Samozvaní chirurgové na ponorkách: Improvizované operace na moři

Zdravotní péče na amerických válečných lodích byla během druhé světové války často lepší než v civilních nemocnicích, na ponorkách to však neplatilo. Jejich stísněné rozměry neumožňovaly zřídit ani pořádnou ordinaci, a tak zdravotní problémy obvykle neřešil vystudovaný lékař, ale jen vyškolení námořníci. Jejich kvalifikace spočívala především v krátkém kursu o rutinní léčbě běžných nemocí a zranění spojeným s promítáním filmů, v nichž protekly hektolitry falešné krve.

V případě, že se zdravotníci setkali s něčím vážnějším, měli si správný postup léčby nalistovat v příručkách, eventuálně jim mohli poskytnout podporu důstojníci, kteří základy zdravovědy absolvovali v rámci námořní akademie. Tento předmět nicméně stál na nejnižším stupínku priorit studia a i to málo, co se důstojníci naučili, v příštích letech úspěšně zapomínali. Na ponorkách zkrátka platilo, že na jakoukoli nemoc se dá velmi těžce doplatit.

Případ ponorky Seadragon 

V říjnu 1941 dostal velitel 4. ponorkové eskadry kapitán Freeland Daubin nápad, aby ponorkoví námořníci prošli preventivním odstraněním slepého střeva. Jeho myšlenku tehdy všichni považovali za absurdní, a tak až čas ukázal, že Daubin v podstatě předpovídal budoucnost. V září 1942 u břehů Indočíny operovala ponorka Seadragon kapitána Williama Ferralla. Posádku netvořili žádní zelenáči, člun bojoval od prvních hodin války a jen během předchozí mise potopil tři lodě. Ani tentokrát se sice muži ze Seadragonu nenudili a útočili na řadu cílů, avšak do dějin se zapsali něčím úplně jiným.

Jeden z námořníků, Darrell Rector, si několik dní stěžoval na bolesti břicha, pak upadl do bezvědomí a zdravotník Wheeler Lipes diagnostikoval těžký zánět slepého střeva. Podle lékařských knih měl pacienta uložit do postele, obložit mu břicho ledem a do návratu z mise omezit přísun tekutin. Jenže Rectorovi bylo čím dál hůř a Lipes se bál, že jeho spolubojovník během několika dní zemře. Kapitánovi tvrdil, že pacienta může zachránit jen okamžitá operace.

Nástroje vlastní výroby

Ferrall vzápětí usoudil, že Lipes coby bývalý nemocniční laborant obsluhující elektrokardiogram (EKG) na operačním sále asi ví, co mluví, a se zákrokem souhlasil. Jako asistent se přihlásil poručík Franz Hoskins. Naštěstí v palubní lékárničce nechyběl éter či skalpely, avšak několik nástrojů si „chirurgové“ museli vyrobit svépomocí. Retraktory zhotovili prostým ohnutím polévkových lžic a z cedníku, vaty a éteru zhotovili primitivní uspávací masku. Za lékařské oděvy jim posloužila pyžama vymáchaná v lihu pro pohon torpéd a nakonec své nástroje v lodní kuchyni převařili.

Dne 11. září 1942 se Seadragon ponořila do hloubky 36 metrů, kde byly proudy nejklidnější, a Lipes s Hoskinsem zahájili v důstojnické jídelně operaci. Po dvou a půl hodinách napětí, kdy Lipes střídavě nahlížel do lékařských knih, šátral v Rectorových vnitřnostech a kapal éter do masky, přece jenom dokázal slepé střevo najít a odstranit. Ránu dezinfikoval torpédovým lihem, dále ji mocně zasypal sulfonamidovým práškem a nakonec zašil. Rector se pak z narkózy nejen probral, ale měl se čile k světu a už za čtyři dny se hlásil do služby.

Kapitán Ferrall mu pro jistotu svěřil jen snadnou starost o vysílačku a ten správný cirkus vypukl teprve po návratu do Austrálie. Ferrallovo lakonické hlášení: „Potopili jsme jeden tanker, jednu nákladní loď a provedli jednu úspěšnou operaci slepého střeva,“ způsobilo pozdvižení v celé ponorkové flotile a zděšený lékař eskadry nevěřil svým očím, když zkoumal Rectorovu jizvu a slepé střevo ve sklenici s lihem. 

Další případ

Zvěst o kuriózní operaci na Seadragonu se roznesla celým Pacifikem, a když 7. prosince 1942 vyplouvala z australského Brisbane k Šalamounovým ostrovům ponorka Grayback, určitě si její námořníci nemysleli, že by mohli být svědky něčeho podobného. Jenže se zmýlili. Za týden hlásil bolesti podbřišku torpédista James Jones. Zdravotník Harry Roby prohlásil, že se nepochybně jedná o prasklé slepé střevo a pacient musí být okamžitě operován.

Protože Roby už díky případu ze Seadragonu přibližně věděl, jak na to, za asistence nadporučíka Edwarda Jonese operoval ještě téhož dne v noci. Zákrok trval skoro tři hodiny, ale i tentokrát se postižený zcela a velmi rychle uzdravil. Také třetí případ na sebe nenechal dlouho čekat a jeho aktéry se přesně o týden později stali zdravotník ponorky Silversides Thomas Moore a námořník George Platter.

Případy bez důkazů

Silversides se zrovna plavila v dosahu vlastních hydroplánů a zdálo se, že nebude problém dopravit nemocného do řádné nemocnice. Jenže okolí se hemžilo také japonskými letouny z nedaleké základny Rabaul a kapitán Creed Burlingname nemohl kvůli jednomu námořníkovi riskovat ztrátu letadla a možná i ponorky. Pro operaci dále hovořil fakt, že Moore měl ze všech tří samozvaných chirurgů nejlepší kvalifikaci: před válkou pracoval jako zdravotní bratr ve vojenské nemocnici v San Diegu a na bitevní lodi Maryland. Podobných zákroků viděl několik set, avšak přesto se mu dlouho nedařilo slepé střevo najít a operace trvala celé čtyři hodiny.

TIP: Pod hladinou proti Říši: Sovětská gardová ponorka S-56

Naštěstí dopadla stejně jako předešlé zákroky a pacient se brzy cítil zcela zdráv. Když se ponorky Grayback a Silversides na konci ledna 1943 vrátily na základny a kapitáni podali hlášení o pokusech svých zdravotníků, v lékařských kruzích amerického námořnictva vypukla panika. O nutnosti Lipesova zákroku na Seadragonu sice díky existenci sklenice s lihem a slepým střevem nebylo pochyb, jenže Roby ani Moore svou práci nezdokumentovali, slepá střeva hodili přes palubu a tím pádem se připravili o „důkazní materiál“. A protože se o zvláštní epidemii pochopitelně se všemi podrobnostmi psalo v tisku, hrozilo nebezpečí, že kdekdo bude operovat kdekoho nejen na ponorkách, ale třeba i na odlehlejších farmách. Ponorkoví kapitáni a zdravotníci tak dostali důrazné instrukce, aby s operacemi nepospíchali a drželi se pokynů z příruček. Kampaň zabrala a od té doby už nikdo s pomocí lžic a cedníku neoperoval.