Saturn: Jaká je podstata nádherných prstenců?
Druhou největší planetu Sluneční soustavy označují někteří milovníci oblohy díky jejímu fotogenickému prstenci za nejkrásnější v celém systému. Kromě prstenců kolem ní obíhá také řada zajímavých měsíců
Dominantu planety tvoří její prstence. Jejich systém dosahuje celkového průměru přes 420 000 km, ale tloušťky jen několika set metrů – jsou tedy poměrně tenčí než list papíru. Prstence nevytvářejí kompaktní útvar, ale jedná se o změť ledových úlomků, kamení a prachu, přičemž velikost jednotlivých „částic“ nepřesahuje desítky metrů. Již dávní pozorovatelé si všimli, že prstenec je rozdělen několika temnými mezerami, které vznikají „vymetáním“ částic z této oblasti působením obíhajících měsíců. Prolétající sondy ukázaly, že velké prstence jsou tvořeny navazujícími menšími prstýnky, a vzhled tedy připomíná drážky na gramofonové desce. Původ prstence Saturnu ani jiných velkých planet není spolehlivě vysvětlen. Souhrnná hmotnost celé soustavy prstenců činí méně než 1 % hmotnosti Měsíce.
Z pozorování v infračerveném záření vyplývá, že Saturn je i s prstenci obklopen tlustým řídkým prachovým prstencem, který se rozprostírá do vzdálenosti 50 až 100 průměrů planety a dosahuje tloušťky asi 20 průměrů Saturnu.
Šedesátka měsíců
Saturn obíhá více než šedesát známých měsíců a platí pro něj totéž, co již bylo napsáno o soustavě přirozených satelitů Jupitera. Dvacet čtyři z nich se považuje za regulární, ostatní jsou původem z velké části nejspíše zachycenými planetkami. Pouhých třináct z nich dosahuje většího průměru než 50 km. Mnohé ze známých satelitů planety řadíme mezi tzv. pastýřské měsíce, tedy ty, jež obíhají uvnitř prstenců a jsou odpovědné buď za jejich udržení, nebo za pozorovaná temnější dělení.
Největším měsícem planety a druhým největším ve Sluneční soustavě je Titan. Jako jediný má také hustou atmosféru a mohl by na něm existovat i život. Ale i další měsíce z rozsáhlé Saturnovy rodiny jsou velmi zajímavé. Druhý největší, Rhea, je možná obklopen vlastním řídkým trojitým prstencem, jak naznačují některá měření chování energetických elektronů uvězněných v silném magnetickém poli planety. Přístroje sondy Cassini nejsou dostatečně citlivé, aby mohly v blízké době poskytnout definitivní odpověď – odborníci proto odhadují, že částice tvořící hypotetický prstenec nejsou větší než milimetr, a jde tudíž nejspíš o prach.
Janus a Epimetheus se pohybují na prakticky identických oběžných drahách, jejichž poloosy se liší jen o několik málo kilometrů, a kdyby se tedy přiblížily, srazily by se. Složitá gravitační interakce však jejich kolizi brání a oba měsíce si každé čtyři roky vymění oběžné dráhy.
Enceladus představuje nejmenší těleso Sluneční soustavy, o němž víme, že je geologicky aktivní – slapovým působením od Saturnu jej podélně láme povrchová ledová krusta. Tyto povrchové útvary se nazývají „tygří pruhy“ a z některých tryskají gejzíry ledu a vodní páry, jež svědčí o přítomnosti podpovrchové tekuté vody (mluvíme o kryovulkanismu).
Vědci se domnívají, že mnohé měsíce a prstence mají původ v katastrofické události v okolí mladé planety, jejíž soustava satelitů se původně podobala systému galileovských měsíců Jupitera. Dva možné scénáře předpokládají, že buď došlo ke slapovému roztrhání dalšího měsíce o velikosti Titanu, přičemž z trosek vznikly prstence a měsíčky střední velikosti, nebo tyto trosky pocházejí ze srážky dvou velkých měsíců, která vedla ke vzniku Titanu.
Co zachytily sondy
Saturn prozatím navštívily čtyři kosmické sondy, z nichž jedna v jeho okolí operuje dosud. Jako první proletěl v září 1979 kolem planety Pioneer 11 ve vzdálenosti 20 000 km: pořídil snímky tělesa a několika měsíců v nevalné kvalitě, takže na přirozených satelitech nebylo možné rozpoznat žádné povrchové detaily. Snímky planety však ukázaly, že dělení v prstencích se nejeví jako tmavá, pokud je sledujeme pod vysokým úhlem. To znamená, že i zdánlivě prázdná místa obsahují množství jemného materiálu odrážejícího sluneční světlo.
O pouhý rok později navštívil Saturn Voyager 1, který poskytl vůbec první snímky planety, prstenců a měsíců s vysokým rozlišením. Poprvé tak bylo možné spatřit povrchové detaily některých Saturnových oběžnic. Voyager 1 provedl i těsný průlet kolem největšího měsíce Titanu, přičemž pozorování ukázala, že jeho atmosféra je neproniknutelná pro viditelné vlnové délky. O další rok později pokračoval v započatém úkolu sesterský Voyager 2, jehož snímky prokázaly změny probíhající v atmosféře a také v prstencích planety. Sonda rovněž objevila několik nových měsíců a další mezery v prstencích.
Nejvíce kvalitního materiálu však pochází ze sondy Cassini, pohybující se v okolí Saturnu od roku 2004: nesla pouzdro Huygens určené k měkkému přistání na povrchu Titanu, k němuž došlo 14. ledna 2005. Sestup pouzdra i jeho téměř čtyřhodinový pobyt na povrchu Titanu pak přinesly neuvěřitelné množství detailních informací o tomto pozoruhodném měsíci. Opakované průlety sondy Cassini pak odhalily například gejzíry vody tryskající z průrev v ledové krustě Enceladu; měsíc se tak dostal na první až druhé místo v žebříčku možných těles nesoucích život, takže tuto pozici sdílí s Jupiterovým měsícem Europa. Základní mise Cassini byla sice ukončena v roce 2008, ale vzhledem k dobrému stavu a proudu vědecky cenných dat se dočkala prodloužení do roku 2017. Dlouhodobá systematická pozorování by přitom měla přispět k pochopení sezónních změn v atmosféře planety.