Se slušností nejdál dojdeš: Zdvořilé chování se vyplácí i zvířatům
Nejen v lidské společnosti platí, že vstřícné chování přináší větší prospěch než postoj nevraživého samotáře. Pozorování paviání tlupy ukázalo, že také mezi opicemi se z dlouhodobého hlediska vyplatí být k ostatním zdvořilý.
U lidí se dá šířka okruhu přátel vysledovat například analýzami aktivit na sociálních sítích. Paviáni zatím mají podstatně horší připojení k internetu. „Společensky založené extroverty“ lze proto od zvířat, která se do společenského života intenzivně nezapojují, odlišit studiem života jejich tlup. Lidé i paviáni s početnějším okruhem přátel bývají zdravější a dožívají se vyššího věku. Co určuje šíři okruhu společenských kontaktů? Proč se s někým ostatní příslušníci jeho druhu kamarádí a proč jiného ignorují?
Velký úspěch s velkou rodinou
Na výše položenou otázku hledalo odpověď trio amerických vědců – Joan Silková z Arizona State University a Robert Seyfarth a Dorothy Cheneyová z University of Pennsylvania. Využili k tomu výsledků sedmnáctiletého sledování tlupy paviánů čakma (Papio hamadryas ursinus) z botswanské rezervace Moremi.
V paviání tlupě vládne přísná hierarchie. Každý jasně ví, jaká příčka na společenském žebříčku mu patří, kdo je nad ním a kdo pod ním. Postavení v čele tlupy je u samic dědičné. Vůdčí matky přepouštějí své pozice dcerám, které se pak těší přednostnímu přístupu ke zdrojům potravy. Jestliže o ně projeví zájem samec, nestává se jim, že by se některá žárlivá níže postavená samice pokusila námluvy překazit.
Na první pohled se vůdčí samice těší z ničím nerušené kariéry. Skutečnost je ale komplikovanější. Některé vůdčí samice odchovávají překvapivě malý počet potomků. Někdy dokonce mají méně mláďat než samice z mnohem nižších společenských příček. Přitom počet potomků – tedy množství jedinců nesoucích matčinu dědičnou informaci – je tou nejvyšší evoluční metou. To je přece to, oč v přírodě běží. Lidé mohou vidět bohatství v penězích, majetku nebo moci. Zvířata měří úspěšnost života četností potomstva.
Spletitá síť společenských vztahů
Studium tlupy paviánů čakma z rezervace Moremi odhalilo, že větší počet mláďat odchovávají společenské samice, které udržují širší síť společenských kontaktů a tyto vazby neustále posilují. Extroverti jsou tedy evolučně úspěšnější než introverti. Proč? Američtí vědci pečlivě zaznamenávali všechny projevy pozornosti, kterých se jednotlivým samicím v tlupě dostávalo. Stejně bedlivě sledovali i projevy každé samice vůči ostatním členkám tlupy, například agresivní výpady nebo přátelská gesta, jako je probírání srsti. Zároveň biologové registrovali délku života každé samice i všech jejích potomků. Analýzami trusu určili koncentraci hormonů, jejichž hladiny v těle stoupají při stresové zátěži, a získali tak přehled o tom, jak moc byly jednotlivé samice v psychické nepohodě.
První pohled do dat nenabízel jasné vodítko k určení hlavních předpokladů úspěšnosti. Samice, jež měly v tlupě velký počet blízkých pokrevních příbuzných, nemusely mít nutně více přátelských vazeb než samice s užším okruhem příbuzných. Stejně tak nesouvisela velikost okruhu přátel s postavením ve společenském žebříčku. Některé vůdčí samice přátele měly, jiné žily uprostřed početné tlupy poměrně osamoceně. Občas měly bohatší síť kontaktů samice z „nižších pater společnosti“.
Kdo vrčí, ten „jede“
Jako rozhodující faktor úspěchu se nakonec projevily osobnost a „povahové rysy“ jednotlivých samic. Klíčem k úspěchu v paviání tlupě je „vrčení“ – zvuk, který samice paviánů vydávají, když se k sobě přibližují. Tento signál slouží jako „mazadlo“ pro soukolí společenských vztahů. Pokud podřízená samice přistupuje k nadřízené a vydává přitom vrčivý zvuk, je to projev mírumilovných úmyslů a respektu. Samice si tak výrazně zvyšuje naději, že návštěva u její „nadřízené“ proběhne hladce a bez konfliktu.
Stejně tak se mohou výzvou k přátelství ozývat i nadřízené samice, když přistupují k některé ze svých „poddaných“. I v tomto případě zvuk předem obrušuje hrany možných konfliktů. Bez ohledu na postavení v tlupě vydávají samice uklidňující zvuk v případě, že se blíží k matce s mládětem. Vrčení opět snižuje riziko neadekvátní reakce samičky, jež se obává o bezpečnost potomka.
Hodný pavián, oblíbený pavián
Podle ochoty k vrčení při nejrůznějších typech společenských kontaktů lze samice rozdělit na tři skupiny. V první jsou ty „zdvořilé“, které při většině kontaktů s jinými samicemi samy velmi důsledně vrčí a aktivně tak předcházejí vzniku případného sporu. Oslovují tak i samice, které zaujímají nižší společenské příčky. „Zdvořilé“ samice mají široký okruh přátel, s nimiž je poutají velmi pevné vazby.
Vedle výhradně zdvořilých samic je v tlupě přítomna druhá skupina „lhostejných“ samic, které se snaží ukonejšit vrčením především výše postavené družky a matky s mláďaty. Při jiných typech střetu ovšem dokážou být poměrně agresivní. Logicky mají menší okruh příznivců, s nimiž je vážou slabší pouta. Těchto přátel se však drží.
Ve třetí skupině byly „samotářské“ samice. Ty se chovaly nepřátelsky k většině samic tlupy a vrčením si předcházely výhradně nejvýše postavené družky. Okruh jejich přátel byl nejen malý, ale navíc i velmi nestálý. Pokud už s někým kamarádily, trvaly vzájemné sympatie jen přechodnou dobu.
Po rozlišení do těchto tří skupin američtí vědci zjistili, že samotářské samice trpěly nejvyšším stresem. Jasně se to podepisovalo na jejich zdraví i délce života. Umíraly dřív a rovněž jejich potomci dosahovali nižšího věku než mláďata ostatních samic tlupy. „Lhostejné“ a „zdvořilé“ samice byly pevným přátelstvím připoutány k většímu počtu samic v tlupě a stres je sužoval méně. Díky tomu byly zdravější, dožívaly se vyššího věku a také jejich mláďata na tom byla výrazně lépe než potomci „samotářek“.
„Když jste hodný pavián, máte vyšší šance na pevnější přátelské vztahy a to má za následek vyšší pravděpodobnost, že přenesete své geny na další pokolení,“ glosuje Robert Seyfarth výsledky výzkumu.
