Šimpanzi bonobo: Mírumilovní hipíci afrického pralesa, které baví sex

„Jsou prostě styloví,“ říká o šimpanzích bonobo (Pan paniscus) Frans de Waal. „Mají delší ruce, malé hlavy posazené na úzkých ramenou a celkově jemnější tělesnou stavbu.“ Takto porovnává významný nizozemský zoolog bonoby s jejich nejbližšími příbuznými šimpanzi učenlivými (Pan troglodytes) a dodává: „Typické jsou pro ně jasně rudé rty, malá ouška a svérázný účes z dlouhých jemných černých chlupů, které jsou elegantně rozdělené pěšinkou uprostřed hlavy.“

V sexu lidem podobní

Vědce však mnohem víc než vzhled bonobů zajímá jiný, méně viditelný, ale přitom typický znak. Zatímco v tlupách šimpanzů učenlivých stojí samice na pokraji společnosti, u bonobů zaujímají v tlupě dominantní postavení. Jako jeden z prvních si toho povšiml japonský zoolog Takayoshi Kano. Ten také zaznamenal neobvyklé sexuální chování bonobů. Pozoroval dvě samice, které nejprve upřeně hleděly jedna druhé do očí, pak se objaly a začaly se o sebe otírat genitáliemi. Asi dvacet sekund se pak oddávaly rychlým rytmickým pohybům. Někdy vydrží samičky při těchto hrátkách i přes minutu. Podobné chování pozorovali vědci i u samců. Ti se o sebe vzájemně otírají zadky, hladí se po varlatech a čas od času se dokonce baví tím, že „šermují“ ztopořenými penisy.

Také při páření se chovají bonobové neobvykle. Asi třetina párů se páří otočená obličeji k sobě. Některé samice vyhledávají přízeň hned několika samců a nadbíhají i nedospělým jedincům. 

Kanova pozorování byla bezesporu zajímavá. Jejich jednostrannou interpretací se však snadno vytvářel mylný dojem, že bonoby kromě sexu vlastně nic jiného nezajímá a oddávají se mu prakticky nepřetržitě. Ve skutečnosti se nepáří o nic častěji než šimpanzi učenliví. Faktem ale zůstává, že se bonobové věnují sexu i v době, kdy samice nemůže zabřeznout. To je v živočišné říši dost unikátní záležitost. Dalším příkladem savce, který se nepáří jen proto, aby zplodil další generaci potomků, je člověk. 

Bez stresu z plodného období

U mnoha primátů včetně šimpanze učenlivého manifestuje samice plodné období nápadným zduřením vnějších pohlavních orgánů. To je pro samce signál, aby se snažili se samicí za každou cenu spářit a zplodili s ní potomstvo. Také samicím bonobů vnější pohlavní orgány zduří, ale tento nápadný znak není spolehlivým ukazatelem plodného období. Někdy dochází ke zduření bez toho, že by samice uvolnila dozrálé vajíčko a mohla při páření zabřeznout.

Jindy naopak vajíčko uvolní „inkognito“, aniž by to dala okolí jakkoli najevo. Samci tak zůstávají v nejistotě, kdy mají napřít všechny síly k páření a kdy tento nápadný samičí signál představuje jen „planý poplach“. Za těchto okolností se samcům nevyplácí strategie „teď, anebo nikdy“. Mnohem výhodnější je řídit se zásadou „kdo počká, ten se dočká“. I to je jeden z důvodů, proč kolem páření bonobů nepanuje tak vypjatá a agresivní atmosféra, jako u šimpanzů učenlivých.

Sex jako prevence agresivity 

Řada aktivit spojovaných se sexem plní u bonobů zcela jinou funkci než jen snahu zachovat rodovou linii. Mají za úkol „upustit páru“ v situacích, kdy mezi dvěma příslušníky tlupy neúnosně narůstá napětí. Samičky se o sebe neotírají genitáliemi pro vlastní potěchu a nejsou to rozhodně nějaké nymfomanky. Tímto nezvyklým způsobem se snaží předejít konfliktům. 

Když se například šimpanzi učenliví dostanou ke stromu s dozrálým ovocem, propuknou mezi samicemi ostré spory o větve s nejchutnějšími plody. U bonobů proběhne dělba revírů pro sklizeň o poznání mírumilovněji právě proto, že si samičky „upustí páru“ sexuálními aktivitami. Agresivní choutky je tak přejdou. Podobně dokážou zažehnat vzájemný konflikt příslušníci dvou různých tlup bonobů. Šimpanzi učenliví podobné příměří mezi sousedními tlupami nikdy nenastolí. Jejich život se odvíjí jako nikdy nekončící šňůra konfrontace síly a potyček se sousedy. Nejsou vzácné ani případy, kdy mezi dvěma sousedními tlupami šimpanzů učenlivých vypukne válka, v niž jsou samci poražené tlupy nekompromisně vyhubeni a samice donuceny k přechodu do tlupy vítězů. 

Týraní chudáci i maminčini mazánci

To ovšem neznamená, že by se bonobové nedokázali chovat agresivně. Někdy se samice uklidňují vzájemným sexuálním drážděním až poté, co se zcela nekompromisně porvaly. Agresivita se velmi nápadně projevuje při chovu bonobů v zajetí, kdy samice získávají v tlupě nezvykle silnou pozici. Tyto „super-samice“ si pak často vylévají zlost na slabším pohlaví – tedy na samcích. A dovedou být velmi kruté. Samcům chovaným v zajetí běžně chybí články prstů, protože jim je samice ukously. Byl dokonce popsán případ, kdy samec přišel o konec penisu poté, co mu ho agresivní samice ukousla. Bonobové tedy nejsou tak mírumilovní, jak se o nich obvykle tvrdí.

Dejme si pozor i na další mylnou interpretaci. Pokud bychom považovali všechny samce v tlupách bonobů za outsidery, dopouštěli bychom se dalšího hrubého zjednodušení. Synové vysoce postavených samic dědí část společenské prestiže svých matek a v dospělosti pak zaujímají v hodnostním žebříčku tlupy příčky nad méně dominantními samicemi. Matky z horních příček žebříčku zacházejí v protežování synů tak daleko, že jim pomáhají v získávání přízně říjných samic a významně tak přispívají ke zvýšení počtu potomků, které tito samci za svůj život zplodí. Nic takového nepřipadá u šimpanzů učenlivých v úvahu. U těchto lidoopů stojí i poslední mezi samci vysoko nad těmi nejsilnějšími samicemi. 

Přitažlivost versus dominance

Samci bonobů se k sobě na první pohled chovají jako jedna velká parta kámošů. Ve skutečnosti ale mezi nimi zuří skrytá rivalita, která se jasně projeví při testech otcovství mláďat v tlupě. Většinu potomstva zplodí jediný samec, jehož podíl na otcovství mláďat v tlupě se může vyšplhat nad 60 %. To je překvapivě mnohem víc než u šimpanzů učenlivých, kde je mezi samci ustanovena striktní hierarchie a vůdčí samec si uzurpuje výsadní právo na páření s říjnými samicemi. 

Důvod dominance jednoho samce u bonobů není úplně jasný, ale vědci se kloní k názoru, že si samice v drtivé většině volí k páření jednoho vysoce atraktivního samce a o ostatní nápadníky nejeví velký zájem. U šimpanzů učenlivých nedostávají samice při volbě samců na výběr. I ten poslední samec stojí ve společenském žebříčku nad samicemi tak vysoko, že dokáže říjnou samičku k páření donutit. 

Koalice silných dam

U bonobů k nějakému „sexu z donucení“ prakticky nemůže dojít. Pokud by se samec bonoba přece jen začal na slabší samičky „vytahovat“, přispěchají jí na pomoc starší vysoce postavené samice a neurvalce společně odkážou do patřičných mezí. V otevřeném konfliktu mají u bonobů většinou převahu samice nad samci a v zápase jedna na jednoho obvykle vítězí. Pokud samice spojí síly, nemá proti nim žádný samec ani tu nejmenší šanci. 

Tyto „dámské koalice“ nestojí na příbuzenských poutech, protože samičky bonobů opouštějí rodnou tlupu ještě před dosažením dospělosti. V tlupě se tak scházejí nepříbuzné samice. Starší samičky přesto získávají uzavíráním koalic s mladšími příslušnicemi tlupy výhodu pro své příbuzné. Mladší samičky začnou vyhledávat společnost své starší ochranitelky a tráví v její blízkosti více času. Starší samice toho nejednou využije k tomu, aby těmto schovankám dohodila svého syna, který by jinak musel o jejich přízeň soupeřit se staršími a silnějšími samci. 

Nezištná empatie bonobů

My lidé jsme přeborníky ve spolupráci a pomáháme si i tam, kde nám nekyne žádná šance na odměnu. Příkladem jsou dobrovolní dárci krve, jejichž dar skončí u neznámého člověka, s nímž se dárce nikdy nepotká. Pokud ano, pak ani jeden netuší, že je pojí krevní pouto. 

Také bonobové jsou ochotní pomáhat neznámým příslušníkům vlastního druhu, například se s nimi ochotně dělí o potravu. Ukázalo se to díky pokusu, kde mohl jeden bonobo uvolnit provaz s potravou a ta pak spadla do prostoru, kam měli přístup jen cizí bonobové. Lidoopi celkem ochotně přihrávali cizincům jídlo, z nějž sami neměli žádný prospěch. Byli ochotni zapracovat na uvolnění provazu dokonce i v případech, kdy cizinci ani nestačili projevit o potravu zájem. Vědci to interpretují tak, že bonobové nabízejí pomoc, i když o ni nejsou přímo požádání. Zjevně mají určitou míru empatie, protože si dokážou představit, že by cizí šimpanz chutné sousto uvítal. 

O empatii bonobů svědčí například i to, že podobně jako pro člověka je i pro ně nakažlivé zívání. Bonobům je přitom úplně jedno, jestli vidí zívat příslušníky vlastní tlupy nebo zvířata, se kterými se nikdy nepotkali. Zívání je pro ně v obou případech stejně nakažlivé. Znamená to, že vnímají náladu druhých a dokážou se do ní vcítit.

Nakloněni ke zlému?

Je pravda, že některé experimenty skončily výsledkem, který na empatii bonobů vrhá určitý stín pochybností. Vědci při nich promítali bonobům krátké video, na kterém se kolečko snažilo vylézt na kopec. S namáhavým výstupem mu pomáhal trojúhelník. Pak se ale objevil čtverec a svrhl šplhající trojúhelník z kopce dolů. Po shlédnutí videa dostali bonobové kousek jablka buď na trojúhelníkové podložce nebo na podložce ve tvaru čtverce. Bonobové jednoznačně upřednostňovali jablko ze „zlého“ čtverce.

Vědci pro jistotu pokus zopakovali v jiné variantě. Pouštěli bonobům video, kde vystupoval herec, který si pohazoval s hračkou tak dlouho, až mu spadla na místo, kam nedosáhl. Jiný herec mu ji ochotně podal, ale k tomu se nachomýtl třetí herec, který hračku sebral a odešel s ní. Následně si mohli vzít bonobové pamlsek buď od hodného herce, nebo od herce padoucha. Lidoopi dávali opět přednost zlé postavě. 

TIP: S kým se dělí šimpanzi? Přednost má rodina a přátelé

Znamená to, že mají bonobové zvrácený smysl pro spravedlnost? Mají vůbec takovou schopnost empatie, kterou jsme jim připisovali? Vědci se domnívají, že takové závěry by byly předčasné. Za mnohem pravděpodobnější považují možnost, že bonobové ztotožňují zlou postavu s dominantním jedincem a k tomu cítí respekt.