Rudolf Slánský a Anna Maruščáková: Dva dopisy, které spustily lavinu zatýkání a poprav

Psaní, která se nikdy nedostala ke svým adresátům, způsobila popravy nevinných lidí, věznění a tragické události, které zasáhly další řadu lidí. Dělo se to za protektorátu, ale i během krvavých 50. let.




Anna Maruščáková prý byla zajímavá, temperamentní, černovlasá mladá žena, která se líbila mužům. Podle pamětníků byla hodná, dobře vychovaná a měla ráda zamilované filmy. Možná ze všeho nejvíce snila o velké lásce. Narodila se v roce 1923 ve středočeských Kosmonosech. Rodiče pracovali na statku jako deputátníci – dostávali tedy část výplaty v naturáliích. A tak jakmile Anička skončila školu, musela také začít vydělávat. 

Místo si našla ve Slaném v továrně na výrobu baterií. Vlastnil ji úspěšný podnikatel a vynálezce Jaroslav Pála, který zároveň zastával post starosty města. Devatenáctiletá dívka se jednou náhodou seznámila s mladým zábavným mužem, který se jí představil jako Milan. Prý byl vtipný a měl odpověď na každou otázku. Možná se do něj Anička zamilovala a snila svůj sen o velké romantické lásce. Milana obklopovala řada tajemství a podobně se i domlouvali na dalších schůzkách. Milan jí posílal dopisy, ovšem Anička mu nedala adresu domů, ale do továrny Pála.

Okupace

Období protektorátu a 2. světová válka krutě zasáhly do života všech lidí. Bývalí demokratičtí politikové, ale i mladí muži – vojáci a vlastenci, kteří chtěli bojovat proti nacistům, utíkali za hranice. Situace se čím dál víc komplikovala, protože protihitlerovská koalice se navíc domnívala, že Češi se v protektorátu brání méně, než by mohli. Že se smířili se začleněním do Třetí říše. Že kolaborují s nepřítelem. S tímto patem souvisely i úvahy o tom, zda bude možné Československo po skončení války obnovit. Němci ale Čechy za dostatečně podrobené nepovažovali. Když na podzim roku 1941 nastoupil nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, zahájil tvrdý teror. Mezi první kroky tohoto „milovníka hudby“ patřilo zatýkání, popravy a stanné právo. 

První dopis

Když se 3. června 1942 dostal továrníkovi Pálovi na stůl dopis adresovaný jeho zaměstnankyni Anně Maruščákové, otevřel jej spolu s další firemní korespondencí a přečetl si ho. Vždyť přišel do firmy a jméno zaměstnankyně uváděl až na druhém místě. Anička ten den navíc nebyla v práci, protože si před několika dny poranila prst a lékař jí vystavil pracovní neschopenku. Obsah listu se mu ale zdál dost podivný.

Začínal sice milostným oslovením „Drahá Aničko“, ovšem pokračoval slovy: „Co jsem chtěl udělat, také jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak již se neuvidíme.“ Továrník Pála se zalekl, zda se nejedná o nějakou provokaci. Před pár dny proběhl atentát na Reinharda Heydricha, nacisté běsnili a hledali jakékoliv spojení s parašutisty. Nikdo si nemohl být jistý vůbec ničím…

Kola se roztáčejí

Jaroslav Pála proto vzápětí telefonoval na četnickou stanici ve Slaném. Dopis měl v továrně vyzvednout strážmistr František Vybíral. Později tvrdil, jak se snažil továrníka přesvědčit, že se jedná pouze o milostný dopis. Ale znepokojený Pála se domníval, že autorem dopisu může být klidně i jeden z útočníků na Heydricha. Zpráva o dopisu se tak dostala na kladenské gestapo. Gestapáci si pro Aničku zajeli a odvezli na výslech. Při domovní prohlídce navíc objevili další dopisy od Milana. Anička už při prvním výslechu vypověděla, že ji její milý poprosil, aby vzkázala do Lidic, že „Pepi Horák je v Anglii a má se dobře“.

Nastalo další dějství tragédie. Nacisté věděli, že lidičtí rodáci Josef HorákJosef Stříbrný působí v zahraniční armádě – nyní nabyli dojmu, že právě oni stojí za atentátem.

Ironií osudu ale ještě předtím zatkli i tajemného Milana – a ukázalo se, že místo s příslušníkem domácího odboje mají co do činění s užvaněným záletníkem Václavem Říhou, který se jen snažil vztah s Aničkou ukončit, protože měl doma manželku a malou dceru. Rozhodnutí vyhladit Lidice to ale nezměnilo – už dříve bylo v Berlíně rozhodnuto, že za atentát exemplárně zaplatí jedna z českých vesnic.

Hrůza jménem Lidice

Nákladní auta obklíčila Lidice 9. června 1942. Nacisté vyhnali všechny tamní obyvatele z domů a postupně zatkli. Zvlášť odvedli muže, zvlášť ženy a děti. Následující den okolo sedmé hodiny ráno začali s popravami. Bez slitování a bezdůvodně tehdy zemřelo 173 mužů, nejmladšímu ještě nebylo ani patnáct let. Nešlo ale o konečný počet, protože dalších dvacet šest mužů a žen popravili o něco později v Praze, na kobyliské střelnici. Lidické ženy byly postupně transportovány do koncentračních táborů. Lidické děti našly svou smrt v plynových komorách, jen některé byly umístěny „na převýchovu“ do německých rodin. Lidice byly vypáleny, srovnány se zemí a měly tím být také vymazány z historie. Životem zaplatila i mladičká Anna Maruščáková.


Komunistické praktiky

Podobně nešťastná shoda náhod se váže i k dalšímu nedoručenému dopisu. Jeho příběh se odehrával pouhých pár let po skončení 2. světové války. A i po něm zůstali mrtví a věznění. Dobový kontext byl ale zcela jiný, svět se rozdělil na Východ a Západ, zuřila studená válka a Československo patřilo od února 1948 mezi totalitní státy komunistického bloku. Hledal se vnitřní nepřítel – nejprve mezi těmi, kdo s komunistickými pořádky nesouhlasili, a poté i mezi samotnými komunisty. Tak to probíhalo v Sovětském svazu i v dalších komunistických státech. Usvědčení a potrestání prohlubovalo všeobecnou atmosféru strachu – a komunisté také mohli na tyto „zakuklené vlastizrádce“ svést hospodářské neúspěchy.

Agenti všude

Hned po únorovém převratu nastala velká vlna útěků na Západ. Někteří odbojáři se snažili i přes hranice napomoci likvidaci komunistů. Možná šlo o někdy až naivní akce, přispívala k nim ale atmosféra doby a šok demokratických států ze spuštění železné opony. Významnou roli v tomto období sehrávaly zpravodajské služby – jak komunistická Státní bezpečnost, tak i zahraniční rozvědky. Ovšem rozlišit, kdo kam ve skutečnosti patřil a jakými záměry či pohnutkami se řídil, nešlo vůbec snadno. Někteří se totiž stali agenty dvojitými, tedy pracovali jak pro západní zpravodajce, tak pro komunistické estébáky. 

Agent pošťákem

Dvojitý agent Rudolf Nevečeřal patřil mezi tzv. chodce, kteří byli vysíláni přes hranici se zásilkami či jinými úkoly. Pracoval pro skupinu bývalého československého zpravodajského esa Františka Moravce, který tou dobou působil v exilu a snažil se vybudovat tu síť protikomunistických zpravodajských skupin.

Nikdo tehdy netušil, že Nevečeřal zároveň spolupracuje s StB. Před nějakou dobu ho totiž v Československu odsoudili za údajné protistátní řeči, které vedl v hostinci. Do vězení jít nechtěl, a tak na jaře utekl do západního Německa, kde se dostal k americkým zpravodajcům a začal svou dráhu agenta-chodce. Trvala zhruba dva měsíce. Při druhém přechodu se na naléhání manželky přihlásil na Státní bezpečnosti a podepsal spolupráci. A tak když v noci z 8. na 9. listopadu 1951 přešel znovu hranici do Československa, okamžitě svěřený dopis předal svému řídícímu důstojníkovi.

Dva adresáti

Za doručení měl být Nevečeřal na Západě královsky odměněn: mohl se dostat do USA a získat odměnu tisíc dolarů. Vypadalo to, že šlo o skutečně důležitou korespondenci. Psaní bylo určeno Daniele Kaňkovské – v přiložené obálce se však skrývala ještě další zpráva, kterou měla Kaňkovská předat dál. Adresátem byl tajemný muž nazývaný Velký metař. Estébáci si od Nevečeřala dopisy převzali, otevřeli a ofotili. Nevečeřal se s nimi poté vydal na adresu Daniely Kaňkovské.

Velký metař

Estébáci velmi přemýšleli, kdo může být oním Velkým metařem. Bylo jim jasné, že to musí být nějaký důležitý člověk, možná i soudruh z komunistické strany. Právě ten měl být prostřednictvím dopisu varován, že mu hrozí nebezpečí, a byla mu nabídnuta možnost útěku přes hranice. Veškeré další náležitosti domluvy pak nesly typické znaky práce zpravodajských složek. Smyčka se začala zatahovat 24. listopadu 1951. Ministr vnitra Kopřiva si zavolal osvědčené estébáky, jeden dokonce musel přerušit dovolenou, a sdělil jim, co je čeká. Velkým metařem se myslí muž č. 1 v komunistické hierarchii: Rudolf Slánský. StB prý získala dokument, který „nezvratně“ potvrzuje, že je nepřítelem komunistické strany.

Dopis důkazem

Když slavil 31. července 1951 Rudolf Slánský své 50. narozeniny, objevilo se několik podivností. Neuskutečnily se žádné velkolepé stranické oslavy, také komunistický tisk jeho jubileum nijak velkolepě nekomentoval. Nepřišla dokonce ani blahopřejná zdravice z Moskvy. Signály zcela zřejmě ukazovaly na to, že Slánského pozice se jaksi kymácí. 

Sovětští poradci na Slánského upozorňovali Klementa Gottwalda už dříve, a dokonce prý na něj v této záležitosti i různě tlačili. Ovšem Gottwald si nic nepřipouštěl. Možná nevěřil, že by Slánský mohl být tím vnitřním nepřítelem. Byl přece tak osvědčeným soudruhem už z dob první republiky a také v Moskvě během 2. světové války působili společně. Až když se objevil onen dopis, souhlasil Gottwald se zatčením Slánského. 

Rozkaz neprodleně vykonali a Slánského – spolu s dalšími jedenácti obviněnými – v listopadu 1952 odsoudili k trestu smrti. Popravili jej pak začátkem prosince. Dopis, který se k němu nikdy nedostal, se stal zásadním důkazem, který mu vystavil cestu na popraviště. Potrestali i Kaňkovskou – za to, že bezpečnostním orgánům sama vše ne­oznámila. Stanula před soudem, čekal ji kriminál a během věznění podepsala s StB spolupráci. 


Další články v sekci