Sedm měsíčních záhad: Sonda LRO rozplétá stará i nová tajemství Měsíce
Americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter pracuje na oběžné dráze Měsíce už třináct let. Za tu dobu pořídila miliony snímků s tak vysokým rozlišením, že na nich rozeznáme i půlmetrové detaily lunárního povrchu. Úžasné záběry přitom odkryly také zcela nová tajemství našeho souputníka
Asi nejpřekvapivější záběry měsíčního povrchu, jaké nám sonda LRO poskytla, zachycují zvláštní strukturu označovanou jako Ina. Nevelká propadlina v Jezeře štěstí, o průměru 2,9 km a hloubce pouhých 30 metrů, nepřipomíná nic, co jsme dřív z Měsíce znali. Už v roce 1971 ji z oběžné dráhy tělesa objevili astronauti z Apolla 15, ale teprve na snímcích z LRO se její zvláštnost ukázala v plné kráse.
Tvarem se neobvyklá formace podobá spíš dílku mandarinky než měsíčnímu kráteru a zcela jistě musela vzniknout při sopečných procesech. Méně jisté je, kdy k tomu došlo. Na tamních 8 km² lávové výplně se totiž nacházejí pouze dva impaktní krátery s průměrem nad 30 m, což svědčí o tom, že je místní povrch velmi mladý a bombardování drobnými meteoroidy ho ještě nestačilo přetvořit. Podle množství impaktů mohla tedy Ina vzniknout před 100 miliony lety, z geologického hlediska nedávno. Jednalo by se tak o nejmladší projev vnitřní aktivity Měsíce, mnohem mladší, než se vědci dřív domnívali.
Jiný názor však zastávají přední američtí planetologové Lionel Wilson a James Head. Podle nich může nepatrné stáří útvaru souviset se zvláštní strukturou sopečných hornin v podobě extrémního napěnění lávy, tzv. lávovou pěnou. Kdyby se v oblasti Iny taková struktura nacházela, změkčovala by dopady kosmických těles – a vznikaly by mnohem menší impaktní krátery, než jaké by se při stejných střetech formovaly v jiných měsíčních lokalitách. Tamní podloží tak může zjištěné stáří Iny značně zkreslovat a podhodnocovat. Autoři studie zmiňují, že by oblast mohla být dokonce stejně stará jako jiné vulkanické útvary čili nejméně dvě miliardy let. (foto: Wikimedia Commons, NASA, PDM 1.0)
Okouzlující detaily Aristarchu
Pokud jste si někdy prohlíželi fotografii měsíčního úplňku, nejspíš jste si všimli neobyčejně jasného kráteru Aristarchus s průměrem 40 km. Není divu, vždyť jeho dno patří k nejsvětlejším oblastem na Měsíci. Geologové se shodují, že jde o jedno z nejpodivuhodnějších míst na povrchu našeho souseda. O zajímavosti lokality také svědčí, že se dostala do nejužšího výběru pro přistání budoucích misí Apollo, k nimž už ovšem kvůli zkrácení programu nedošlo.
Mozaika snímků ze sondy LRO zachycující dno kráteru vypovídá o nesmírně komplikovaných jevech, které při impaktech probíhaly během zlomků sekund. Mnohé z uvedených procesů vědci ještě zcela nepochopili, protože dosud neměli příležitost průběh dopadů o takových rozměrech sledovat.
Na složeném záběru je na dně s hloubkou až 2 700 m patrné množství vyvržené suti, které napadalo zpět. Nerovný povrch brázdí i nespočet klikatých trhlin, jež představují stopy po tečení hornin roztavených při impaktu. Ze dna pak vystupuje 300 m vysoký středový vrchol, který byl impaktem vytlačen z podložních vrstev. (foto: NASA/GSFC/Arizona State University, CC BY-SA 4.0)
Světlá poleva měsíčních moří
Jedno z největších tajemství lunárního povrchu ukrývají zvláštní světlé skvrny v měsíčních mořích. Jejich nejznámějším představitelem se stal útvar označovaný jako Reiner Gamma, který se nachází na přivrácené straně tělesa, takže jej můžeme pohodlně sledovat i malými astronomickými dalekohledy. Oválnou skvrnu o průměru 73 km zachycuje mozaika snímků ze sondy LRO.
Na našem souputníkovi najdeme pouze pět lokalit, kde jsou tyto podivné skvrny dobře patrné. Ačkoliv jde o velmi nápadné formace, nemají žádný reliéf. Vypadá to, jako by někdo zamíchal světlou polevu do dávné kaše roztopené tmavé lávy, z níž se utvořila měsíční moře. Na otázku, jak zmíněné skvrny vznikly a proč jsou zřetelné jen na několika místech lunárního povrchu, hledají vědci odpověď už přes půl století. Obzvlášť důležité přitom bylo zjištění, že se všechny nacházejí v regionech magnetických anomálií.
Měsíc nemá globální magnetické pole, vykazuje však místní odchylky, jež z neznámých příčin přetrvávají. Podle některých odborníků za ně mohou dopady kometárních jader, jejichž ohon s ionizovanými plyny modifikoval magnetické vlastnosti některých lunárních oblastí. Dané anomálie pak mohly změnit náchylnost povrchu ke zvětrávání, jež způsobuje, že materiál postupně tmavne – a proto jsou nejspíš skvrny tak světlé. (foto: NASA/GSFC/Arizona State University, CC BY-SA 4.0)
„Instantní“ hory kráteru Tycho
Mezi nejnápadnější i nejpůsobivější útvary na přivrácené straně Měsíce patří bezesporu kráter Tycho s průměrem 85 km, který je typickým představitelem tzv. komplexních kráterů: Má terasovité stupňování vnitřních valů a poměrně ploché dno s hloubkou zhruba 4 800 metrů. Řadí se k pouhým několika měsíčním formacím, u nichž známe absolutní stáří. Díky radiometrickému datování víme, že vznikl před 109 miliony lety čili v době, kdy se po Zemi proháněli dinosauři. Z hlediska vývoje Měsíce je to však docela nedávno, a Tycho tak představuje jednu z nejlépe dochovaných stop kosmické katastrofy této velikosti.
Na jeho dně se nachází nápadná skupina centrálních vrcholků, jež se vypínají do výšky 2 km. Zmíněné vysoké hory přitom vyrostly záhy po impaktu jen během několika minut! (foto: NASA/GSFC/Arizona State University/LRO, CC BY-SA 4.0)
Nováček mezi pokřtěnými
Neexistuje mnoho lunárních kráterů, které se jmenují po ženách: Z více než 1 600 aktuálně pojmenovaných útvarů tohoto druhu jich ženské jméno nese jen 32. Zároveň na Měsíci není mnoho kráterů, jež by byly pojmenovány teprve nedávno. Desetikilometrový gigant z odvrácené strany našeho souputníka ovšem splňuje obojí. Mezinárodní astronomická unie mu v roce 2015 dala jméno Pierazzo, podle významné italské planetární vědkyně Elisabetty Pierazzové.
Kráter se stal vzorovou ukázkou impaktní struktury, kterou lemují tmavé radiální paprsky hornin roztavených při nárazu tělesa. Určení jeho stáří však komplikuje fakt, že se na tamních valech a úbočích nachází řada menších kráterů. Není totiž jasné, zda vznikly jako impakty v průběhu milionů let na původním útvaru, nebo se zformovaly při dopadu suti z kráteru Pierazzo. (foto: NASA/GSFC/Arizona State University, CC BY-SA 4.0)
Obří vrcholy bez jména
Asi před 4,3 miliardy lety dopadla na Měsíc planetka a vyhloubila tam největší známou impaktní pánev ve Sluneční soustavě. Jmenuje se Jižní pól – Aitken, přičemž má průměr 2 500 km, což odpovídá téměř dvěma třetinám měsíčního diametru, a hloubku asi jen 13 km.
Ze Země danou strukturu nikdy neuvidíme, neboť se nachází na odvrácené straně našeho souputníka. Snímky ze sondy LRO nám ji ovšem ukazují v dosud nevídaných detailech a zcela neznámých pohledech. Hora nesoucí zatím neoficiální pojmenování Malapert je považována za pozůstatek okraje Jižního pólu – Aitken. Vrchol nacházející se vlevo dole, je jednou z kandidátských oblastí uvažovaných pro přistání mise Artemis III. Snímek zabírá oblast širokou zhruba 25 kilometrů. (foto: NASA/GSFC/Arizona State University, CC BY-SA 4.0)
Tmavé paprsky kráteru Hell Q
Malý kráter Hell Q s průměrem 3,4 km patří k mladším stopám po dopadech těles na lunární povrch. Proto u něj můžeme sledovat řadu detailů, které již u jeho starších protějšků zahladila eroze. Velmi zajímavé jsou například paprsky tmavého materiálu, vybíhající směrem od útvaru. Jedná se nepochybně o impaktní taveninu čili materiál podloží, který se při obrovských teplotách a tlacích během impaktu roztavil a byl katapultován do širokého okolí. Látka pak rychle utuhla ve sklovitou hmotu, jež silně pohlcuje světlo, a proto se jeví tmavší než okolní povrch. (foto: NASA/GSFC/Arizona State University, CC BY-SA 4.0)