu konkrétního toxinu podle potřeby. Štír indomalajský (Liocheles waigiensis), jenž byl po dobu šesti týdnů vystaven pravidelné přítomnosti vycpané myši (která je pro tento druh nebezpečným predátorem), si vytvářel více toxinů určité skupiny, které jsou účinné proti obratlovcům. Jak ale přesně tato změna probíhá zatím není známo.