Rudý plamen pod pancířem: Sovětský plamenometný tank T-26 (1)
Lehký T-26 dlouho tvořil jádro tankových sil Rudé armády a s více než 11 000 vyrobenými kusy šlo ve své době o vůbec nejpočetnější obrněnec. Není proto divu, že sovětští inženýři na jeho základě projektovali nejrůznější specializované designy od samohybných houfnic až po obrněné transportéry. Jednu z méně známých kapitol vývoje T-26 pak představují takzvané chemické tanky
Ačkoliv plamenometné zbraně existovaly již ve starověku, součástí moderního válečnictví se staly až během 20. století. Širokého využití se dočkaly zejména během Velké války, kdy jejich nasazením prosluly hlavně německé útočné oddíly Sturmtruppen. Ve stejné době se odehrály i první pokusy umístit staronovou zbraň na samohybné platformy, což v kombinaci s rychlým vývojem obrněné techniky dalo vzniknout prvním plamenometným tankům.
Na osvědčeném základě
Carské Rusko jevilo o takové stroje zájem již na počátku první světové války, veškeré snahy ale limitovala tehdejší úroveň techniky. Realizace se tak koncept dočkal až na počátku 30. let. SSSR tehdy na poli tanků udával světové trendy a Rudá armáda provozovala více obrněnců než kterákoliv jiná mocnost. Jádro inventáře tvořil lehký T-26, jenž vznikl z britského Vickersu 6-ton, a sovětští konstruktéři jeho šasi využili pro vývoj řady specializovaných variant. Šlo tedy o osvědčenou a adaptabilní platformu, takže v roce 1931 padlo logické rozhodnutí vytvořit na základě T-26 i kýžené plamenometné vozidlo.
Úkol vyvinout požadovaný design připadl leningradskému závodu č. 174 K. E. Vorošilova, jehož inženýři zahájili práce v roce 1932. První projekt vznikl na základě rané dvojvěžové varianty T-26 model 1932, která v levé věži nesla 37mm kanon a v pravé kulomet. Při konverzi byla levá věž zcela odstraněna a na její místo konstruktéři instalovali nádrž pro 400 l hořlaviny doplněnou o trojici nádob se stlačeným vzduchem.
Ocel i oheň
Podvozek zůstal beze změny a o pohon se staral původní benzinový čtyřválec o výkonu 67 kW (91 koní). S ním tank dosahoval maximální rychlosti 31 km/h na silnici při dojezdu 240 km. Zachována zůstala i pancéřová ochrana o maximální síle 15 mm. V pravé věži byl místo kanonu instalován plamenomet KS-24 umístěný v kulové lafetě. Sekundární výzbroj tvořil spřažený kulomet DT kalibru 7,62 mm.
Výsledné vozidlo obdrželo označení BChM-3, odvozené od slov bojevaja chimičeskaja mašina (bojové chemické vozidlo). Nejčastěji se ale používal název ChT-26 (chimičeskij tank – chemický tank). Lze se setkat i s označením OT-26 po vzoru pozdějších plamenometných tanků, toto jméno se ale podle všeho objevilo až v poválečné literatuře. Kromě hořlaviny mohl tank využívat i jiné látky, od zadýmovacích přes dekontaminační až po bojové plyny. Speciální uzávěr na zádi vozidla pak umožňoval doplňování nádrží i zvenku.
Pozor na zamotanou hadici
První prototyp ChT-26 opustil závod č. 174 počátkem léta 1932 a v červnu stroj zamířil ke zkouškám. Při nich se ukázalo, že plamenomet má dosah až 35 m a nejoptimálnější metodou použití jsou krátké několikavteřinové zášlehy. Zároveň se projevily i slabiny designu v podobě velmi stísněného a neprakticky řešeného interiéru. Nádrže a plamenomet totiž spojovala pružná hadice vedoucí bojovým prostorem, která osádce překážela v práci. Riziko jejího zamotání nebo poškození pak omezovalo traverzi věže na pouhých 270°. V očích představitelů Rudé armády ale nešlo o nijak podstatné vady a ještě v roce 1932 začala sériová výroba. Do jejího ukončení o tři léta později předal závod č. 174 celkem 552 kusů.
Nástupcem ChT-26 se stal typ ChT-130 navržený v roce 1936, který využíval šasi modernějšího T-26 model 1933, nesoucího pouze jednu hlavní věž. I zde konstruktéři nahradili kanon plamenometem, tentokrát se ale jednalo o vylepšený model KS-25 s dosahem prodlouženým až na 53 m. Modifikace zahrnovaly také instalaci dvou menších nádrží s hořlavinou o celkové kapacitě 360 l, které se montovaly do levé části bojového prostoru, zatímco vpravo se nacházely čtyři nádoby se stlačeným vzduchem. Takto upravený tank putoval v roce 1936 ke zkouškám, kde opět získal dobré hodnocení i přes problémy s velmi stísněným vnitřním prostorem. Sériová produkce ChT-130 se rozjela v roce 1936 a do roku 1939 dokončil závod č. 174 celkem 401 exemplářů.
Dvě zbraně, jedna věž
Velitelé si chemické tanky docela chválili, zároveň se ale objevily i stížnosti na nízkou obranyschopnost vůči nepřátelským obrněncům. Zkušenosti z občanské války ve Španělsku prokázaly, že plamenomety dokážou tehdejší tanky vyřadit z boje, tankové a protitankové zbraně je ale jasně překonávaly svým dostřelem. Na sklonku 30. let proto začala sílit poptávka po nové variantě chemického tanku, jež by disponovala jak vrhačem hořlaviny, tak klasickým kanonem. Prvním výstupem na základě této koncepce se stal typ ChT-131 navržený na počátku roku 1939, jenž vznikl podle T-26 model 1938 s novou kónickou věží. Místo jedné hlavní zbraně konstruktéři zabudovali do věže duální lafetu kombinující původní 45mm kanon a plamenomet KH-25. Ostatní prvky konstrukce – včetně uložení nádrží – zůstaly stejné jako u předchozího modelu. Během polních zkoušek ale typ ztroskotal na vážných problémech s ergonomií. Montáž dvou hlavních zbraní totiž zmenšila prostor ve věži natolik, že prakticky nezbylo místo pro osádku.
TIP: Výheň v praktickém balení: Německý plamenomet Wechselapparat M.1917
V reakci na nepříznivé výsledky testů proto závod č. 174 nahradil kanon kulometem DT ráže 7,62 mm. Takto upravený stroj obdržel označení ChT-132 a u něj již zkušební komisaři sériovou výrobu povolili. Ještě před jejím zahájením ale padlo rozhodnutí přestavět tank na šasi definitivní varianty T-26 s označením Model 1939. Tato verze doznala řady drobných modifikací, přičemž nejvýznamnější úpravu představoval pancíř posílený na 20 mm a lehké zkosení bočních stěn nástavby pod věží.